BIZZLE

Chapter 9 - „Takže hádám, že ji mám vzít s sebou,"

CANDICE HAMILTONOVÁ

Neznám ho, ale i přes to se mi nelíbí. Je mi nepříjemné s ním být v jedné místnosti, když na mě mluví a dívá se na mě. Jeho samotná přítomnost je mi nepříjemná, ale i přes všechny tyhle věci, které na něm nemám ráda včetně jeho povahy a jeho samotného, tak je na něm něco, co mě nutí na něj myslet. Jeho hlas je pravděpodobně nejvíce atraktivní hlas, který jsem kdy za celý svůj život slyšela. Myslím, že i kdybych byla v místnosti plné lidí a on by promluvil, tak bych ho slyšela velice jasně.

Nevím, proč o něm takhle básním, když ho v podstatě ani neznám, a ještě je zcela jasné z toho, jak se ke mně chová, že mě nemá moc rád, ale to mě nepřesvědčí k tomu, abych na něj přestala myslet, jako právě dělám teď. On je přesně úplně všechno, o čem mě má matka varovala, když mi říkala ať sama nechodím v temnotách noci.

Jakmile mi dole ráno v kuchyni řekl ty věci, o tom, že by mě stihl zabít dřív, než bych ani pomyslela na to, jak zabiju já jeho, tak z něj mám ještě horší pocit než předtím, i když jsem myslela, že to už ani nejde.

Momentálně chodím sem a tam v mém pokoji a přemýšlím o kravinách, jako jsem vám právě řekla. Možná jeden z důvodů, proč o nich přemýšlím je, že se hrozně nudím a vážně mě to začíná opravdu znervózňovat, protože jsem už druhý den v kuse zavřená v jedné místnosti, pokud zrovna nejsem dole v jídelně, abych se najedla. Povzdechla jsem si a posadila se na postel. Začínám si připadat, jako blázen, když jsem takhle neustále zavřená v domě.

Podívala jsem se na hodiny a viděla, že je už čas na to abych šla dolů se naobědvat. Nechci, aby se stalo to jako ráno, když na mě dole v jídelně křičel, protože jsem přišla pozdě. Nechala jsem ho, ale měla jsem takovou chuť na něj vyjet a říct mu, že mi nemůže rozkazovat, ale nechtěla jsem vytvořit nějaké spory, když u něj bydlím.

Sešla jsem dolů po schodech a posadila se do prázdné jídelny. Byla jsem trochu zmatená, a tak jsem se podívala na hodiny, které ale ukazovaly, že jsem tady ve správný čas, takže musí mít zpoždění on. Seděla jsem a čekala, než dorazí. Trvalo to nejspíš 10 minut, než jsem zaslechla hlas, který mě vzbudil z mého přemýšlení, o různých blbostech. Poznala jsem, že jeho vlastníkem je Bizzle, ale to nebylo jediné, co jsem z jeho hlasu poznala. Už jenom ten způsob, kterým mluvil naznačoval, že je naštvaný.

„Ptám se tě znovu, co tím sakra myslíš, že na to přišli? Jak se to kurva mohlo stát?" Ozvalo se z obývacího pokoje, ve kterém byl. Nechtěla jsem poslouchat, protože vím, že je to neslušné, ale on křičel tak moc, že bylo nemožné neposlouchat.

„Takže, co mám teď do prdele dělat, když jí mám už u mě doma?" Jakmile to řekl, tak jsem věděla, že je to myšleno na mě, protože nevidím nikoho jiného, kdo by tu bydlel nezvaně.

„Takže hádám, že ji mám vzít s sebou. Ty vole za tohle Devon bude platit hodně." Ignorovala jsem tu poslední větu, protože to, co mě zarazilo bylo, že mě někam vezme. To byla ta věc, která mi málem zastavila srdce.

Rychle jsem si sedla zpět na své místo u stolu, potom co se rozloučil s tím člověkem na telefonu, aby nebylo poznat, že jsem ho celou dobu, co tam byl poslouchala. Uklidnila jsem se a čekala, než přijde do místnosti.

„Jak vidím, tak jsi se z rána poučila a jsi tu opravdu na čas." Řekl, jakmile vešel do místnosti. Já jsem pouze na odpověď přikývla a mlčela.

