Shhh

63. Stav duše

*O čtyři týdny později*

Zbláznila jsem se? Jsem šilená? Posedlá ďáblem? Říkejte si tomu jak chcete. Pořád jsem tady, v domě plným ztracených duší, hledající světlo. Zasměji se. Po kolikáte už jsem to zkoušela? Tolik prstů na ruce bych přeci mít měla. Jeden,dva,tři. Ano, už po třetí, ale bez úspěchu. Za to následky byly očekavené a velmi flustrující. Samotka a svěrací kazajka. Už je to šestý den, co tu jsem. Místnost s pouhým jedním umělým světlem. Motá se mi tady z toho hlava. Ale za to může můj úbytek váhy a dehydratace.

"Měla bys jíst" říká můj vnitřní hlas,kterému říkám All. Pořád mi říká co je správné, přemlouvá mě,abych se dotkla opravdového světla a ne toho druhého,temného na konci tunelu. "Nebo aspoň pij." zopakuje a já se bouchnu hlavou o měkkou stěnu. "Přestaň" přecedím mezi své zuby. Možná zním vztekle,ale ona mě otravuje každý den, každou minutu. Je to k nevydržení. 

"Nedotknu se ničeho." řeknu už poměrně klidněji. Nepřemluví mě ona a ani nikdo jiný. Nemám v plánu s veškerou mou snahou o tohle všechno seknout. Když mi nikdo živý nedovolí odejít na druhou, šťastnou stranu a  pořád mě vrací sem zpátky... Tak musím nechat,aby mé tělo se samo rozhodlo odejít.  

Podřezání si žil jídelním nožem, bylo těžké a bolestivé, ale podařilo se. Kradení tady v tom ústavu lidem jakékoliv prášky, které měli předepsané a poté je všechny spolykat jsem také zvládla na jedničku. Divili by jste se kolik je tady bulímiček s depresemi.  A obješení se prostěradlem na divčích sprchách  by taky fungovalo. A však znáte doktory, najdou vás vždy dřív než by jste chtěli.

"Musím se více snažit" šeptnu a snažím se nervózně odhodit vlasy z obličeje,ale bez rukou to jde těžko. Cukám hlavou a vypadá to jako bych měla tik, až nakonec se mi to podaří a na obličeji se mi vytvoří úšklebek. Nedovolím jim,aby mi to vzali. Nedovolím jim,aby mi vzali můj šťastný život, který je hned za tímhle. Proto musím zemřít. Musím. Chci dosáhnout šťastného konce. Copak my víme jestli náhodou konec není nový začátek?

Co se týče lidí, kteří tvrdí, že jim na mě záleží. Jsou to jen duchové. Přízraky, které se zjeví. Mluví? To nevím. Na zahradě zpěv ptáků, tekoucí voda z fontány je tak strašně intenzivní. Přehluší veškeré dění světa. 

"Christino, odcházíte." zaslechnu své jméno a prudce se otočím. Zrakem přejedu přes dvě zdravotní sestry a doktora. Couvnu o krok dál, když spatřím jejich obličeje. Jsou tak děsivý. Udělají ke mě pár kroků a já se svými malými kručky dostanu až do kouta. Jak zvíře, které jde lehce vyplašit. Nevěřím jim, nevěřím lidem. Ne na tomhle světě.

"Neublížíme vám." snaží se o milý přístup jedna ze sester. Doktor natáhne ruku ke mě a já se aktivně pokrčím. Strach naplňuje mou hlavu, vzduch který dychají i oni mě dusí v krku. Chci aby vypadly. Doktor ale ruku neskloní, dotkne se mého ramena, čekám ublížení. Zafňukám. Nelíbí se mi, když se mě dotýkají. Po rukou mám modřiny, od sebe? Ne, drží mě nasilím v posteli, rvou do mě násilím prášky, nic nedělají s něhou.

Pohne prsty, pohladil mě. Nechám ho tak, něžný dotek na své kůži jsem necítila strašně dlouhou dobu. "Hodná." řekne, jako bych byla srna,která by se mohla každou chvíli vyplašit. Přistoupím k němu o krok. Sundá mi svěrací kazajku a své ruce konečně mohu dát podél svého těla. Strašně mě bolí.

Dostanu ještě injekci do ramene a v okamžiku vypísknu a schoulím se do kouta. Byl to podraz. Zradili mě. Ublížili mi znova. Nemůžu jim věřit. Cítím jak začíná mé tělo ochabovat. Ztrácím vědomí. Svět se mi motá a pískání v uších sílí. Kňučím jak nějaké zvíře. Zoufale se snažím bránit jejich pažím. Nohami se snažím kopat,ale už je jen táhnu za sebou.

