BIZZLE

Chapter 33 - „Nezabiju tě a ani ti neublížím."

"Musíme opustit město." Vběhl jsem ke Candice do pokoje, potom co mi volala její sestra Devon. Byl jsem naprosto vytočený, ale spíš ve mně panoval strach. Já se obecně ničeho nebojím a je mi často i jedno, když mi někdo dá pistol k hlavě anebo něco podobného. Nemám z těchto věcí strach, jelikož je sám praktikuji a musím jim být odolný, ale tohle je jiný typ strachu. Můj mozek ani nevymyslel žádný plán, jak by se tomuhle dalo zabránit, což se mi skoro nikdy nestává.

„Cože? Proč?" Seděla v křesle u okna a měla v rukou knihu. Zmateně se na mě dívala, jako na blázna.

„Mám schůzku v jednom městě a potřebuju, abys jela semnou. Nechci tě tu nechávat samotnou." Moje pusa vypustila první věc, která můj mozek napadla. Nevěděl jsem, co jiného bych jí měl říct. Rozhodně by semnou nejela, kdybych se zmínil, že její milovaná sestra si jí chce opět vzít k sobě a já si to nechci připustit.

„A proč nemůžeš jet sám, když je to tvoje schůzka?" Zeptala se, což mě začínalo docela iritovat, jelikož to bylo to poslední, co jsem teď potřeboval.

„Protože semnou prostě pojedeš." Klidně jsem řekl, jelikož jsem nechtěl, aby si myslela, že se něco stalo. Snažil jsem se to zahrát, co nejvíc v pohodě a v klidu.

„Ale vždyť je tu Ryan a nic by se mi nestalo." Začala protestovat a mě to upřímně už přestávalo bavit.

„Ty ale nemáš na výběr! Když řeknu, že pojedeš, tak prostě pojedeš." Oznámil jsem jí a přešel k ní blíž. Koukala se mi přímo do očí a čekala, co udělám, „jdi si zabalit pár věcí." Otočil jsem se a mířil pryč z pokoje, potom co pochopila, že nemá cenu se semnou hádat. Odešel jsem z pokoje a sám si šel zabalit pár věcí, kdyby náhodou jsme se zdrželi pryč anebo kdyby byly nějaké problémy. Odnesl jsem si všechno do auta a netrpělivě čekal před barákem, až Candice vyjde. Nevím, proč můj mozek odmítá se jí vzdát a nechat Devon si pro ni přijet, ale i přes to že nevím nemění mé plány ani názor.

„Kam vlastně pojedeme?" Zeptala se, jakmile přišla k autu.

„Do Kingstonu." Odpověděl jsem, když jsme nasedali do auta.

„Až do Kingstonu? Vždyť to je tak 200 kilometrů odsud." Cítil jsem, jak se na mě dívá, ale nenechal jsem se nějak vyrušit v řízení.

„265, abych byl přesnější. Aspoň poznáš nějakou novou část Kanady."

„Jak můžeš vědět, že jsem tam už třeba nebyla." Odfrkla si a přemístila svůj pohled na cestu před námi.

„A byla snad?"

„Nebyla." Po chvíli přiznala, což mě donutilo se lehce usmát.

„A jak dlouho se tam jede?"

„Tak tři hodiny a půl myslím, ale je to podle toho, jak to projedeme. Někde potom zastavím a něco koupím k jídlu, jestli budeš chtít." Nabídl jsem a viděl z periferního vidění, jak kýve hlavou.

„To je dobrý nápad, protože myslím, že tak za hodinu budu mít hlad, jelikož jsem nesnídala kvůli někomu." Protočil jsem očima, nad její zbytečnou poznámkou, která jí vždycky vypadne z pusy.

„Když budeš mít hloupý kecy, tak nikde nezastavím." Odfrkl jsem a soustředil se na cestu.
Skoro celou cestu bylo ticho, jelikož Candice usnula anebo jsem jí půjčil můj druhý telefon, aby se mohla dívat na seriály, protože si furt stěžovala na to, že se nudí a já jsem to už nesnesl a potřeboval ji zabavit. Neměl jsem chuť na povídání nebo něco podobného, takže jsem byl i docela rád, že Candice mlčí. Přemýšlel jsem celou dobu nad tím, jak se já a ona dostaneme z toho, co se děje. Vím, že Devon nejspíš na svou sestru jen tak nezapomene a nevzdá se jí, ale problém je, že já také ne. Nehodlám se Candice vzdát a přál bych si, abych věděl, proč to nedokážu. Nemyslel jsem si, že to všechno bude mít Devon vyřešený, tak brzy.

„Ryane?" Promluvil jsem do telefonu, jakmile to Ryan zvednul.

„Čau, Jasone. Kam jsi zmizel?" Překvapeně řekl a já jsem se podíval na Candice, abych se ujistil, že má sluchátka, jen pro jistotu.

