BIZZLE

Chapter 12 - „Co jsi našel, Gregu?"

CANDICE HAMILTONOVÁ

Snažila jsem se pohnout, ale jakmile jsem zjistila, že nemohu, tak jsem prudce otevřela oči, čehož jsem litovala. Začali mě bolet, takže jsem je opět okamžitě zavřela a chvíli počkala, a poté jsem je otevřela znovu, ale tentokrát pomaleji, aby si zvykli. Znovu jsem se snažila pohnou, ale všimla jsem si, že mám přivázané ruce. Povzdechla jsem si a rozhlédla se po místnosti, která nebyla moc veliká. Uprostřed bylo jedno světlo, které viselo ze stropu, jedna postel uprostřed místnosti, na které jsem ležela a napravo od ní byli dřevěné dveře. Nic jiného tu nebylo.

Abych pravdu řekla bála jsem se. Hodně jsem se bála, ale nemohla jsem udělat nic, co by mě odsud dostalo, takže v podstatě jsem byla naprosto bezmocná vůči čemukoliv právě teď.

„Tak konečně jsi vzhůru. Už jsem se lekl, že jsi chcípla, což by byla škoda, protože bych z tebe neměl žádný kšeft." Do místnosti vešel ten muž ze včerejška díky, kterému jsem tady. Sice jsem mu včera neviděla do tváře, ale hlas si pamatuji moc dobře. Podívala jsem se na něj a pořádně si ho prohlédla. Měl černé vlasy, které byli vyčesané nahoru, jeho ruce byli obě potetované a oči měl tmavé. Byl spíše snědší pleti a vyšší postavy.

„Kdo sakra jsi a o čem to mluvíš? Jaký kšeft?" Zmateně jsem se zeptala, když mi došlo, co mi vlastně řekl. Byla jsem naštvaná, ale bála jsem se zároveň, protože i když se zlobím, tak pořád proti němu bych šanci neměla ani malinkou.

„To je tajemství, zlato." Mrknul na mě a opět odešel, za což jsem byla na jednu stranu ráda, ale na druhou jsem zase chtěla vědět, kdo to vůbec je a proč tady jsem. Nerozuměla jsem tomu, proč tady sakra vůbec jsem.

Upřímně jsem se v tu chvíli naprosto nenáviděla, protože jsem se do této situace dostala v podstatě sama. Kdybych nebyla hloupá husa, neurazila se a snažila se ignorovat urážky, které přicházeli od Bizzela, tak bych byla nejspíš v pořádku. Škoda, že lidské ego existuje a brání nám dělat věci, které by nám občas ulehčili život, jako právě v mém příkladu.

Nevěděla jsem, co mám očekávat, a to společně s tím, že jsem přivázaná k posteli a neschopná se pohnout mě dovádělo k šílenství. Chtělo se mi brečet, ale nechtěla jsem ukázat, jak moc vystrašená jsem, takže jsem se snažila ze všech sil udržet tyhle pocity uvnitř. Zajímalo by mě, jestli mě Bizzle hledá, nebo jestli na to vůbec nějak přišel, že mě unesli. Vím, že ho nejspíš vůbec nezajímám, ale přeci si musel zjistit, kde jsem nebo tak něco, když na mě má dávat pozor. Nebo se možná pletu a on se o mě opravdu vůbec nezajímá, tak jak by k němu člověk tipnul. I když o tom nejsem přesvědčená, tak doufám celou svou duší, že mě najde, nebo aspoň, že se odsud dostanu, jenže o tom upřímně docela pochybuju.

JASON MCCANN/BIZZLE

„Louisi, co tím sakra myslíš, že to nefunguje?" Zakřičel jsem na něj, jakmile jsem přijel domů, co nejrychleji jsem mohl a on mi oznámil, že plán, který jsem vymyslel nebude fungovat, protože se nedokáže nabourat do toho telefonu, nebo něco takového.

