Semiriana

Bál u starosty

„Vyčaruješ mi koně?" zeptal se zničehonic Jormen, když vešli do maringotky. „Ne," odpověděl Edwin. „Proč? Čarovnice přece říkala, že jsi nejmocnější bytost na světě." Celou cestu Jormen přemýšlel o tom, o čem si ti dva ve stanu povídali a teď si v tom chtěl udělat jasno. „Jak vidím, to, co říkala Redziel si pamatuješ velmi dobře, ale co jsem jí na to řekl já ti asi uniklo. Nejsem nejmocnější. Slyšíš, co slyšet chceš." Edwin se tvářil, že se zlobí a Jormen se naštval doopravdy. „Jsem malej, ale ne blbej. Vím, že čaruješ." Popadl hrneček se zbytkem nedopité vody a hodil ho po Edwinovi, tomu stačil jediný pohled a zastavil hrnek i s vodou v letu. „Vidíš, mám pravdu," řekl spokojeně Jormen a prohlížel si podivný jev ze všech stran. „Ne tak úplně, koně neumím." „Proč? Redziel říkala..." „Ano, já vím, co říkala, ale není to tak jednoduchý." Edwin vzal do ruky misku kterou vyřezal Jormen a zkusil mu to vysvětlit. „Ty máš taky dar, umíš vyřezávat. Ale musel ses naučit zacházet s nástroji, poznat vlastnosti dřeva. Učil tě tvůj táta. Já se tím musím prokousat sám." Edwin se posadil a tvářil se trochu smutně, ani Jormenovi nebylo veselo, když si vzpomněl na tátu, přisedl k Edwinovi a chvíli tam spolu jen tak mlčeli. Venku se rozmňoukaly kočky. „Bedřich jde. Ten se bude divit, až uvidí tu věc ve vzduchu," Jormenova poznámka Edwina probrala, popadl hrnek, vodu do něho nechal vtéct a řekl: „Bedřichovi ani muk, ať si klidně dál myslí, že jsem duch." „V klidu člověče, vždyť mi Bedřich nerozumí ani slovo," zazubil se Jormen.

Bedřich byl velmi dobře naladěn. Předal Marii pár pozvánek na představení a pak si zašli na oběd. Nemuseli spěchat, starosta vzal svou dceru na projížďku kočárem a Marie tak měla konečně možnost ukázat Bedřichovi město. V maringotce se Bedřich pohodlně usadil, natáhl si nohy a na stůl postavil kastrolek zabalený v šátku. „Marie posílá polívku." Zavonělo to vývarem, už bylo jasné, proč ty kočky tak vyváděly. Zatímco si Jormen ohříval polévku, Bedřich si pohlížel Edwinův kostým. „Škoda, že se do toho nevlezu, docela by se mi hodil na maškarní." „Jdeš na ples?" zajímal se Edwin. „Jo. Marie řekla, že mě tam dostane. Prý tam mívají zajímavé speciality, které stojí za to ochutnat." Bedřich se nato docela těšil, ne, že by byl v jídle vybíravý, ale když měl možnost tak rád zkoušel nové recepty. „To není fér," brblal Jormen, když mu Edwin přeložil, kam se Bedřich chystá. „Co mu přelítlo přes nos?" „Nediv se, ty si budeš vychutnávat lahůdky, bavit se a on bude sedět doma." „Marie slíbila, že pro něho něco schová, ať má z čeho růst. Že jo, prcku," Bedřich poplácal Jormena po zádech, a ten se jen uraženě zvedl a šel si lehnout na svou postel. Sice nerozuměl, co Bedřich říká, ale bylo mu líto, že tam nemůže, protože je jenom kluk, lehl si a dělal, že spí. „Hm. A teď mi poraď, Koch, co si mám vzít na sebe, abych v tom nevypadal jako chudej komediant." Edwin se zamyslel a pak mu doporučil, ať si vypere tričko. Bedřich nechápal. „Tvoje civilní oblečení tady působí natolik exoticky, že si ho můžeš klidně vzít na ten ples a skvěle zapadneš." A Bedřich připustil, že má asi pravdu.

