Shhh

60. Koupel

Další den.

Sedím na gauči se zapnutou televizí a dívám se před sebe vedle obrazovky do okna na uvadající květinu. Snažím se dýchat pravidelně, ale můj dech se okamžitě zrychlí, když si uvědomím, že mé hezké chvíle skončili, vše se vrací, zůstala jsem sama, na všechny problémy tížící mou duši.

Televizi mám puštěnou na plnou hlasitost, abych si nepřišla v tomhle prázdném domě sama. Ticho mě ničí, nenávidím ticho, poté si vzpomenu na minulost a vše se hned vrací. Úzkost, vzpomínky a tentokrát mohu říct, že mě ničí víc ty vzpomínky hezké, protože vím, že jsou pryč, nikdy už nic nebude, tak jako dřív.

Druhý den.

Nejím, nepiji, i když vím,že bych měla,ale nemám na nic náladu. Ležím nehybně v posteli se zavřenýma očima, slyším zaskřípání dveří a pak jen ticho. Jsou dvě hodiny odpoledne, přijdu si nemocná, jsem strašně slabá, nedokážu se postavit na nohy, ale teplotu, nebo kašel či rýmu nemám, ale kéž by to byla jen nějaká chřipka a ne rozdrcená duše. Po pár vteřinách jsem uslyšela, jak se dveře zavřeli. Táta mě byl nejspíš zkontrolovat, myslí si, že na mě něco leze, začal mě každou chvíli kontrolovat, hlídat jestli mi není špatně. Ale je pozdě.. Měl se o mě starat dříve, teď už nemusí. Je pozdě, nepomůže mi, měl tu být, když jsem potřebovala a ne mě nechat na všechno samotnou.

Třetí den.

Když se dívám na své ruce, tak se cítím mizerně, tolik nových řezných ran, které mě dělají mnohem více ošklivější. Komu by se líbila dívka s jizvami na rukou? Komu? Zápěstí mám celé zakrvácené a přikládám si k němu mokrý kapesníček. Rány mě zaštípou a já ztěžka vydechnu, přehnala jsem to, už zase. Zajímalo by mě, kolik denně může člověk ztratit krve, protože za tyhle tři dny jsem si ublížila nespočetně mnohokrát, nedá se to zvládnout, nedokážu se sebou žít. Nepřemýšlím nad tím, co by se mohlo stát, zajíždím do hloubky, ale zatím jsem se se žádnou tepnou nesetkala. Proto tady pořád jsem, s rozcuchanými vlasy, kruhy pod očima a přerušovanou kůží na rukou.

Čtvrtý den.

Brzy ráno jsem slyšela zvonit telefon, ten neuvěřitelně otravný zvuk, který mě dokázal okamžitě podráždit. Natáhla jsem se pro mobil a když jsem uviděla jméno na displeji, tak jsem zamrzla a ucítila, jak se mi sevřela hruď. Nechala jsem mobil dozvonit a když začal po pár sekundách znova vyzvánět, tak jsem si vyndala z mobilu baterku. Ne, nechci s ním mluvit, nechci. Už ne. Je pozdě. On už je pro mě uzavřená kapitola, nemusí se o mě starat, nesmí.

Pátý den.

Měla bych jít do školy, ale místo toho jsem zůstala doma, dokonce jsem se přestala bavit i s tátou i když se snaží vše napravit... ale už je pozdě a on to nedokáže pochopit. Po schodech jsem pomalu došla dolů do kuchyně, kde jsem si natočila vodu z kohoutku do skleničky a napila se. Promnula jsem si vyčerpaně oči, které jsem měla zarudlé od slz a přešla ke skříňce, kde jsem si zapnula rádio. Posadila jsem se na židli ke stolu a zaposlouchala se do písničky, která mě měla odreagovat, ale moc se to nepodařilo. Táta každý den chodí do práce, odchází v pět ráno a vrací se okolo osmé, takže se nedozví, že nechodím do školy, stejně by mi to bylo jedno, na ničem nezáleží, neměla bych ani sílu mu lhát.

V tom jsem zaslechla v rádiu Justinovo příjmení a zarazila jsem se. "Justin Bieber a Selena Gomez byli dnes ráno viděni při snídani v hotelu Sparks, skončilo to jen obejmutím nebo i něčím víc? Vše se dozvíte na naší internetový stránce..." nejistým krokem jsem došla k rádiu a když paní v něm domluvila, tak jsem ho vypnula a cítila, jak se mi ruka začala třást. Uklidni se, uklidni se. Snažila jsem se dát dech do normálu, ale slzy už mi dávno zaujaly místo v očí. Mrkla jsem a pár slz vyteklo z mého oka. Využíval mě, celou dobu. Jí miloval, tak to bylo a bude. Byla jsem pro něj jen jako zábava, jeho pobavení před tím než dostal Selenu zpátky.