Semiriana

Všechno je špatně

Moji milí čtenáři, i když se to nezdá ještě pár kapitol a budeme na konci. Děkuji vám za přízeň a přeji příjemné počtení.

Vienka odtrhla další list v kalendáři, do nenávratna zmizel další den jejího života. Ani se nenaděje a bude konec měsíce. Položila list na psací stůl k ostatním, které už tvořily pěknou hromádku. Byla napjatá, nervózní, rukou si sáhla do účesu, aby si upravila hřeben, který jí nepříjemně tlačil.

„Slečno, vaše mašle," povzdechla si Marie a postavila Vienku před zrcadlo. Zatímco jí chůva upravovala rozměrnou temně modrou stuhu, pozorovala svůj obličej, byl bledý, pohublý, smutné oči se zdály zapadlé, jindy plné červené rty teď vypadaly jako úzká čárka. Bělostné šaty plné nabíraných volánků jí půvabu moc nepřidaly, spíš naopak zdůraznily její nezdravý vzhled. Poslední dobou velmi špatně spala a ve snech ji děsilo to, co mělo přijít. Přes veškerá ujišťování dospělých se čarodějnice bála a když se dozvěděla, že by měla nějaký čas strávit u ní, omdlela.

Prý to tak pro ni bude lepší. Čarodějnice tvrdila, že jen ve svém domě může provést patřičná ochranná kouzla, která pomohou, aby Vienka neztratila víc sil, než bude třeba. Tvrdili, že je přecitlivělá, když si stěžovala, že jí v přítomnosti čarodějnice běhá po zádech mráz. Očekávalo se, že bude poslušná a trpělivá. Možná by taková i byla, kdyby nezaslechla ty dva večer na terase. Myšlenka, že by existovala i jiná možnost, jak to přežít jí nešla z hlavy. Držela se jí jako tonoucí stébla v naději, že se neutrhne.

Bylo jí úplně jedno, co budou hrát, hlavně, že přijdou. Jediné, co jí dělalo starost bylo, jak s nimi promluvit bez doprovodu. Pořád ji někdo hlídal. Pro jistotu napsala dopis, odhodlaná jim ho jakkoli předat, kdyby nedošlo na rozhovor.

Marie si ji ještě jednou prohlédla a když seznala, že je vše v pořádku, odvedla ji do divadelního sálu. Otec i nevlastní matka tam už byli, a právě hovořili s policejním radou Leznerem, hrabětem Staubim a baronem Stratolskym, kteří byli také pozváni i s manželkami a dětmi. Vienka byla usazena do první řady mezi komtesu Livet a dceru pana rady Melii. Přesto, že se už nějaký čas znaly, seděly vedle sebe chvíli mlčky. Ne, že by jim nebylo do hovoru, ale rodiče jim kladli na srdce, aby s Vienkou o kletbě nemluvily a ony netušily o čem se tedy bavit mohou, aniž by se hovor nestočil na nepříjemnou záležitost. Dospělí to většinou řešili debatou o počasí, ale to dívenkám v této chvíli přišlo nesmyslné. Probírat divadlo ještě předtím, než vůbec něco viděly je nebavilo. „Vážně umřeš?" nevydržela to Melie, když si všimla, jak unaveně Vienka vypadá. „Nesnesla bych, aby mě svěřili čarodějnici," zašeptala Livet. „Mají spolky s peklem a berou si za odměnu duše." „Neděs ji," napomenula Melie komtesu, když viděla, jak se Vienka tváří. „Proč? Měla by vědět, co ji čeká. Četla jsem to v knize." „Pst, je tady," sykla Melie a všechny tři se otočily ke dveřím. Stála tam Semiriana v hnědých hedvábných šatech a prohlížela si přítomné, občas kývla hlavou na pozdrav a pak se posadila do zadní řady. Mohla přijít až na odpolední přestavení, které bylo určeno dospělým, ale chtěla vidět, co Bedřich s těmi dvěma nazkoušel. Děvčata se otočila k oponě a přikrčila se. „Hlídá si tě, měla by sis sehnat svěcenou vodu a každý večer se jí mazat," zašeptala Livet. Zazvonil zvonek a opona se pohnula, tím byla ukončena jejich debata, dívky se raději způsobně usadily, aby se vyhnuly pozdějšímu rodičovskému napomenutí.

