Vendetta [J.B.]

27.Chapter

Hope

Podvečer, který jsme s Jasonem společně strávili na pláži byl vážně fajn. Připadal mi jiný. Takový jakého jsem ho ještě neznala. Většinou bývá buď nabručený, nebo provokuje, vtipkuje a zřídka přede mnou projeví city. Ale když jsme dnes lítali po pláži a on dokonce ani nenadával, když jsem mu podkopla nohy, zdálo se mi, že je uvolněný a veselý.

Tuhle jeho stránku jsem viděla prvně. Byla v něm dětskost a radost. V podstatě jsme tam spolu dováděli jako kdyby to mezi námi vůbec nebylo tak jak je. Však víte, únosce a jeho rukojmí. A tím, že byl on v pohodě, jsem si i já připadala bezstarostně a volně. Zapomněla jsem na všechno co mě trápí.

Myslím že ho pomalu začínám poznávat. Pouští mě k sobě blíž a já jeho taky. Už jenom tím, že spolu mluvíme o věcech, které byste jenom tak s někým koho potkáte na ulici neprobírali.Poprvé v životě mám pocit, že si k někomu hledám cestu.

Pamatujete si, jak jsem mluvila o tom, že mi žádný kluk, kterého jsem doteď potkala nic neříkal? A taky o tom, že jednou přijde ten, co mi dokonale zamotá hlavu? No, musím přiznat, že s Jasonem je mi fajn. Ještě nikdo se ke mě nechoval tak jako on. A já jsem z toho zmatená, protože nevím co to znamená. Ve věcech co se kluků týče, se zase až tolik nevyznám.

Tím nechci říct, že jsem nikdy žádného neměla, protože měla. Ale nebylo v tom nic vážnýho. A Jason mi tak nějak ukazuje věci, které jsem doteď neznala. Například jaké to je spát s klukem celou noc na jednom gauči. Nebo taky zažít šok z toho, kdy si vaše dlaně položí na svoje břicho. Ale nestěžuju si. Je to hezký.

Byla mi tady nahoře trochu zima a ve svojí skříni jsem nenašla nijaký svetr nebo něco podobného, proto jsem chtěla sejít dolů za Jasonem a vyžebrat na něm jeho mikinu. Ale hned jak jsem vylezla ven z pokoje, tak jsem ze zdola uslyšela Jasonův hlas jak s někým mluvil. 

Zamračila jsem se nad tím a popošla blíž ke schodům. "Co já vím, nezajímá mě to."  Řekl otráveným tónem. Pomalu jsem scházela dolů a tak ho slyšela zřetelněji.

"Ty moc dobře víš proč Joshuo,"  Trochu jsem se zarazila, když vyslovil jeho jméno. To jakože právě mluví s mým bratrem? Proč? Dobře, cizí rozhovory se neposlouchají, ale zrovna teď ho slyšet chci.

Slezla jsem úplně dolů a zastavila u rámu dveří. Jason ke mě byl zády, takže jsem mohla tam zůstat stát v klidu, jelikož mám dost času na to uskočit, kdyby se začal otáčet. 

"To snad nemyslíš vážně, že ne?" Zasmál se a chodil po kuchyni. Nechápala jsem o co jde a o čem se baví a ani to co jsem slyšela mi to zatím nijak neobjasnilo. Ale popravdě řečeno, nelíbilo se mi to.

"Na to ti kašlu,"  Opět zavrčel Jason do mobilu.

"Máš 72 hodin. Potom jí zabiju." Řekl chladně a položil to.

Sevřelo se mi hrdlo. Vážně právě řekl, že mě zabije? Fajn, tohle bolelo.. To fakt bolelo. Tak nějak jsem nechtěla věřit tomu, co jsem zrovna slyšela. Ale každopádně mě to vyděsilo. Proto jsem se nehodlala vůbec zamýšlet nad otázkou, jestli by mi Jason doopravdy ublížil a rozhodla se rychle jednat.  

Zhluboka jsem nadechla a rukou si vjela do vlasů. Dobře Hope, uklidni se. Musíš odsud okamžitě zmizet.

Na svých roztřesených nohách jsem nejistě našlapovala ke dveřím. Snažila jsem se být co nejpotišeji, aby si mě Jason nevšiml. Celé mé tělo bylo ochablé a částečně v transu, takže pro mě bylo obtížné si i nazout boty. Nakonec se mi to ale povedlo.