Vendetta [J.B.]

15.Chapter

Á čusák!:P K minulému dílu.. Když jsem si to zpětně četla a pustila si k tomu to Say Something, tak nekecám vám, rozeřvala jsem sama sebe..:DDD Nevím jestli je úplně v pořádku bulíkovat u vlastního story, ale já to prostě prožívám naplno!:D Kdo ještě si u toho pobrečel?:D A hlavně neříkejte že nikdo:D Protože to bych si pak připadala jako citlivka(což já stejně sem:D).. Ale chápeme se:D A ještě jsem teda úplně čuměla jak vyskákali reads nahoru O.o :O Jste prostě super, já to řikám pořád:3 A! Slíbila jsem promo, takže tady nahoře je promo↑(Pro efekt poprosím pustit až na konci kapitoly:DD). Užijte si část a dneska už to konečně rozjedem 3:) -Car☠ 

 Hope

"Řekl jsem, že dneska večer nikam nepůjdeš!" Křikl po mě Josh a tvářil se u toho nekompromisně. Uraženě jsem si odfrkla a přešla na druhou stranu pokoje.

"Co máš za problém Joshi?" Naštvaně jsem vyhodila rukama do vzduchu a protočila oči. 

"Já nemám žádnej problém, ale jsem tvůj bratr!" Zle zavrčel a o pár kroků přistoupil blíž ke mě. "No neříkej," Posměšně jsem se ušklíbla a založila si ruce na prsou.

"A to znamená," Semkl čelist a pokračoval dál. "že když něco řeknu, tak to budeš respektovat!" Ukázal na mě prstem a já vyzývavě nadzvedla jedno obočí.

Víte co? Mám ho dost. Mám ho plný zuby, vážně mě už dneska sere. Hodinu se tady s ním dohaduju o tom, že mě nechce pustit s Rebeccou do klubu. Věděl o tom od včerejška a do teď s tím neměl problém. Jenomže najednou mu něco přelítlo přes čenich a chová se jako magor. 

S ním je to jako mluvít do zdi. A i z tý vyrazíte víc jenom tak mimochodem.  

Nemyslete si o mě že jsem jedna z těch kteří mají potřebu být každý večer někde na baru. Tady jde čistě jenom o princip a o to, že se ke mě chová jako k malýmu dítěti. A mě dochází trpělivost. Nebaví mě ta jeho přehnaná starost a to, jak mě hlídá. Potřebuju taky trochu svobody, sakra!

"Jo, a můžeš mi říct, co tě tak najednou popadlo?" Zeptala jsem se nevrle a začala si podupávat jednou nohou.

"Prostě mě budeš poslouchat Hope!" Zařval a zle na mě vykulil oči. Řeknu vám, šel z něj strach. Nebýt to můj bratr, tak se ho bojím. Ale vzhledem k tomu že je, tak se jen tak nedám.

"Přestaň!" Okřikla jsem ho a prstem dloubla do hrudi. Zatvářil se překvapeně a o krok couvl.

"Přestaň na mě házet tenhle děsivej pohled!" Pro změnu jsem na něj teď vyvalila oči já a při každém slovu do něj prstem žďuchla. Josh ode mě trochu poodstoupil, ale stále mě ještě celou sjížděl tvrdým pohledem, který jsem mu oplácela.

Jsem stejně temperamentní a tvrdohlavá jako on. Někdy možná i o něco horší. Takže když se spolu začneme mi dva dohadovat, lítají židle a padá omítka. Všichni co mají sourozence pochopí.. 

"Takže, co kdybys přestal řvát a vyklopil o co tady jde, hm?" Řekla jsem už klidnějším hlasem a on si poraženecky odfrkl a zaklonil hlavu dozadu.

"No?!" Nepříjemně jsem zamručela když dlouho nic neříkal. Unaveně si promnul spánky a poté mě chytil za ramena.

"Mám o tebe strach." Šeptl a upřeně se na mě díval. Podezřívavě jsem se zašklebila a pokynula hlavou aby pokračoval.

"Hele ségra," Začal a společně jsme se posadili na postel.

"Bojim se když se někde v noci sama couráš." Řekl vážným hlasem a já nechápavě nakrčila obočí. Vyměňovali jsme si dlouhé pohledy a já začínala mít pocit, že bych mu možná měla zavolat psychiatra.