„Jasone, všechno to dneska vypadlo a skoro nic tady nefunguje. Nedokážu to nějak ovlivnit." Bránil se, ale to mi bylo naprosto jedno, protože jediný, co jsem chtěl bylo jí kurva najít a přivést zpět.

„Tak to jdi kurva spravit a neseď tady do prdele!" Zakřičel jsem, jelikož nesnáším, když nefungují věci, které by sakra normálně měli pořád neomezeně fungovat.

„Kevin a Eliot na tom pracují dole ještě s nějakými lidmi. Snažíme se to nahodit, co nejrychleji." Stoupnul si a obešel mě, aby na jednom z několika počítačů v místnosti zkontroloval, jaký je postup v nahození toho počítače.

„Tak jim vzkaž, ať na tom pracují kurva rychle." Nařídil jsem mu a odešel z jeho místnosti. Šel jsem do hlavní místnosti, kde seděl Ryan, a která byla největší. Využívá se hlavně na porady, anebo na podobné věci. Každá část našich misí se řeší v různých místnostech tady dole, přesně jako teď. Určití lidé mají na starosti určité části našich akcí. Mají na to určitý čas, aby všechno vymysleli a doladili, potom se scházíme v té hlavní místnosti a prezentují se všechny nápady, aby to bylo všechno perfektní. Zní to hodně složitě, ale ono to zase takové není. Děje se to všechno rychle, abychom mohli uskutečnit všechno, co nejrychleji.

„Co říkal, Louis?" Zeptal se Ryan, jakmile jsem vešel do místnosti. Podíval jsem se na něj a myslel jsem, že vybouchnu vzteky, i když jsem věděl, že za tohle všechno můžu já, tak jsem měl vztek i na ostatní. Měl jsem vztek, že jim to všechno takhle moc trvá.

„Říkal, že na tom pracují." Posadil jsem se do jednoho křesla, které tam bylo hned vedle Ryana a položil si hlavu do dlaní.

„Nemůžeš očekávat, že to bude dneska všechno hned. Ty počítače se čistili a všechno jsme se tady snažili doplnit a udělat inventuru, právě proto jste přeci odjeli pryč a nikdo nečekal s tím, že se to takhle posere." Věděl jsem, že začne říkat něco podobného. Ryana mám prokouknutého těch pár let, co ho znám a většinou, když něco poseru, tak udělá přesně tohle. Snaží se mi nenaznačit, že jsem to posral, protože ví, že se naseru, ale pokouší se mi to trochu zlepšit. Teda on si myslí, že to zlepšuje, ale ve skutečnosti mu to vůbec nejde.

„Ryane, pokud myslíš, že mě tohle nějak uklidní, tak to hovno. Posral jsem to a vím to do prdele. Nemusíš mi tady říkat tyhle kecy a zakecávat ten hlavní důvod, proč se tady tohle všechno řeší." Nechtěl jsem na něj vyjet, protože je to můj nejlepší kamarád, ale nemohl jsem v sobě už nic udržet. Naprosto jsem zuřil, nejenom kvůli tomu že jim trvá to, než zprovozní ty počítače, ale hlavně protože tohle je moje chyba a já chyby nedělám.

„Já vím, že to je tvoje chyba a neříkám, že není, Jasone, protože tohle jsi posral, ale každý člověk na světě dělá chyby, i když jsou sebevíce perfektní." Prohodil a já jsem protočil očima. Strašně mi připomíná mou matku, protože ta by mi taky řekla nějakou takovou sračku, o které si myslí, že mi zlepší náladu, ale hovno.

„Pane, nechci vás a Ryana rušit, ale myslím, že jsem našel tu holku." Vešel do místnosti jeden z mých mužů, a jakmile vyslovil tu větu, tak jsem si okamžitě stoupnul a společně s Ryanem ho následoval.

„Co jsi našel, Gregu?" Zeptal jsem se hned, jak jsme přišli k počítači v jeho kanceláři. Měl tam nějaké věci, ale nic, co by souviselo s Candice. Nerozuměl jsem tomu, dokud nezačal mluvit.