Ten den se nekonal jen maškarní bál u starosty, ale i velký průvod masek. Ještě ráno se lidé běžně věnovali své práci, ale po poledni se ulice vyprázdnily. Kolem druhé hodiny se začaly objevovat první masky a mířily nahoru ke staré zřícenině. Odtamtud vycházel kolem třetí hodiny průvod. Vienka co chvíli kontrolovala hodiny a nemohla se dočkat, až vyjdou na balkon a budou sledovat průvod. Něco před čtvrtou jí chůva konečně oblékla kabát a háčkovaný baret. „Škoda, že nemůžeme být na náměstí. Otec bude mít jistě krásný proslov a taky tam budou kejklíři, " povzdechla si Vienka. Nevlastní matka ji vzala za ruku. „Doufej, že se vše podaří a příští rok tam s ním budeme všichni tři," a pohladila si břicho, drobeček v něm se neklidně vrtěl. Vienka se trochu vyklonila, aby lépe viděla. Někteří si dali na svém kostýmu dost záležet a neváhali zaplatit spoustu peněz za látky, krajky a peří, jiní se spokojili s pestře pomalovanými maskami. Nejoblíbenější byly asi kostýmy zvířat, někdo se je snažil pojmout co nejvíc podle skutečnosti jiní popustili uzdu fantazii. I dost bájných tvorů se dalo v davu najít, víly, skřeti nebo duchové lesa. Na Trhové náměstí se přicházelo už za šera. Ti, kdo sebou měli louče si je zde zapalovali a celý průvod pokračoval až k řece. Kdo chtěl, zůstal, ale většina se vytratila buď do hospod nebo na některý z plesů. Ten nejproslulejší byl paláci u starosty, dostat se na něj nebylo jen tak. Účastnili se ho jen urození nebo význační občané města. A to Semiriana rozhodně byla. Dlouho přemýšlela, jaký kostým si zvolí, nechtěla nic přehnaně barevného, měla ráda spíš tlumenější barvy. Inspirací se jí nakonec stala její praprababička Odelie, která si libovala v černé barvě. Hedvábné šaty byly ušity tak, že by v nich mohla rovnou na královský ples před sto lety, díky pannier se rozšiřovaly v bocích, díky záplavě volánů a krajek však působily lehce. Bílou paruku jí zdobila černá pera stejně jako masku, kterou neměla na tváři ale na stříbrné hůlce. Přepudrovala si tvář a spojení černé a bílé porušila pouze rudou rtěnkou. To starosta vsadil na velkolepost zlaté a objevil se ve Vienčine pokoji jako zářící slunce v doprovodu své ženy přestavující stříbrnou lunu. Popřáli jí dobrou noc a otec jí dovolil podívat se na chvíli na zahájení plesu z balkonu. Byla to aspoň malá útěcha, jelikož byla ještě dítě a nehodilo se, aby se účastnila takových společenských událostí. Vienka se nemohla nabažit té nádhery, přála si být na místě těch maskovaných dam a přemýšlela, který kostým je nejkrásnější, jestli ten s třpytivými krystaly připomínající sníh nebo ten podobný rozkvetlé zahradě. „Už je pozdě, slečno. Musíte jít spát," upozornila ji jemně Marie, Vienka věděla, že nemá cenu smlouvat, a tak se poslušně odebrala do svého pokoje. Svlékla si teplý župan a vklouzla pod peřinu. Marie jí přečetla krátkou pohádku, sfoukla svíčku a políbila Vienku na čelo. Ve své komůrce se převlékla do kostýmu od starosty, nebyl sice podle jejího vkusu a v růžových šatech zdobených peřím si sice připadala jako cukrová vata, ale aspoň se mohla zúčastnit toho plesu. Jakmile byla hotová, odešla dolů ke vchodu pro služebnictvo, kde ji už čekal Bedřich. Ten jediný si s kostýmem opravdu nelámal hlavu. Byl celý v černé, stříbrné cvoky na kožené bundě, tričko s nápisem Manowar, na kterém vynikalo ohnivé kladivo mu dávalo vzhled výstředního čaroděje. Marie sice nesouhlasila s jeho volbou, ale když viděla, že jeho oděv nebudí pohoršení, spíš naopak, oddechla si a zamířili ke stolům s občerstvením. Jídlem byl Bedřich naprosto nadšen, ochutnal jemné paštičky, kaviár, sýrové sušenky s lososovou pěnou, křehké košíčky s masovou náplní, salát z pěti druhů vajec a pochopitelně i víno, červené vonící po švestkách, ale ne natolik těžké, aby se z nej člověk hned opil. Zatímco Marie upíjela růžové perlivé víno, namířil si Bedřich k zákuskům. Vůbec netušil, že je bedlivě pozorován dámou v černých šatech. Když ho Semiriana zahlédla v davu, zpozorněla. Nebylo to jen tím, co měl na sobě nebo jeho výškou. Její šestý smysl jí říkal, že by to mohl být muž, kterého hledá a chtěla se přesvědčit, jestli se nemýlí. „Na vašem místě bych zvolila tyto ořechové šátečky," poradila Bedřichovi prohlížecímu si lákavé sladkosti. Ale ten se na ni jen podíval a nic neřekl. Zdálo se jí, že ho zaujala, ale nechápala, proč mlčí. To pochopila, až když k Bedřichovi přišla Marie a oznámila mu, že ji tajemník pana starosty požádal o tanec. „Ah tak, vy ráčíte býti cizincem," řekla Semiriana s jistou úlevou. „Vy mluvíte česky?" podivil se Bedřich a upil doušek vína. „Nepříliš dokonale, již dlouho neměla jsem možnost takto povyprávěti." Semiriana lovila v paměti správná slovíčka a v duchu děkovala své babičce, že ji nutila učit se i pár běžně neužívaných jazyků ze světů „na druhé straně." Čím déle s Bedřichem mluvila, tím víc si byla jistá, že je tím, kterého už roky hledá. „Omluvte prosím mou zvědavost, ve vašem světě se věnujete kouzlům?" „Ne," Bedřich se tě otázce musel usmát. „Já rozhodně ne. Ale nějakou mou prapraněco tetu upálili jako čarodejnici." Semiriana se celá rozzářila, tak přece se nemýlila. Byla to příležitost a ona ji nehodlala promarnit. Všimla si, že Bedřich dopil, a tak sáhla po nové sklenici s vínem a než mu ji podala stihla nad jejím obsahem udělat rukou malé kouzlo. Potřebovala, aby se do ní Bedřich zamiloval a aby s ní strávil noc.