Semiriana

Co mám dělat?

Vienka si ukryla vizitku do kapsy. Byl to jenom kus papíru, ale pro ni to byl kouzelný klíč. Jakmile se ocitla sama, podívala se, co je na něm napsáno. Netušila, proč je na něm jméno cirkusu a nějaké čarovnice, ale oč to bylo záhadnější, tím víc byla přesvědčená, že se jí dostane pomoci. Rozhodla se, že tu ženu stůj, co stůj navštíví. Tu noc usínala s blaženým úsměvem.

I Bedřich usínal s obdobným výrazem, přesto, že následující dny pro něj znamenaly spíš nejistotu. Dnešní představení bylo poslední. Když Jormen zjistil, kolik mu starosta zaplatil, úplně se rozzářil radostí. „Odjedu už pozítří s cirkusem!" jásal. Bedřicha se však odjezd netýkal. On nepotřeboval na jih. Chtěl zůstat ve městě a v okamžiku, kdy u něj zaklepe Marie s ranečkem, byl připraven dát Tresine a celé zemi Mal vale. Neměl důvod zůstávat. Nic ho tu nedrželo, ani Semiriana. Ano, užívali si spolu všemožných tělesných rozkoší, ale to bylo všechno. Byl to příjemně strávený čas, rozptýlení a zábava, nikdy nemluvili o lásce nebo o vztahu. Ani teď tomu nebylo jinak.

Snad pod vlivem zážitků dnešního dne se Bedřich trochu rozvášnil a díky tomu se mohla večeře podávat už o hodinu dříve než jindy. „Prý neodjíždíš?" zeptala se čarodějnice, když dojedla poslední sousto. „Naštěstí nemusím," Bedřich upil víno a nechal ho chvíli povalovat na jazyku, než polkl. Nebyl nijak velký znalec, doma dával přednost pivu, ale místní vína měla docela zajímavou chuť.

„Kde budeš bydlet?" vyzvídala Semirina, byla tak trochu v pokušení mu nabídnout některý z volných pokojů, měla však obavu, aby si to špatně nevyložil. Ona od něj chtěla jen dítě nic víc. „V tom malém hotýlku na kopci. Mají tam celkem přijatelné ceny. Jormen se se mnou podělil o zisk, tak si pro změnu vychutnám pohled na město seshora." Bedřich vstal od jídelního stolu a odhrnul závěs, aby se podíval z okna. Venku byl sice tma, ale plynové lampy už stihli lampáři rozsvítit. „Nechtělas dům s lepším výhledem?" „Ani ne, vyhovuje mi zdejší zahrada. Hraješ šachy?" zeptala se Semiriana, když Bedřich zvedl figurku krále z její šachovnice. „Budeš se divit, když řeknu ano?" „Ani ne. Dáme si partii?" „Proč ne. Jen doufám, že máte stejná pravidla jako u nás. A o co vůbec budeme hrát?" „Co navrhuješ?" zeptala se čarodějnice s potutelným úsměvem. Byla si totiž naprosto jistá, že odměna bude její. „Co tak trocha potěšení pro vítěze, aniž by z toho ten druhý něco měl?"

Semiriana souhlasně přikývla. Bedřich byl velmi schopný soupeř a připravil čarodějnici pár perných chvilek, přesto ho prohra až tak nemrzela a bez větších protestů se odebral do ložnice, kde si výherkyně hodlala vybrat svou odměnu.

Zato Edwin nebyl šťastný ani trochu. Seděl na schodech maringotky, kočky se mu otíraly o nohy, ale on si jich nevšímal. Kupodivu bylo vlastně štěstí, že ten jeho chybějící kousek duše mu oslabil emoce, jinak by asi rozrušeně pobíhal po břehu s výkřiky: „To nezvládnu! Končím!" Jormen se před něj postavil s rukama v bok, poklepával špičkou pravé boty a čekal na odpověď.

„Dal jsem jí vizitku od Redziel," přiznal se Edwin k poněkud nelogickému činu. „Proč? I v tomhle dopise se obrací přímo na tebe, tak proč ji posíláš k Redziel?" Edwin si vzal popsaný papír, kterým mu Jormen mával před obličejem a postavil se. „Nic lepšího mě v té chvíli nenapadlo. Nečekal jsem, že přijde a už vůbec by mě nenapadlo, že mi to povolí," zzalloo se podíval na chlapce a když viděl jeho nechápavý pohled raději hned pokračoval. „Když mě někdo požádá o pomoc, musí to schválit Nejvyšší. Pokud je to v rozporu s jeho plánem, tak bohužel, ale pokud řekne – ano, musím to udělat, ať se mi to líbí nebo ne." „Rozumím. Tak v čem je problém? Prostě tu kletbu zrušíš a hotovo."

Pro Jormena to bylo jednoduché, netušil, že ten úkol měl malou podmínku týkající se Semiriany a to právě dělalo Edwinovi starosti. „Potřebuju čas. Čas a místo mimo Tresinu. Doprovodím tě přes hory, Jormene, a pak se vrátím." „Aha. Tak jo, bezva. To je vlastně ještě lepší, než jsem čekal," Jormen jásal, ale pak se zarazil a tiše se zeptal: „A proč, vlastně, musíš z Tresiny?" „Potřebuju zjistit, co všechno dokážu a magie zanechává stopy. Kdybych ta kouzla zkoušel v Tresině, čarodějnice by to brzy zjistila, a to teď vážně nepotřebuju." „Jo, ták. Protoś mi nemohl vyčarovat toho koně. Rozumím, pěkně potichu se vypaříme a Bedřichovi...," Jormen se zarazil. „No, jo. Béďa, co s ním?" „No, právě. Dost mi dělá starost, že ho tady nechám bez dozoru, ale snad to těch pár dnů zvládne." Jormen se zasmál. „Říkáš to, jako kdyby byl děcko." „Právě, proto, že není mi to dělá starosti." Se zachmuřeným výrazem se zadíval na Tresinu do míst, kde tušil Semirianin dům.

