Semiriana

Magie lásky

Kouzla a magické rituály, to bylo to, co zatím Semirianu zajímalo. Chtěla znát všechno jako vidjaši nebo jako její prababička. Ta stará pověst se jí zaryla hluboko do duše. Cítila, že ten trest byl moc mírný. Představovala si sama sebe jako bohyni pomsty, která i po staletích vyrovná dluh. A proto chtěla být nejlepší.

První oslava Slunovratu byla pro Semirianu jako vstup do nového světa. Odjela s babičkou k Hraničním horám. Tam uprostřed lesů poznala i jiné čarovnice a moc rituálů o nichž zatím jen slýchala. Ženy odložily korzety a krinolíny. Místo toho si oblékly volné šaty a vlasy ozdobily květinami. Dívenky v bělostných košilkách pobíhaly po loukách jako víly. Semiriana zabořila bosé nohy do hlíny a poprvé cítila opravdovou sílu prýštící ze země. Jen tak pro radost nechala vzlétnout chmýří pampelišek ve větrném víru. Jenufra ji pozorovala se svou sestřenicí Redziel a spokojeně se usmívala. „Na tvym mijesce si starosty robiju. Nebudeš to s nju mjet lahke. Vsetkyje veci ju naučit nemozješ," Redziel mluvila horským nářečím, které se malé Semirianě velmi líbilo. „Umím toho dost," odpověděla Jenufra trochu dotčeně. „O vijelkech kuzlach neviješ nyc. Any ja nje. Vybijeraj dobre, kdo ju v nych vyuci. Ona to bude chcet." Jenufra musela uznat, že Redziel má pravdu. Semiriana nebyla potůček poklidně si plynoucí svým korytem. Připomínala spíš dravou řeku, která bere všechno, co se jí postaví do cesty. A to jí bylo teprve devět let.

Po týdnu v horách se jí nechtělo vracet zpátky. Věděla, že jí budou chybět zpěvy ve svitu loučí, tance pod hvězdami po kterých člověk vidí i skryté. Babička však trvala na svém, a tak se Semiriana musela patřičně obléct a jen košík voňavých bylin jí připomínal, ty krásné dny. Přála si, aby uměla popohnat čas a mohla si přiblížit další slunovrat.

Semiriana tak žila ve dvou naprosto odlišných světech. Ten v horách milovala a ten druhý brala jako nutnost. Kdyby její přítelkyně z města věděly, co se odehrává při slavnostech, nespíš by nad ní začaly ohrnovat nos. Babička ji upozornila, ať o tom mlčí. Semiriana nechápala, co je na tom špatného.

„Nic, ale oni si to tak myslí. Lidé tu jsou sešněrováni pravidly a předsudky, jako ženy korzetem. Snaží se, aby je ostatní viděli lepší, než doopravdy jsou. Ale věř mi, že všichni mají touhy po něčem, co by neměli chtít. A ty se musíš naučit, ty touhy vidět. Znát lidské slabosti."

A Semiriana se učila. Pochopila, že závist se mnohdy maskuje jako skromnost, ten kdo se na vás usmívá, může o vás šířit ošklivé pomluvy a kvůli lásce nebo penězům jsou lidi schopni všeho. A když jí přešel čtrnáctý rok, měla dojem, že už zná všechny ty zakázané touhy a žila v domnění, že jí samotné se netýkají.

Blížil se den jejích patnáctých narozenin a to znamenalo, že bude brzy oficiálně uvedena do společnosti. Semirianu to příliš netrápilo, mnohem víc se těšila na obřad Převádění. Už se ho účastnila několikrát, ale tentokrát to byla Semiriana, koho děvčátka v bílém se svíčkami v rukách doprovodila k pomyslné hranici dětství. Jejich andělské hlásky zpívaly jednoduchou melodii, u hranice utichly a svíčky byly sfouknuty. Z druhé strany louky přicházely panny v červených šatech za svitu pochodní a zvuku bubnů. Svlékly ji do naha. Jen věnec na hlavě jí ponechaly. V hliněné misce zapálily byliny a položily ji na zem. Začal z ní vycházet hustý, očistný dým, Semiriana jím musela projít, aby jí pak dívky mohly obléci do stejných šatů, jaké měly na sobě. Už nebyla děvčátko, patřila mezi ženy.

Šaty byly důležité i pro její společenský debut. Měly být bílé, ale na rozdíl od ostatních dívek nesměly mít výrazný dekolt. Nehledala budoucího manžela, tudíž musela působit cudně. Když bylo vysloveno její jméno a ona vešla do dveří, cítila na sobě pohledy všech přítomných a nebylo jí to příjemné. Nebyla konkurence vdavekchtivých dcer, ale byla čarovnice. Osoba zahalená tajemstvím. A muže to lákalo. Nepřicházelo však v úvahu, aby o ní někdo veřejně projevil zájem jako o ženu. Do chvíle, než jí byl představen její tanečník si přála, aby mohla odejít, co nejdřív.