Semiriana

Dobrá zpráva

Jormen si myslel, že Bedřich už na ně bude netrpělivě čekat, ale spletl se. Maringotka byla prázdná. Zatopil v kamnech, a šel se podívat, jak je Edwin daleko s mytím. Stál po kolena v řece z vlasů mu kapala voda a kočky postávající na břehu na něj zvědavě koukaly. „Nejde to smýt," oznámil stručně. „Musí to jít," Jormen vzal kus hadru, namydlil ho a podal Edwinovi, ten si jím několikrát přejel po tváři ovšem bez viditelného výsledku. „To musíš pořádně, ukaž!" Jormen se jal drhnout zaschlou krev. „Nechápu," zakroutil hlavou po chvíli marného snažení. „Asi budeš muset počkat, jestli se to neodloupne samo," zauvažoval a vrátil se do maringotky ohřát si ruce zkřehlé od ledové vody, Edwin šel mlčky za ním.

„Škoda, že mi nezbyla žádná líčidla, ale mohl bys nosit i masku. Nějaké tu mám, zkusím je najít." Zatímco se Jormen prohrabával krabicemi, Edwin se postavil před zrcadlo, aby se podíval, jak vlastně vypadá. Z hnědých vlasů zastřižených někde u brady mu kapala voda a mokré prameny se mu lepily na čelo. Zaschlá krev na jeho tváři popraskala, ale stále se neměla k tomu, aby odpadla. Lehce se jí dotkl, ale bylo to jiné, než když měl ještě normální tělo. Všechno bylo jiné a on si musel teprve zvyknout, že to je tak, jak to je. Ještě před pár dny byl jen duše zbavená tělesné schránky a čekající na rozhodnutí Nejvyššího.

„Zavolal jsem tě dřív, než bylo původně v plánu, ale myslím, že je to tak lepší. Od dnešního dne budeš, takříkajíc, v mých službách. Mohl bych ti dát sice na vybranou, ale znám tě a vím, že po znovuzrození netoužíš. Moc, kterou máš ti ponechávám, budeš ji potřebovat, ale musíš se s ní naučit zacházet." Edwin si vybavil, jak jeho duši obklopilo konejšivé Boží světlo a stala se z ní bytost nazývající se zzalloo. „Tvé nové jméno a tvář ať určí náhoda, svou starou podobu zatím neužívej, počkej až nadejde čas. Tvým prvním úkolem je najít způsob, jak dostat ženu jménem Marie Bezištná domů a postarej se přitom o Jormena, bydlí u řeky před Tresinou. Ano, vím, že ti chybí kus duše, to vyřešíme později. Tento úkol zvládneš i bez ní a možná to bude pro tebe i lepší."

„Našel jsem je!" zajásal Jormen, ale Edwin si ho nevšímal, dál se díval na sebe do zrcadla a vypadalo to, že je myšlenkami někde jinde. „Slyšíš?" dloubl do něj Jormen a podal mu jednu z masek, bílou, s černě vybarvenými ústy. Edwin si ji bez řečí nasadil, ve chvíli, kdy se obrátil k Jormenovi, uslyšeli venku kroky a do maringotky vpadl Bedřich jak velká voda.