Tresina, kropená drobounkým mžením, vypadala toho rána jaksi jinak. Bylo znát, že se blíží konec měsíce, ve městě panoval zároveň ruch a zároveň malátná ospalost předznamenávající poklidné období před slunovratem. Většina těch, co nebyli stálými obyvateli Tresiny balili své věci, aby se přichystali k odjezdu. Během několika málo dní se život ve městě vrátí do starých kolejí, zpestřený očekávanou sněhovou nadílkou.

Jormen na nic nečekal a šel si koupit koně k jednomu statkáři za kopec. Smlouvat uměl a nenechal se ošidit. Moc dobře věděl, jak má vypadat dobrý kůň k tahu, a protože statkář neměl tak mladého a zajetého koně k dispozici, odvedl si nakonec Jormen trochu staršího, ale schopného koně za velmi slušnou cenu.

I Vienka doufala v úspěšný den. Ovšem okolnosti se proto ní spikly, nenašel se nikdo, kdo by s ní šel navštívit Redziel do cirkusu. Otec musel na městskou radu, nevlastní matka se už od rána necítila moc dobře, a tak raději zůstala v posteli, aby si odpočala. Zbývala chůva, ale ta nechtěla dívenku s tak křehkým zdravím pustit až do parku, když venku poprchávalo. Mohly si sice vzít kočár, ale chůva tu myšlenku zamítla. „Slečno, nemyslím si, že vhodná doba na takové výlety. Pokud je mi známo, cirkus dnes balí a nejspíš už zítra odjedou z města. Proč jste si nevzpomněla dřív? Otec by vás tam jistě vzal."

Copak jí Vienka mohla vysvětlit, jak se věci mají? Její chůva měla čarodějnici v oblibě, a proto nemohla pochopit, proč se nutně potřebuje dostat k osobě, která má jistě hodně blízko k tomu podivnému Edwinovi a určitě by jí poskytla radu, jak má postupovat. Kdyby byla rozmazlený fracek, jistě by teď začala vztekle dupat nohama a řvát na celé kolo, aby na sebe strhla pozornost a pokusila si tak prosadila si svou. Jenomže ona byla slušně vychovaná a její otec byl navíc toho názoru, že takové chování se musí potrestat a nikoli mu ustupovat.

Bezvýchodnost té situace jí vehnala slzy lítosti do očí. Chůva jí je starostlivě utírala, ale svůj postoj nezměnila. Snažila se přivést Vienku na jiné myšlenky a ta po vyplakání nezbytně nutného množství slz přistoupila na krátkou procházku v zahradě. Vzduch voněl po vlhkém listí, po kterém se pocházeli havrani s nadějí, že najdou něco k snědku. Chůvy a holčičky schované pod rozměrným deštníkem si nijak zvlášť nevšímali, zato Vienka si všímala jich a záviděla jim křídla. Prošly kolem fontány, ze které už zahradníci vypustili vodu, loubím holých větví, jež na jaře zdobily hrozny modrých květů. U bíle natřené besídky v zadní části zahrady se zastavily, protože se Marii rozvázala tkanička u boty, zatímco si ji zavazovala, Vienka smutně hleděla na malou branku, kterou nejspíš Edwin s Jormenem tehdy v noci přišli. Napadlo ji, že kdyby měla klíč... Co by vlastně udělala, kdyby ho měla? Utekla by až přes most za řeku, kde měla stát Jormenova maringotka? Věděla, že tak daleko by se sama v noci neodvážila. Park s cirkusem byl přece jen o něco blíž.

Myšlenka na to, že by utekla ji kupodivu neopustila ani večer v měkké vyhřáté posteli. Snažila se usnout, ale nedařilo se jí to. Občas zdřímla, ale pak se zase probrala a hleděla do tmy. Z ošklivé noční můry ji probralo odbíjení půlnoci. Vstala, chvíli se dívala z okna a přála si, aby se tam dole zase objevil Edwin s Jormenem. Pak neklidně přecházela po měkkém koberci. Kolem půl jedné se definitivně rozhodla, že zkusí nemožné. Oblékla si kabát, boty, vytáhla klíč ze zámku a tichounce se vyplížila po zadním schodišti ke dveřím do zahrady, vzala si klíč i od nich a spěchala k brance tak rychle, jak to jen dokázala popoháněna strachem z temných stínů. Svým způsobem tušila, že její počínání je bláhové a plán, že některým z klíčů se jí podaří branku nějak odemknout je dost naivní, ale potřebovala to zkusit už jen pro ten pocit, že udělala, co mohla. Po několika marných pokusech o odemknutí se smutně opřela o šprušle. Rozhodně nečekala, že jedna z nich bude uvolněná natolik, že se tou mezerou dokáže protáhnout. Najednou nevěděla, co má dělat. Pořád se ještě mohla vrátit do postele, jak by to udělala každá poslušná dívka, a nebo zkusí utéct a najde Redziel, což byla nezodpovědná šílenost, ale ona se cítila natolik zoufale, že jí to najednou bylo úplně jedno.