„Copak? Vyvedl jsem tě z míry ráno?" Zeptal se, když jeho služebná přinesla jídlo, a poté co ho položila na stůl odešla z místnosti.

„Ne." Jednoduše jsem odpověděla, i když jsem si jistá, že poznal, že lžu.

„Tak co s tebou je?"

„Proč tě to zajímá?" Trochu jsem odsekla, protože o to vážně zajímat nemusí a všímala si svého jídla, které bylo na talíři přede mnou. Viděla jsem, jak zaťal pěsti a protočila jsem očima.

„Tohle je kurva můj dům, ty krávo malá a rozhodně se nade mnou nebudeš povyšovat, takže když se tě kurva na něco zeptám, tak mi odpovíš a nebudeš dělat takový sračky, jako právě teď. Rozumíš tomu!?" Zakřičel a bouchnul pěstí do stolu. Nebudu vám lhát, ale bála jsem se, jako ještě nikdy předtím. Stál u jeho místa a koukal se mi přímo očí, kterými mě taky zároveň bodal. Jeho dech byl zrychlený a vsadím se, že kdybych teď třeba něco řekla, tak by byl schopný mě okamžitě zlikvidovat.

„Omlouvám se." Pípla jsem, ale tak aby mě slyšel a pohled zabodla do stolu, protože jsem nechtěla, aby se na mě koukal.

„To si kurva piš, že se omlouváš. A potom až se najíš, tak si zabalíš potřebný věci a jedeme pryč. A varuju tě opovaž se zkoušet na mě ještě něco jako teď nebo něco podobného a zabiju tě hned na místě, rozumíme si?" Zeptal se a já rychle přikývla.

Jakmile jsem dojedla udělala jsem hned to, co mi nakázal, protože jsme s ním vážně nechtěla mít další problémy. Zabalila jsem si nejdůležitější věci a šla dolů po schodech, abych si tam odložila mou tašku. Čekala jsem na něj, ale on nikde nebyl, tak jsem se rozhodla ho jít najít, protože jsem se taky dost nudila, abych pravdu řekla.

„Bizzle?" Zavolala jsem, ale nic se neozývalo, tak jsem šla do chodby, která byla mezi schody. Na jejím konci byli veliké bílé dveře, které byly samozřejmě zavřené, ale když jsem chtěla vzít za kliku někdo mě vzal za ruku a dal jí pryč z té kliky.

Strašně jsem se lekla, a tak jsem zaječela a bála jsem se ještě víc, když jsem zjistila, že mou ruku drží vysoký a svalnatý muž v obleku, podobný tomu, který nesl mou tašku do mého pokoje, když jsem přijela.

„Co tu chcete!" Okamžitě se mě zeptal a než jsem ze sebe dokázala něco dostat, už jsem slyšela Bizzelův hlas, který přicházel z předsíně.

„Hej, co se tady děje?" Ozval se jeho momentálně nepříjemný hlas, z kterého mi proběhl mráz po zádech.

„Snažila se vejít do vaší kanceláře, pane." Oznámil mi ten chlap a já protočila očima.

„Můžete jí už pustiti a odejít, Johne, vyřídím si to s ní sám." Otočila jsem se, abych mu stála čelem a viděla, že rozhodně není vůbec šťastný, ale tak to on není nikdy. Sledoval mě a čekal, než ten chlap jménem John odejde, aby si na mě mohl vylít vztek, který v sobě drží.

„Co jsi tady sakra chtěla?!" Zakřičel a i přesto, že jsem to čekala mě to vylekalo.

„Hledala jsem vás." Polkla jsem a čekala na jeho reakci.

„Jestli tě ještě jednou najdu tady u těchto dveří, tak ti useknu obě ruce! Nemám náladu ani čas na to pořád něco s tebou řešit. Připadáš mi jako nějaký zkurvený nevychovaný dítě!" Sklopila jsem hanbou pohled na zem a mlčela.

„Koukej se mi do očí, když s tebou mluvím." Rozkázal a vzal mi do jeho ruky tváře, aby mi mohl zvednout hlavu.

„Omlouvám se." Potichu jsem řekla a on mě pustil. Viděla jsem na něm tu zlost, která se v něm množí.

„Jdi kurva do auta a nemluv." Přikázal a já jsem bez jediného slova splnila jeho rozkaz.