„Musel jsem s Candice odjed kvůli jednomu problému, který se vyskytl. Řeknu ti to až dorazíme na místo, ale potřebuju abys něco udělal s kluky, když nejsme ve městě." Oznámil jsem mu, protože jsem dostal nápad, jak na chvíli zabavit Devon.

„A co?"

„Pamatuješ na naši poslední schůzku a na její téma?" Snažil jsem se obejít říkat to, co myslím nahlas, aby náhodou Candice nebyla v obraze, kdyby poslouchala.

„Myslíš o Markovi a Travisovi?" Trochu jsem se pousmál, protože jsem věděl, že mu to dojde.

„Přesně to myslím. Potřebuju, abyste to udělali zítra. Všechno si připravte a jděte zítra na večer, aby neviděli vaše obličeje a byla tma." Řekl jsem mu, i když vím, že mu to došlo. Ryan v tomhle rozhodně není nováček, ale i přesto nemá na rukou tolik krve, jako já.

„Svolám kluky a zařídím to." Jsem upřímně rád, že mám někoho jako je Ryan v mém životě. Dokážu se na něj spolehnout a věřit mu, což u mě není obvyklá věc.

„Díky, Ryane." Típl jsem hovor a dal si telefon do kapsy.
Jeli jsme další hodinu a mezitím ještě zastavili na jídle, které jsem Candice slíbil. Říkala mi nějaké věci o svém životě a já předstíral, že poslouchám, i když jsem to druhým uchem hned vypouštěl. Po obědě jsme se opět vydali na cestu, která už trvala jen hodinu, než jsme dojeli na místo. Nemusel jsem bookovat hotel, jelikož mám tady v Kingstonu byt v centru.

„Vítej u mě." Zaparkoval jsem v auto v garážích a vystoupil.

„Ty tady bydlíš?" Udivila se a já se zasmál.

„Mám tu menší byt, ale moc sem ani nejezdím. Mám ho tu jen pro výjimečné případy." Vysvětlil jsem a vzal naše věci.

„Máš ještě někde takhle byt?" Zeptala se a já jsem zapřemýšlel, jelikož si to vlastně ani moc nepamatuju, kde jsem si koupil byty.

„Myslím, že ještě jeden mám v Ottawě společně s Ryanem, a potom ve Vancouveru, ale tam teď bydlí můj kamarád." Vešli jsme na patro, kde se nacházel můj byt a kam jsem položil poté naše věci, když jsem odemknul.

„Chtěla bych si taky takhle žít a mít třeba deset bytů různě po světě."

„Jako já žít nechceš věř mi." Lehce jsem se usmál, aby to nebylo zas tak depresivní, jak to vyznělo.

„Máš to tu nádherně zařízený." Usmál jsem se a poděkoval, jelikož mám rád, když mi lidé lichotí. Je to část mé egoistické povahy. Šel jsem do obýváku a zapnul topení a lednici, aby se tu těch pár dní dalo vůbec žít.

„Podáš mi tu černou tašku, co je v chodbě?" Zakřičel jsem na Candice. V té tašce jsem měl pistole a vím, že to nebyl nejlepší nápad prosit jí o to, aby mi to donesla, ale v ten moment jsem si to ani neuvědomil. Jelikož když mi přinesla tu tašku, tak to špatně položila a uvolnil se na té tašce zip, takže z ní vypadly dvě pistole a krabička nábojů ještě s cigaretami, které zrovna byly nejméně podstatné. V místnosti panovalo ticho, jelikož ani jeden z nás nevěděl, co máme říct.

„Není to, jak to vypadá, Candice." Snažil jsem se jí uklidnit, jelikož její pohled přeskakoval z té tašky na mě. Můj mozek se snažil zpracovat, jak se dostanu z této situace.

„Chci okamžitě domů."

„Já chci, aby ses uklidnila, protože to vážně není vůbec jak si myslíš. Nezabiju tě a ani ti neublížím. Přísahám." Zvedl jsem ruce nad hlavu, aby věděla, že to myslím vážně.

„Chci za Devon, nechci tu s tebou být! Proč máš sakra pistole? Chceš mě snad zabít, když pořád říkáš, jaká jsem pro tebe přítěž!?" Řekla se slzami v očích., jako by ignorovala, co jsem právě řekl já.

„Za prvé Devon tě bohužel už nechce. Dneska ráno mi to volala, že jsi pro ni prý až moc zbytečná a nechce se o tebe starat." Vzal jsem svou tašku s pistolemi a jednu si vzal do ruky. Cítil jsem, jak se mi pomalu zatemňuje mysl, „a za druhé, až budu chtít, abys byla mrtvá, tak věř že budeš." Namířil jsem tu pistoli na její hlavu a poté odešel do své pracovny.