BIZZLE

Chapter 6 - „Pouze Bizzle."

„Ahoj!" Usmála se moje sestra a šla k němu, aby se s ním pozdravila, zatímco já jsem stála, jako přibitá, protože jsem z něj nemohla spustit oči. Nechtěla jsem zírat, protože nevím ani kdo to je, ale nedalo se přestat. Byl hrozně atraktivní a něčím zajímavý. Vsadím se, že kdyby vešel do plné místnosti lidí všichni by přestali s čímkoliv, co dělali, aby se pokochali jeho přítomností.

„Devone, jak milé je vidět tě znovu." Řekl, ale upřímně nedokážu říct, jestli to mělo vyznít v dobrém smyslu nebo ve špatném. Už jenom podle toho, jak to vyslovil jsem věděla, že nedává věci najevo, protože když se na něj podívám nedokážu přečíst z jeho obličeje žádnou emoci, která by tam mohla být. Vypadá, jako když je naprosto bez emocí, což mě trochu vyděsilo.

„Slib mi, že bude živá, až se pro ni vrátím." Zaslechla jsem část jejich rozhovoru, která mě docela vyděsila. Možná to moje sestra řekla pouze ze srandy, i když ani jeden z nich se nesměje, takže možná to myslela vážně, což mě velice znepokojilo, protože koho by taky ne.

Chvíli si ještě povídali, a potom šla Devon směrem ke mně a já jsem věděla, že je čas na rozloučení, protože měla její slavný výraz, který je velice těžký na přečtení a tenhle výraz je slavný hlavně na loučení.

„Už budu muset jet." Začala a já jsem pouze mlčky přikývla, protože jsem ani nevěděla, co bych měla říct.

„Vím, že se nejspíš bojíš, protože ho neznáš, ale já jo, a i když zrovna není ten nejlepší a nejhodnější člověk, tak vím, že tady budeš v bezpečí. Přijedu si pro tebe, co nejdřív to bude bezpečný, Candice, to slibuju." Pohladila mě po tváři a já jsem opět pouze přikývla. Nechtělo se mi moc mluvit, a i když jsem měla neskutečně mnoho otázek, tak jsem raději mlčela, protože jsem nechtěla brečet a vím, že jakmile bych promluvila, tak bych začala.

„Vrátím se, Candice, neboj Se. Věř mi." Políbila mě na čelo a šla směrem ke svému autu. Sledovala jsem, jak se ode mě vzdalovala a povzdechla jsem si.

Když jsem se otočila k vchodu toho velkého domu, který patří muži, kterého neznám, jsem se lekla, protože on tam už nestál. Místo něj tam, ale stáli dva svalnatí muži v oblecích a pozorovali mě. Jeden z nich vyšel směrem ke mně. Začali se mi třást ruce ještě víc, než předtím v autě a myslela jsem, že se na místě složím. Bála jsem se, co ten muž udělá a snažila jsem se psychicky připravit na nejhorší.

„Slečno, následujte mě." Nařídil mi jeho hlubokým hlasem, který perfektně seděl k jeho postavě, protože byl přesně tak děsivý, jako on sám. Přikývla jsem, ale to on se už otočila mířil zpět do toho domu. Následovala jsem ho, tak jak mi řekl, i když jsme stále měla strach, co se vlastně stane.

Prošli jsme okolo toho druhého muže, který vypadal skoro stejně jako ten, za kterým jsem šla. Raději jsem se na něj moc nekoukala a sklopila svůj zrak na zem, která se za prahem dveří změnila na bílé dlaždice, které mě donutili zvednou pohled, protože jsem byla zvědavá, jak vypadá zbytek domu.

Jakmile jsem to udělala byla jsem naprosto unešená, protože musím říct, že jsem nikdy neviděla krásnější dům. Všechno bylo sladěné do světlých barev, byly tu dvě schodiště, které se nahoře setkaly a před nimi stál stolek, na kterém byla váza s květinami. Upřímně si myslím, že musí vydělávat miliardy, aby si mohl dovolit tenhle dům, protože s normální prací není možné tohle vlastnit.

Ten muž mě vedl nahoru jednou stranou těch schodů. Když jsme vyšli nahoru, tak tam byli dvě chodby na obou stranách. On zamířil do té, které byla napravo a odvedl mě do prvních dveří. Položil mi tam věci, které celou dobu nesl a beze slova odešel, ani jsem mu nestihla poděkovat. Povzdechla jsem si a rozhlédla jsem se po pokoji. Musím uznat, že byl docela pěkný a útulný, i když mi to nenahradí ten můj, tak to je docela dobrý pokoj. Jenom si musím zvyknout.

Koukla jsem se na hodiny, které byly na nočním stolku a povzdechla jsem si, když jsem přečetla, že je už půl jedenáctý. Cítila jsem se unaveně, ale bylo mi blbé jít jen tak spát v cizí posteli, a proto jsem si sedla do křesla, které bylo postavené před oknem, takže jsem měla krásný výhled na okolí toho domu. Snažila jsem se neusnout, a tak jsem si zapnula ještě muziku, abych aspoň trochu relaxovala po tom všem, co se poslední dobou děje mám pocit, že to potřebuji.

„Slečno Hamiltonová." Ozvalo se najednou za dveřmi, až jsem se z toho lekla, protože to bylo velice hlasité a nečekané. Rychle jsem vstala z křesla a otevřela dveře. Přede mnou se opět objevil ten, co tam stál a povídal si s Devon. Na sucho jsem polka a jemně jsem přikývla.

„Jmenuji se Candice, tak mi říkejte spíš tak." Řekla jsem, protože moc nemusím, když mě lidé oslovují, takhle seriózně.

„Nebudu ti říkat tvým jménem, když sakra nechci, takže se mi do toho laskavě neser. Přišel jsem, abych ti řekl, že cokoliv budeš chtít nebo potřebovat, tak dojdi dolu do kuchyně za Marthou, což je moje služebná." Lekla jsem se, jak na mě ze začátku vyjel. Potom se sice uklidnil, ale dobrý první dojem jsem z něj rozhodně neměla.

„Dobře. Moc děkuju, pane..." Nevěděla jsem, jak ho oslovit, protože jsem neznala ani jeho jméno, ani příjmení, takže to znělo docela blbě.

„Bizzle." Dokončil za mě. Co to je sakra za jméno? Takové jsem v životě nikdy neslyšela.

„Děkuju, pane Bizzle." Zkusila jsem ještě jednou si opravit svou chybu s tím, že jsem nevěděla jeho jméno, ale on jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Pouze Bizzle." Chladně odsekl a odešel. Chvíli jsem tam ještě stála, jako přikovaná, a potom jsem zavřela dveře a vrátila se do křesla, ve kterém jsem byla předtím. Tohle byl asi nejdivnější moment mého života. Připadala jsem si, jako kdybych byla naprosto blbá, že jsem to tak oslovila, i když jsem to ani nemohla vědět, ale i tak.

Nejsem si jistá, jestli s ním budu vycházet. Já se budu možná snažit, protože mě nechává u sebe bydlet, ale nemyslím si, že mi to oplatí.