Vendetta [J.B.]

17.Chapter

Jason

Seděl jsem v kuchyni za stolem a unaveně si promnul tvář. Vůbec jsem se nevyspal. Musel jsem totiž celý zbytek noci přemýšlet o tom, jaký jsem parchant. Nic novýho, každopádně mě to už otravuje. Otravuje mě ten nepříjemný kousavý pocit způsobený špatným svědomím.

Podařilo se mi usnout až někdy nad ránem a mohl jsem spát klidně ještě teď, jenomže to by mě nesměla probudit Hope, která už je při vědomí a od té doby ještě nepřestala řvát. Jasně, je sice zavřená ve sklepě, ale i tak je to poměrně dost slyšet. Přísahám, že jestli se do půl hodiny neuklidní, tak jí snad dám roubík aby byla potichu.

Ještě pořádně nevím co s ní udělám, jelikož se mi nechce nějak jí fyziky ubližovat, ale na druhou stranu mám určitou potřebu psychicky mučit Joshuu. A jak jinak než tím, že ublížím jí. Rukou jsem si prohrábl vlasy a poté si začal masírovat spánky. Tohle bude dlouhej den. A já na sobě už teď pociťuju, že vzhledem k nedostatku spánku, budu pořádně protivnej.

Otráveně jsem zavrčel, když se ze zdola opět ozval křik. Zvedl jsem se ze židle a protáčejíc oči se rozešel ke sklepu. Cestou jsem ještě popadl lepící pásku. Už toho mám vážně dost. Bude tady klid. Zprudka jsem otevřel dveře a s hlasitým dupotem začal scházet schody dolů.

Uškrnul jsem se když Hope ztichla a zbystřila. Hádám, že se jí teď nejspíš strachy zastavilo srdce a že čeká co se bude dít. Slezl jsem z posledního schodu a stoupl si přímo před ní.

"Jasone?" Překvapeně vydechla když mě viděla. Možná jsem v jejích očích zahlédl něco jako pocit úlevy, jelikož spatřila známou tvář.

Nad její reakcí jsem se slabě pousmál a přidřepl si k ní, abych byl ve stejné úrovni jako ona. "Ahoj, krásko." Zachraptěl jsem a ona se na mě zmateně dívala.

"Co se to děje? A co tady sakra dělám?" Začala na mě chrlit spoustu otázek a já nad tím jenom převrátil očima.

"A vůbec! Co tady děláš ty?!" Vypískla a já si přisunul židli, na kterou jsem si obkročmo sedl, přímo naproti Hope. Upřímně, byla k popukání jak tu seděla svázaná a zmatená. Až mi začne nadávat bude ještě vtipnější.

"V první řadě přestaň řvát." Usadil jsem ji a ona uraženě nakrčila obočí.

"Neříkej mi co mám dělat." Drze odsekla.

Překvapeně jsem vyhodil jedno obočí nahoru a vypustil ze sebe hlasité "Ty vole.." a pak si protřel obličej. Ježiši.. Tak tohle bude teda něco.

Pořádně jsem si oddychl před tím, než jsem znovu spustil.

"Takže," řekl jsem a než jsem stačil pokračovat, tak na mě vrhla jeden pěkně hnusný pohled. Přihmouřil jsem oči a celou si ji přeměřil.

"Hele neškleb se na mě tak.." Varovně jsem na ní ukázal prstem, při čemž si Hope jenom posměšně odfrkla a protočila nade mnou očima.

No to né, to né tohle. Jako sranda semnou, ale jenom do určitý míry. Bude mě respektovat.

"Myslím to vážně." Zavrčel jsem a abych na to dal důraz, tak jsem se prudce zvedl ze židle a přistoupil až k ní. Všiml jsem si, že sebou lehce cukla a zpozorněla. Pro sebe jsem se tomu spokojeně ušklíbl.

"Hodná holka." Šeptl jsem jí do tváře.

"Proč jsem tady?" Zeptala se a já si opět sedl na svou židli.

"Protože jsi moje pomsta." Odpověděl jsem jednoduše a mykl při tom rameny.

"Cože jsem?" Musel jsem se zasmát jejímu nechápavému pohledu a pohodlněji se usadil.