Semiriana

Redziel

Vienka stála u okna a mlčky sledovala ruch na ulici. V jejím pohledu byl smutek, nešlo ho přehlédnout.Marie si povzdechla, odložila vyšívání a pohladila děvčátko po vlasech. „Jste unavená, slečno? Mám vám něco přečíst?" Vienka jen zavrtěla zamítavě hlavou a povzdechla si: „Viděla jsem její kočár." „A z toho jste smutná? Madam vám přece pomáhá. Ano, říkala jste, že vám to není příjemné, ale kdoví jak byste na tom byla, kdybyste nebyla v její péči." Vienka se otřásla při představě, že zase bude pít ten nechutný roztok ze skleněné lahvičky. Zaříkání jí nevadilo, ale dým z kaditelnice ji vždy nutil ke kašli a slzely jí z něj oči. Chtěla věřit, že jí to opravu pomůže, ale byla z toho už nějak moc unavená a stávalo se jí, že z toho srdečného úsměvu, kterým ji čarovnice vždy obdařila cítila mráz. Zbyla jí opravdu jen víra v zázrak a času bylo málo.

Služebná zaklepala na dveře, aby oznámila, že slečna má přijít do salonu. Marie vzala Vienku za ruku a ta se nechala odevzdaně vést. Přemýšlela, proč to madam tak trvá? Proč už dávno kletbu nezrušila? Tu samou otázku si kladl i starosta. Rozvážně přecházel mezi oknem a stolem, zastavil se u židle a položil ruce na vyřezávané opěradlo. „V čem je problém? V penězích? V bylinách? Měl jsem zato, že jste schopnější, madam." Čarodějnice si odhrnula pramen vlasů, který se jí uvolnil z účesu, zamíchala si čaj, a když s uspokojením seznala, že med v něm  se již rozpustil, upila a promluvila: „Jsou věci, které při sebelepší vůli ovlivnit nedokážu. Zrušení kletby není vůbec snadné a komplikuje ho spousta věcí. Ale o tom jsme spolu již hovořili, zapomněl jste? Teprve, až koncem tohoto měsíce budu moci namíchat účinnou směs a provést potřebná kouzla. Na postavení planet bohužel vliv nemám," dodala s důrazem a dopila svůj čaj. „To už bude skoro pozdě!" vybuchl starosta. „Musíte být trpělivý. V celé zemi se nenajde nikdo, mimo mne, kdo by dokázal zlomit kouzlo mocného vidjašiho,"připomněla mu madam nepříjemný fakt. Na další výměnu názorů nebyl čas, služebná přivedla Vienku. Adart Fiari si povzdechl, nezbývalo mu nic jiného než věřit, že madam nemluví do větru a skutečně dokáže jeho dceru zachránit, třebas by to bylo na poslední chvíli. Poklekl k dívce otřel jí slzu a políbil ji do vlasů. „Ničeho se neboj, srdíčko. Bude to dobré." Usmál se a doufal, že dcerka nepozná, že má o ni strach a zlobí ho vlastní bezmocnost. Vienka se dívala, jak se za ním zaklaply dveře a pak si bez valného nadšení sedla na přichystanou stoličku. S odporem vypila nahnědlou tekutinu a zašklebila se sotva na jazyku pocítila její hořkou pachuť. „Buď trpělivá, brzy ti tohle trápení skončí," vyslovila madam měkce, vzala od dívky sklenici a dala se do zaříkání. Vienka doufala v zázrak, nechtělo se jí umřít, a proto snášela tyhle podivné rituály konající se jednou za měsíc.

