Semiriana

„Proklínám váš rod! Proklínám! Ať každé prvorozené dítě, stejně jako můj syn, zemře až dovrší jedenácte zim."  (Kronika rodu Stratzin)

Semiriana stála bez hnutí. V nesmírném úžasu zírala na otcovo bezvládné tělo, jež se před několika vteřinami zhroutilo na koberec. Čísi ruce ji popadly a odnesly do jejího pokoje. Nebránila se. Posadili ji na postel a do rukou jí vtiskli její milovanou panenku. Svírala ji pevně, jako by jí ten kousek látky v podobě člověka mohl dodat útěchu a pocit bezpečí. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Mami!"

Rozběhla se ke dveřím. Marně lomcovala klikou, byly zamknuté.

„Mami, maminko!"

Drobnou pěstičkou bušila do dřeva. Nikdo však nepřišel. Jejího volání si nikdo nevšímal. Služebnictvo zmateně pobíhalo po domě. Jistý klid nastal, až s příchodem doktora Trepškyho. Sotva překročil práh domu, upjaly se k němu zraky všech přítomných v naději, že lékařská věda dokáže zázraky.

Byla-li noc plná naděje, úsvit všem ukázal smutnou realitu. Slunce právě vycházelo, když doktor Trepšky třesoucí rukou vypisoval i třetí úmrtní list.

Dům se ponořil do ticha. Semiriana nechápala, co se děje. Místo, aby ji vzali za maminkou, odvedla ji hospodyně do knihovny, kde na ni čekal farář. Byl před ním nelehký úkol, vysvětlit sedmileté holčičce, že její rodiče a novorozený bratříček jsou v nebi.

O dva dny později zastavil před domem doktora Trepškyho kočár. Vystoupila z něj vysoká dáma ve smutečních šatech a hustým černým závojem zakrývajícím ztrápený obličej. Byla to Jenufra Stratzin, matka zesnulé a babička Semiriany.

„Upřímnou soustrast, madam Stratzin. Ani nevíte, jak jsem rád, že jste přijela tak rychle," vydechl doktor Trepšky hned ve dveřích a ihned ji zavedl k sobě do pracovny. Madam Stratzin se sice snažila ovládat, ale nyní musely všechny formality stranou. Odložila klobouk se závojem a tiše řekla: „Mluvte."

Doktor Trepšky neklidně zamíchal čaj, najednou nevěděl, jak začít. „Musíte mi věřit, že jsem se snažil vaši dceru zachránit. Za normálních okolností by se mi to jistě povedlo, ale měla vážná vnitřní zranění." Doktor se postavil. „Madam, bylo všeobecné známé, že váš zeť byl alkoholik, ale nikdo z nás neměl tušení, že vaši dceru bil. Pokud to snad tušil někdo ze služebnictva..."

Jenufra ho už neposlouchala. Oči se jí zalily slzami. Kdyby ten chlap nebyl mrtvý sama by ho v té chvíli zabila. Udělalo se jí špatně při představě, že její dceři někdo ubližoval. Nechápala, proč se jí Zira nesvěřila. Nikdy si nestěžovala, manžela se vždy spíš zastávala. Snažila se chápat jeho zklamání, když jejich první dítě byla dcera a ne syn. Nikdy na sobě nedala nic znát a Jenufra si teď vyčítala, že tu přetvářku neprohlédla. Byla přesvědčená, že jako matka to přece měla poznat. Bála se jí snad? Nebo doufala, že se manžel změní? Ta druhá možnost jí přišla pravděpodobnější. Zira byla skoro jako anděl. Milá, vlídná, trpělivá. A nebýt toho, že pocházela z rodu čarovnic, žádaly by o její ruku davy nápadníků. Jenže se narodila jako Stratzin. Co záležela na faktu, že ona sama žádné čarovné schopnosti neměla? Byla krásná, uměla všechno, co má znát dobrá manželka, ale nestačilo to. Už se pomalu smiřovala s faktem, že zůstane starou pannou, když do města přicestoval pan Zacht. Vypadal sympaticky, peníze vydělat také uměl. Bydlel daleko od Milles Gorhu a tak mu Zařin původ nevadil. Jenufra si tehdy zašla k přítelkyni, aby jí vyvěštila budoucnost. Když si na to teď vzpomněla, nenávistně stiskla v pěsti krajkový kapesník. Nechtělo se jí věřit, že by Zula neuměla správně číst znamení, jen si neuměla vysvětlil, proč by jí lhala. „Žádné manželství není ideální, ale jestli si ho vezme, budeš jednoho dne moc šťastná." Tak jí to tehdy řekla. „Proč jen čarovnice nemohou věštit samy sobě a své rodině," zalitovala Jenufra v duchu.