První představení bylo klasické hrané divadlo se zpěvy. Vienka mu nijak zvlášť nevěnoval pozornost. Možná bylo i vtipné, ale ona byla myšlenkami jinde. Nemohla se dočkat až na pódiu uvidí Jormena. Ten zatím nervózně přešlapoval v zákulisí a pokoušela se o něj panika. „Jsou lepší než my. To bude ostuda," šeptal si tiše. „Co je mu? Nějaký problém?" zajímal se Bedřich. „Lituje, že jsme nevystupovali jako první," vysvětlil Edwin. „Připomeň mu, že hrajeme pro peníze, a ne pro slávu. Tohle, naštěstí, není soutěž." Edwin by to rád Jormenovi řekl, ten se ale najednou nečekaně otočil a vyšel na chodbu, kde měli odložené věci. „Ne, ne, ne! Nehraju!" „Co blázníš, Jormene?" popadl ho Edwin za ramena. „Sedí tam čarodějnice, nikdo mě nedonutí pro ni hrát." „Vialski! Nehraješ pro ni, ale pro starostu, a hlavně pro sebe. Chceš se přece odtud dostat, ne? Bez jeho peněz si koně nepořídíš!" Jormen se podíval na Edwina, který na něho mluvil nezvykle tvrdým tónem, ale sveřepý výraz na chlapcově tváři to nevymazalo. „Dobře, ale půjdeš před publikum za mě," pokusil vyjednávat. „Jormene Vialski," oslovil ho Edwin celým jménem a sundal si masku. „Tohle je tvoje divadlo a tvůj život. My s Bedřichem jsme se k tomu jenom nachomýtli a vytáhli tě z průšvihu. Nic víc. Rozumíš?" Jormen se ještě chvíli tvářil vzdorovitě, ale bylo vidět, že o těch slovech přemýšlí. „Jo. Dobře. Zkusím to," kývl hlavou a odešel znovu do zákulisí. „Tréma, to jsem taky zažil," řekl Bedřich v domnění, že odhadl, co řešili a pak ukázal na masku, kterou Edwin pořád ještě držel v ruce a dodal: „Za chvíli bude konec, raději si ji nasaď ať tě nikdo nevidí."

Zatímco za oponou panoval čilý ruch, jak se všichni snažili nachystat vše na další představení, dívenky v první řadě vyzvídaly, proč je letos na programu loutkové divadlo, připadalo jim, že je jen pro malé děti a ony se už cítily mladými slečnami. „Pozvala jsem je," přiznala Vienka. Proč, prozradit nechtěla. Zato dívky si názor udělaly samy, když se opona rozhrnula a na jeviště přišel Jormen. „Líbí se ti, že jo?" zeptala se Livet. Vienka musela uznat, že nový kostým Jormenovi sluší, vypadal podobně jako ten Edwinův jen neměl ten nabíraný límec. Narychlo přešili jedny staré šaty z tmavě zeleného sametu, ale výsledek se zdařil. Jormen v něm vypadal jako princ. Nadechl se, rozhlédl se po přítomných, záměrně se vyhýbajíc zadním řadám. Jeho pohled se zastavil na dívkách, které ho se zalíbením pozorovaly a mimoděk se začervenal, ale ustál to a jasným hlasem bez zadrhnutí pronesl úvodní věty.

Jelikož pohádky, které Edwin vybral nikdo neznal, upoutal příběh nejen děti, ale i dospělí pozorně sledovali děj a ve vypjatých chvílích dámy tajily dech. Jormen propůjčil hlas princeznám a Edwin promlouval za všechny ostatní postavy tak dobře, že to chvílemi vypadalo, že jejich divadlo má minimálně deset herců.

Ani se nenadáli a Jormen se dostal k epilogu. Potlesk, který se pak ozval byl opravdu zasloužený. Když se ukláněli při závěrečné děkovačce, tajemník kývl na Jormena, aby šel za ním a mohli se finančně vyrovnat, na Bedřicha zase zamávala Marie a Semiriana se na něj významně dívala, ovívajíc se vějířem. Edwin nenápadně zmizel za oponou, která se mezitím zatáhla a jal se uklízet loutky. Vienka se rozhlédla kolem sebe. Přítelkyně, otočeny k ní zády, si cosi špitaly o Jormenovi, rodiče a chůva hovořili s čarodějnicí. Bez váhání využila situace, kdy jí nikdo nevěnoval pozornost a vklouzla do zákulisí. Edwin uslyšel její tiché kroky. Trochu ho Vienčina přítomnost udivila, slyšel toho dost o téhle dívence a teď ji konečně viděl. „Přejete si, slečno?" Ještě ráno si v duchu několikrát opakovala, co řekne a teď jí došla slova a v ústech jí vyschlo. Nehybnost bílé masky ji trochu děsila, viděla jen oči, netušila, jestli se tvář, kterou skrývá mračí nebo usmívá. Nemohla však ztrácet čas, posbírala veškerou odvahu a tiše řekla: „Pomůžete mi, prosím?" Vylovila z kapsy dopis a podávala ho Edwinovi. Ten si ho mlčky vzal, a přitom se dotkl její ruky. Ucítil to, kouzlo, které ji obklopovalo jako pavučina a úplně ztuhl. Vienka čekala na odpověď a on věděl, že když ho požádala, bude to muset udělat, ale netušil jak. Uslyšel, že někdo přichází, přikývl na znamení souhlasu a vtiskl jí do ruky vizitku.

Opona se nečekaně odhrnula a vešla paní Fiari, aby si odvedla Vienku. „Skvělé, představení," usmála se a zzalloo se uklonil. Pohladila nevlastní dceru po vlasech. „Půjdeme?" Edwin se díval, jak odcházejí a kdyby neměl masku, určitě by si všimly jeho naprosto konsternovaného výrazu. „Edwine," uslyšel Jormenův radostný hlas, ale neotočil se. „Neuvěříš, kolik jsme dostali. Edwine? Skameněls nebo co? Co je?" Edwin mu stále nevěnoval pozornost. „Stalo se něco? Tak mluv!" Konečně se Edwin probral. „Ne teď a ne tady," zašeptal. „Proč?" nechápal Jormen. „Všechno je špatně."