Když madam Semiriana odcházela ze starostova domu, byla mrzutá. Nesnášela, když někdo zpochybňoval její schopnosti. Těšila se, že si doma sedne do křesla a v klidu si vypije horkou čokoládu, ale sluha jí oznámil, že v přijímacím pokoji na ni čeká návštěva. „Redziel," oslovila překvapeně ženu ve starodávném kroji prohlížející si její knihovnu. „Vítej," řekla co nejsrdečněji. „To by mne nenapadlo, že se spolu setkáme tady. Co tě přivádí do města?" Semiriana nedokázala skrýt údiv. Redziel málokdy opouštěla své hory a někam cestovala. „Svjatošnica, jakož už mnoho rokův. Ale, co tebja sem vjedlo? Do Tresiny? K sluchu mojmu sa vzdneslo cosi o Vience Fiari." „Pravda je, že starosta mě před rokem požádal, abych pomohla jeho dceři, Tak se o to snažím." Zdálo se jako by se vrásky na čele staré ženy prohloubily, s povzdechem s posadila a sepjaté ruce položila na stůl. „Tak ona je predsaj jeho dcéra po krvi? Radila jsem jej mati, aby s iným ležala, ale ta kletba si cestyčku našla. Škoda tého." Pak se zahleděla na Semirianu. „Ale jak ty, moja, to chceš spraviť?" Semiriana pohlédla Redziel do očí, ale ne na dlouho, věděla, proč se ptá. Redziel byl jedna z mála, co uměla kletby rušit a bylo jí jasné, že Semiriana to nemůže jen tak provést, protože je z vidjašiho rodu. To už se nedalo vykoupit krví, ale životem. „Ano, já vím, ale nemusíš mít strach, je i další způsob. Našla jsem ho v Odeliiných knihách," Semiriana se snažila starou ženu uklidnit, rozhodně jí nechtěla přidávat starosti. „Tvoja praprabába byla velká čarodějnica, ty teho máš po něj. Nepokůšaš démonov?" „Neboj se, tetičko," Semiriana k ní sedla blíž a vzala jí za ruku. „Žádná smlouva s démony není. A třeba jí nebude, věř mi. Chtěla jsem si dát horkou čokoládu, vezmeš si také?" Odbočila Semiriana od tématu. Redziel s úsměvem odmítla, pila zásadně vodu a v moderních domech plných přepychu se necítila volně. Rozloučily se, Semiriana políbila čarovnici na tvář, zamávala jí a pak si konečně sedla do křesla a pomalu si vychutnávala čokoládu z jižní části kraje Vúš.

Redziel moc klidná nebyla, cosi jí vrtalo v hlavě, a tak spěchala, aby se co nejdřív dostala do maringotky, kterou obývala se třemi artistkami. Mírné počasí, jaké panovalo v Tresině a okolí na konci podzimu umožňovalo i venkovní produkce a cirkus Trezialsky se tu už mnoho let zastavoval při své cestě na jih. Redziel se znala s bývalým principálem, který už sice nevystupoval, ale zdatně vedl cirkusové finance. Neměl nic proti, když s nimi jezdila, naopak vítal, že mají na čas schopnou věštkyni. Dívky si venku cvičily chůzi po laně a maringotka byla prázdná. Redziel pro jistotu zamkla a zatáhla závěsy. Nikým nerušena vytáhla zdobenou dřevěnou skříňku a z ní vyndala své soukromé karty, které neužívala pro obyčejné věštby. Byly už notně osahané a barvy na nich vybledlé, ale Redziel jiné nechtěla. Rozložila si je asi třikrát, ale pokaždé je jen mrzutě shrnula na hromádku. Pokoušela se nahlédnout do osudu Semiriany, ale nedařilo se. Mladá čarodějnice si zjevně nepřála, aby jí někdo pátral v soukromých záležitostech a kouzlo, které užila, karty jen mátlo. Redziel se tedy pokusila vyložit karty na Vienku Fiari. Před dvanácti lety ji navštívila Vienčina matka, moc ji trápilo, že její prvorozené dítě čeká smrt a chtěla vědět, jestli by něco nepomohlo. Redziel jí jen potvrdila to, co už tušila a co zkoušely mnohé ženy před ní. Počít dítě s jiným mužem. Zdálo se to tak snadné, stačilo málo, rod Fiary by vymřel po meči, ale kletba byla natolik silná, že si vždy našla cestičku a trvala už roky. Mira Fiari se jí tehdy zdála pevně rozhodnutá porušit dobré mravy a Redziel roky žila v domnění, že se tak stalo. Dnes se dívala na karty a snažila se z nich vyčíst, jestli se Semirianě podaří kletbu zlomit, ale to, co viděla jí nedávalo smysl. Jako by ta kletba byla a zároveň nebyla a nějak se tam objevovalo moc osob, které míchaly osudem. Uklidila karty do skříňky, rozhodnutá to zkusit jindy. Teď byla moc unavená a tak se posadila do houpací židle a zdřímla s mourovatou kočkou na klíně.