BIZZLE

Chapter 23- „Protože já na rozdíl od tebe jsem člověk, který miluje."

„S Ryanem jsem nespala a jsem ráda, že jsem nespala i s tebou! Byl tu protože se chováš jako kretén stejně jako teď a já už toho mám dost, jak mě taháš za nos a potom mě ignoruješ!" Zakřičela jsem taky, protože jsem už neudržela ten vztek, který se ve mně nashromáždil. Nechtěla jsem mu říct, proč tu Ryan opravdu byl, ale bála jsem se, že pokud mě naštve ještě trochu víc, tak mu to ze vzteku řeknu.

„Já že se chovám jako kretén? Ty se tady chováš, jako největší kráva, kterou znám. O co se vlastně vůbec snažíš? Pokud si myslíš, že se nějak změním jenom kvůli nějaký sedmnáctiletý holce, která je nic oproti její sestře. Chovám se k tobě slušně jenom, protože je Devon tvoje sestra jinak bys spala ve sklepě!" Chtělo se mi brečet, křičet a utéct z tohohle domu. Nechtěla jsem tu být už ani minutu s Jasonem.

„Nebudu se s tebou hádat. Nech mě na pokoji, Jasone." Odsekla jsem znovu a doufala, že odejde stejně, jako když se líbal dole s tou blondýnou.

„Tak mi řekni, co jsi Ryanovi řekla!"

„Řekla jsem mu, že nerozumím tomu, proč se ke mně chováš, jako bys ke mně něco cítil, a potom mě odkopneš a nevšímáš si mě! To jsem řekla Ryanovi a teď už vypadni!" V tenhle moment jsem si přála, abych se propadla hluboko do země a už nevyšla na povrch. Připadala jsem si tak hrozně trapně. Celou dobu jsem mu koukala do očí, ale neviděla v nich naprosto žádnou změnu.

„Já tě nikdy milovat nebudu, Candice. Ani k tobě nebudu nic cítit." Měla jsem pocit, jako by mě právě bodalo do srdce sto nožů naráz. Nedokážu uvěřit, že cítím něco k někomu, jako je právě sám Jason. Myslím si, že tohle je ta nejhorší věc, co jsem kdy udělala.

„To vím i sama," posadila jsem se na postel a snažila se udržet slzy na uzdě, i když to bylo neskutečně obtížné, „jen nerozumím proč." Zamrmlala jsem si sama pro sebe, ale Jason to musel slyšet, jelikož předtím, než odešel tak mi odpověděl na otázku, kterou mi Ryan odpovědět nedokázal.

„Protože nejsem člověk, který miluje nebo je milován."

JASON MCCANN/BIZZLE

Nikdy jsem nezažil něco podobného tomu, co právě teď v jejím pokoji. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co mi řekla. Ani jsem si nemyslel, že ke mně něco může cítit, ale nejspíš není tak chytrá, jak jsem si myslel, protože jinak by poznala sama, že nejsem někdo, kdo bude opětovat její pocity. Zavřel jsem se u sebe v pokoji a lehnul si na postel. V životě jsem opravdu takovou situaci nikdy nezažil a upřímně neznám ani pocit vinny nebo lítosti, ale tyhle věci byli veliká část toho, jak jsem se právě cítil. Nemám ponětí, co se to semnou děje, nebo jak se mám s něčím takovým vypořádat, ale myslím, že uvolnění najdu v alkoholu, takže jsem vstal a z minibaru, který mám v šatně jsem vytáhl lahev rumu. Neobtěžoval jsem si ani brát skleničku, jelikož vím, že by mi to bylo k ničemu.

Celý svůj život jsem nezažil hádku nebo argument, jako byl ten, co se stal před chvílí. Hádám se s lidmi často a dřív také kvůli mé výbušné povaze, kterou jsem zdědil po svém otci, ale nikdy jsem potom necítil, že jsem někomu ublížil svými slovy nebo reakcemi. Seděl jsem teď na sedačce, která se nachází také u mě v pokoji a popíjel z flašky rumu, která byla ještě před asi 15 skoro plná a teď je tam ani ne polovina. Ani jsem nevnímal tu tekutinu, jak teče do mého těla. Celkově jsem nevnímal ani to, co se děje okolo mě, dokud jsem omylem neshodil jednu skleničku, která byla na stolku a nepořezal si ruku, když jsem se snažil ji uklidit.

„Do píči už!" Zakřičel jsem nahlas a lehl si na zem dál od střepů, protože ta ruka bolela ještě víc než normálně.

Slyšel jsem, jak se otevřely dveře, ale vůbec jsem nevěděl, kdo vešel dovnitř nebo co se děje až na to, že mi krvácela ruka a já nebyl schopný s tím něco udělat. Viděl jsem postavu, jak uklízí ty střepy a rychle je hází do koše, a potom opět zmizela.

„Jasone, musím ti vyndat z ruky ty střepy, tak mi jí podej." Slyšel jsem Candice a udělal jsem, jak mi nařídila. Vlastně jsem ani nevěděl moc co dělám.

„Au kurva to bolí." Zasténal jsem bolestí, protože se snažila vyndat všechny střepy, které mi skončily v ruce.

„Já vím, a ještě to bude bolet víc. Musím ti to vydesinfikovat." Oznámila mi, což mi bylo k ničemu, jelikož jsem zapomněl po chvíli, co mi vlastně říkala a zase jsem zakřičel, když udělala, jak říkala. Připadal jsem si, jako naprostá troska, co se válí po zemi se střepy v ruce jenom protože se nedokáže normálně vyrovnat se svými pocity jako normálně. Vím, že to zní jako bych byl nějaká patnáctiletá holka, která má problémy se svým klukem, který jí stejně ani nemiluje.

„Jasone, musíš vstát, abych tě dostala do postele." Snažila se mě zvednout, ale nešlo jí to, jelikož ona má tak šedesát kilo a já okolo osmdesáti, takže jsem se pokusil se nějakým způsobem si stoupnout bez toho abych se dotknul té ruky.

„Kolik je hodin?" Ani nevím proč jsem se na tohle zeptal. Bylo mi to upřímně úplně jedno, ale možná jsem chtěl jen slyšet její hlas.

„Bude dvanáct za půl hodiny." Oznámila mi klidně.

„Proč mi pomáháš?"

„Protože tě nemůžu nechat vykrvácet." Odpověděla mi, ale mně to jako odpověď nestačilo, takže jsem se zeptal ještě na další otázku.

„Mohla jsi mě nechat vykrvácet, potom by to bylo všechno lepší." Posadila mě na postel a snažila se mi sundat oblečení.

„Nemohla."

„Proč ne?" Položila mě na postel, když jsem byl jen v boxerkách a přikryla mě mou peřinou.

„Protože já na rozdíl od tebe jsem člověk, který miluje." Vím, že to řekla, aby mi připomněla mou poslední větu, než jsem odešel z její pokoje dneska. A přesně tohle je důvod, proč bychom nikdy nemohli být spolu, protože já jsem zápor a ona je klad, a to by nikdy nefungovalo na dlouhou dobu ani kdybych to zvažoval.

„Zůstaneš dneska u mě prosím?" Zeptal jsem se, když se otočila, aby odešla. Zastavila se a chvíli přemýšlela, ale potom se otočila zpět ke mně a lehla si vedle mě.

„Jsem kokot." Zachraptěl jsem, když jsem se otočil, abych se na ní podíval, potom co zhasla. I přes tu tmu a alkohol v mé krvi jsem přesně viděl, každou část jejího obličeje.

„To jsi." Přikývla a já jsem se lehce usmál.

„Já vím.