Shhh

65. Popel

Objevím se v lese, hustém a temném. Široko daleko není nic, jen samé stromy a keře. Kde to jsem? Vydám se rovně a ohlížím se ze strany na stranu. Mám pocit jako by mě někdo sledoval. A proto začnu utíkat, ten pocit sílý a sílý. Doběhnu k potůčku, který znám moc dobře. Slzavý potůček. Jsem nedaleko naší chatky, musím  se vydat do leva a měla bych tam za pět minut dojít, ale jak se přes ty keře dostanu?

Snažím se skrz ně prodrat a cítím, jak mě škrábají do kůže,ale bolest nevnímám. Jdu pořád dál, až narazím na chatku, která je spálená na popel, kolem jsou mrtvé koně a strašně to tady páchne. "Ne" šeptnu, neslyším cvrlikání ptáku ani hmyz. Je to jako by na světě nikdo neexistoval. Je tu zima až moc. Co se stalo?

Jdu blíže a postavím se doprostřed zříceného domku. Všude vlaje poprašek popelu i když žádný vánek necítím. Točí se, tančí okolo mě. Přijdu si tak sama, ale nedokážu nic cítit, jen pouhou prázdnotu. 

V tom se mi vše začne točit, točí se vše okolo mě a já stojím na místě. Je mi z toho špatně od žaludku. "Dost'" zakřičím a jako lusknutím prstu vše přestalo. A tak se tady procházím. Okolo chatky dívajíc se na mrtvé koně. Musím je pohřbít. řeknu si pro sebe a kleknu si. Začnu rukami hrabat hlínu a házet ji na koně. Z očích se mi derou slzy. Co je to semnou? Jsem snad mrtvá?

Když jsem jednoho koně zahrabala, tak jsem padla na obličej a hlínu sevřela v rukou. Ne, tohle není možné. Já chci pryč. Utřu si slzy a zvednu se. Rozběhnu se pryč na druhou stranu od chatky, ale po chvilce běhu se chatka zase objeví přede mnou. Proto se vydám jiným směrem a zase to skončí stejně. "Ne." šeptnu a dívám se jak popel tančí v prázdnotě. Nácházím se tady kde je nic. Umřela jsem, nebo si to aspoň myslím. Tohle má být smrt? To není tak jak jsem si to představovala. Ale už nechci cítit tu prázdnotu která mě zžírá zaživa. 

Přijde mi jako bych se za chvíli měla rozpadnout a stát se popelem jako chatka. V tom jsem začala kašlat a vyplyvla jsem popel. Začala jsem se dusit. Panebože, to stačí. Nemohla jsem popadnout dech a začala jsem zvracet, šel ze mě pouze popel. Dusila jsem se, lapala jsem po dechu a slzy mi tekly z očí. Tedy, jen popel. Rozpadala jsem se, doslova. Mé vnitřnosti se rozpadaly.

Zadušeně jsem si lehla na zem a dívala se mrtvému koni do očí. Pořád jsem cítila jak se mi z pusy sype popel, ale už jsem nedokázala dýchat. Začala jsem sebou škubat, jelikož mi dokázel dech, v tom všechno kolem mě zčernalo.

A pak jsem otevřela oči. Všude bylo bílo a mé oči se znova zavírali. Jsem v nebi? Zvedla jsem jednu ruku, mohla jsem s ní hýbat, cítila jsem jak mě něco píchá na paži a sykla jsem bolestí. Pak jsem se pokusila znova otevřít oči a podařilo se mi to. Všude bylo světlo, které mě štípalo v očích. "Chrisi" uslyším hlas a prudce se posadím. Nejsem mrtvá. 

Vedle mě sedí Justin a můj táta. Oba mají skleněné oči. Hned na to se rozkašlu. "Miláčku." řekne táta a obejme mě, ale celé tělo mě bolí, proto ho od sebe trochu odstrčím.

"Ještě není ten správný čas motýlku." řekne a chytne mě za ruku. "Nemůžeš odejít,." řekne a já cítím štípání v očích. Chtěla jsem umřít, chtěla jsem najít svůj štastný svět, který neexistuje.  Nic neřeknu jen sedím a dívám se před sebe. Ty koně, popel. Co to mělo znamenat? Takhle vypadá přechodný stav do nebe? Není hezký, neviděla jsem svojí šťastnou rodinu, neviděla jsem nikoho. Jen nic.

Položím se zpátky na záda a dívám se na světlo, které se mi rozmazává. Ještě slyším hlasy, ale nevnímám je. Jsem zmatená, vykolejená. V tom ucítím dotyk na paži, škubnu sebou. Byl to Justin. Nic neříkal, a pokusil se mě chytit znova, tentokrát jsem ho nechala. 

Byla jsem mimo,nechápala jsem co se to právě stalo. Ale jedno jsem věděla jistě,tady být nechci. "Nenič se" řekne Justin a ja si jen povzdychnu. Kéž bych mu mohla vysvětlit,jak moc to bolí být tady. Nic mě tady dobrého nečeká. Ale nedokázala jsem to vyslovit nahlas,protože jsem si tim nebyla úplně jistá.

"Prosím nechte nás o samotě" objeví se mezi dveřmi doktor a Justin s tátou se poslušně zvednou a odejdou. "Jak se cítíte?" zeptá se mě a ja jen pokrčim rameny. "Selhává vám srdce, z toho neustálého hladovění a cvičení." řekne a já se zarazím. Já umírám? "Pokud v tom budete pokračovat, tak můžete na to umřít, klidně už za týden." řekne a to čeho jsem chtěla dosáhnout se plní, ale nemám z toho vůbec dobrý pocit. A to mi teď otevřelo oči. Já umřít nechci.