„Doufám, že ten mizernej duch je tady!" vysypal ze sebe a jak byl v ráži, úplně zapomněl, že mu Jormen nerozumí. „Vypařil se jako pára nad hrncem a zůstalo po něm jen tohle." Hodil na podlahu plášť a pak se podíval na přítomné. Osoba v bílé masce a podivném potrhaném hábitu mu nepřišla moc povědomá, zarazil se a už, už se chtěl omluvit v domnění, že má Jormen návštěvu, když Edwin promluvil. „Omlouvám se, ale musel jsem něco neodkladně zařídit." „Co?" Bedřich, na rozdíl od Jormena nedokázal tak rychle vstřebat tyhle změny. „Kdes vzal tělo? To sis pro něj odskočil do márnice? Hele, Koch, tos mi to, sakra nemohl říct? Jako oceňuju, snahu, chtěls vypadal jako člověk, abys mi pomohl najít Maruš, beru. Ale nechat mě tam samotnýho, jen tak bez varování, to je podraz. Jo, a jen tak mimochodem, Marie našla mě. Chytej, prcku," Bedřich vytáhl z ranečku obří loupáček a hodil ho Jormenovi. Ten se do něj bez řečí zakousl. Bedřich se spokojeně posadil ke stolu a pustil se do vyprávění. „Tam, kde prodávali sýry, byla pořádná tlačenice, pořád jsem tě viděl před sebou a najednou se ten tvůj plášť sesunul k zemi. Děsně jsem se lekl. Myslel jsem si, žes to už nemohl vydržet a budeš tam někde stát jako mlha a děsit lidi. Jenomže ty ses vypařil úplně, Koch. Popadl jsem ten plášť a díval jsem se kolem sebe, jestli tě někde nezahlídnu. Vzadu na náměstí, se nějak podezřele začali shlukovat lidi, tak jsem se tam šel podívat, ale bylo to jen kvůli divadlu. Naštěstí!" Nezapomněl zdůraznit Bedřich. „Chvíli jsem se koukal, ale moc jsem tomu nerozuměl, jen se mi zdálo, že moc přehrávali, ale lidem se to asi líbilo. Pak jsem se jen tak coural a když jsem se zastavil před řeznictvím a smutně hleděl na krásně vyuzené klobásy, někdo vyslovil moje jméno," Bedřich udělal dramatickou pauzu. „Otočím se a za mnou stojí ženská v těch staromódních šatech, na hlavě jakýsi krajkový nesmysl a culí se na mě. Bedřichu, povídá a mě úplně zatrnulo. Ona to byla Maruš a já ji v první chvíli vůbec nepoznal. Moc se divila, kde jsem se tam vzal, tak jsem jí řekl, že ji hledám, kvůli Václavovi a víš, co mi řekla? Že nemůže a zítra po poledni mi to vysvětlí. Ženská. Člověk by řekl, že za Vencou poletí, jak divá, ale ona ne. A pak má mít člověk chuť na ženění," utrousil Bedřich ironicky. „Dobrá zpráva ovšem je, že mi půjčila peníze. Máme dost, abychom zaplatili, tady mladýmu, to povolení, a ještě zbyde na jídlo. Hoď na sebe nějaký normální hadry, Koch, sundej tu masku a jdeme na úřad, ať to máme z krku," zavelel Bedřich rázně a vstal ze židle. Edwin pokrčil rameny a masku sundal. „Co. Co to je?" neudržel se Bedřich, když uviděl jeho obličej. Jormen sice netušil, o čem byla celou dobu řeč, ale když viděl, jak se Bedřich tváří musel se začít smát. „Radši si tu blbost zase nasaď! To sis v tý márnici nemohl vybrat nějaký jiný tělo? Ty, hele, doufám, že nemělo nějaký blechy, svrab nebo vši?" Bedřich se od něj viditelně odtáhl. „Klid, Pumpenhaus, tohle tělo není z márnice," řekl Edwin pomalu, pak požádal Jormena o zbytek pálenky schované mezi loutkami, postavil ji před hrobníka a ten si pořádně lokl. „Tak nějak se mi podařilo zhmotnit, ale to teď nechme stranou. Říklas, že máš peníze a můžeme zajít pro povolení. Bezva, jen přes sebe hodím plášť a můžeme vyrazit. Děje se něco?" Jelikož Bedřich neměl žádné odborné znalosti týkající se nadpřirozena a jeho nejoblíbenějším film v dětství byl Ať žijí duchové, nijak se nad Edwinovou materializací nepozastavil, naopak ho potěšila. Byla tu však jistá drobnost, kterou si nemohl nechat pro sebe. „Boty," upozornil Bedřich na fakt, že se Edwin dosud neráčil obout. Jormen naštěstí nějaké našel, a tak mohli za půlhodiny vstoupit do kanceláře radničního úředníka.

 Muž za mahagonovým stolem, si promnul svůj mohutný knír. Poněkud nesourodá trojice ho nijak nevyvedla z míry. Vytáhl formulář, namočil pero do kalamáře a úředním hlasem se zeptal na jméno. Edwin dloubl do Bedřicha a ten řekl hlubokým hlasem: „Fridrich von Pumpenhaus." Chlapík na to jen souhlasně kývl hlavou, urovnal si brýle, které mu sjely na špičku nosu, zapsal jméno, částku, datum platnosti, to samé zaznamenal do knihy plateb a otiskl na dokument veliké kulaté razítko. Na zpáteční cestě se zastavili na guláš, objednali i Edwinovi, ale jeho porci si rozdělili napůl. Rádně nasyceni se mohli odebrat do maringotky a celý zbytek dne se snažili sehrát se natolik, aby mohli co nejdřív vystoupit před lidmi.