Sedím v kolečkovém křesle. Vidím mihající se postavy, čáry rozmazaných světel. Chce se mi zvracet. Má hlava přepadává ze strany na stranu, nedokáu jí kontrolovat. Jediné co cítím jsou slzy, které mě šťípají v očích. Dřou mi o ně víčka a poté stékají po mých horoucích tvářích.

Dovezou mě do místnosti,kde je spousta lidí. Společenská místnost. Slyším hlasy, ale nejsem schopna je rozeznat. Můj kouzelný kočár se zastaví. Před sebou vidím sedící postavu, rozmazanou. Dotkne se mé ruky,vykulím oči a s největší silou uškubnu. Ruka se pohnula, to znamená, že začínám přicházet k sobě. Nebyl to tak silný oblbovák.

A však ta otravná ruka je pořád na mém koleni. Červená, červená. To je to, co mě fascinuje. Není to obyčejná ruka. Pokusím se chytnout tu ruku, ale jen se jí dotknu a tím trošku odhrnu rukáv od mikiny. Červená. Zafňukám, nedokážu se toho dotknout. Co to je? Fascinuje mě to. 

Začíná mě bolet hlava ze všech hlasů, které nedokážu rozeznat. Cítím jak mi slza stéká z oka. Proč mi tohle dělají? Chci normálně vnímat. Vnímat, nejsem tak tragická. Dokážu se obléknout, mluvit, dojít si na záchod. Tak proč ze mě dělají tohle? Proč chtějí abych působila jako v šoku? Nechci přeci nic špatného, jen šťastnější život. Oni mi vždy dovolí otevřít bránu, ale nedovolí mi už skrz z ní projít. Vždy mě strhnou zpátky. 

Začínám zaostřovat, ruka položená na mém koleni není ničím specifická. Je naprosto normální, nedokážu rozeznat jestli je ženská nebo mužská. Zas tak dobře nedokážu vnímat. Ale červené linie mě zaujmou nejvíce. Pokusím se prsty přes ně přejet, tentokrát se mi to povede. Akorát v prstech nemám cit, necítím jaký to má povrch. 

Prsty přejíždím po červených liniích. Řezné rány, čerstvé, uvědomím si. Další ztracená duše, hledající světlo. Sama pro sebe se usměji,ale jakmile dokáži vníma o trošku víc, tak moc dobře vidím, že nejsou tak hluboké. Nehledá světlo. Jen se zbavuje utrpení. Proto ruku od sebe okamžitě odstrčím.

"Konec návštěv. Měl by jste se jít prospat. Je v dobrých rukou." hlas vedle mě je tak hlasitý, že zaskučím bolestí. Zacpu si uši, bolí to. Konečně začínám vnímat, ale už se vezu zase ve svém kočáře do své komnaty.

Oči se snaží zvyknout a mé tělo celé mravenčí. Potřesu hlavou, jako bych se chtěla toho nepříjemného pocitu zbavit. Zastavím se v pokoji, s mojí spolubydlící anorektičkou. Nechápu proč mě sem vůbec přiřadili. Nejsem ani bulímička a ani anorektička. "Chcete pomoct na postel?" zeptá se mě zdravotní sestra a já kývnu hlavou do stran. Pomalu se zvednu, mé nohy se třesou, ale mé tělo unesou. Posadím se na postel a oddychnu si. 

Před naším pokojem sedí sestra, která nás přes okénko hlídá. "Vraždila bych pro tvé nohy." ozve se vedle mě  Natali, když se postavím. Neodpovídám jí, na takové anorektické kecy nemám žaludek. Všem zavidí části těla, ale při tom si neuvědomují, že jsou mnohem hubenější. Mé nohy nikdy nebyly pro nikoho inspirací,ani nikdy nebudou.

  "Potřebuji na záchod." řeknu u dveří. Sotva se držím na nohou.  Sestra jen kývne, stoupne si a přejde ke dveřím od záchoda. Vejdu dovnitř a opřu se o umyvadlo. Pustím si vodu a opláchnu si svůj obličej,abych se probrala. Jsem hladová, dehydratovaná. Unavená a strašně slabá. Ale nemůžu polevit. Nesmím. Zvládnu to. Dostanu se tam. Dostanu se do ráje. Budu zase šťastná  s milující rodinou,lesem a s veškerými živými tvory.  "Jsi troska." ozve se All. Přejede mi mráz po zádech z toho hanebného pojmenování mé osoby. Zarazím se. "A ty jsi ještě větší,když chceš žít." odpovím a vypnu vařicí proud vody.

_______________

Názory? Kolik si myslíte, že má Christi mentálních poruch? Ten kdo přijde na všechny, tak mu věnuji další část. :)