Semiriana

Varování

Tak už se nám to blíží. Konec je prakticky nadohled. Proto si vychutnejte tuto kratší kapitolu a doufám, že ta další bude delší.

Bedřich opatrně uložil Vienku do kočáru, pečlivě zkontroloval, jestli jsou dveře řádně zavřené. Tato okolnost však Edwinovi nemohla zabránit, aby se dostal dovnitř a sundal Vience z krku amulet. Rozespale pootevřela oči a když viděla, že Edwin dodržel slovo dost se jí ulevilo.

Čekání na únos pro ni bylo dost těžké, doopravdy usnout v té chvíli nedokázala. To, že vedle ní ležel nečekaně dospělý Jormen jí sice svým způsobem dávalo trochu klidu, ale i tak sebou trhla při každém hlasitějším šramotu. Měla pocit, že zvuk jejího vlastního tepu musí všichni slyšet. Jakmile zaslechla Bedřichovy kroky, ztuhla a její brada se začala nekontrolovaně třást. Zklidnil ji až Edwin, nebyl sice viditelný, ale to, jak ji hladil po vlasech bylo příjemně upokojující. Snažila se co nejlépe předstírat spánek a ve chvíli, kdy se magický amulet ocitl na její šíji, ztratila pojem o světě.

Nyní, když byla zase vzhůru nutně potřebovala být v něčí těsné blízkosti. Přitiskla svou hlavu k Edwinově hrudi, ale místo uklidňujícího tlukotu srdce slyšela jen ticho. Zmateně se na něho podívala. „Jsi mrtvý nebo tak něco?"

„Spíš to tak něco," zněla odpověď.

„Myslela jsem si, že jsi normální člověk, co čaruje a žes měl nějakou nehodu. Ta krev je opravdová?"

„Hm,"potvrdil Edwin stručně.

Vienka natáhla ruku ve tmě směrem, kde tušila Edwinovu tvář, zlehka ho pohladila. Pod konečky prstů jasně cítila tu popraskanou vrstvičku krve a měla dojem se zzalloo usmál. Položila mu hlavu do klína, zavřela oči, netrvalo dlouho a podařilo se jí konečně klidně usnout. Kočár jel bez zastavení, míjeli ta samá místa, ale krajina už byla posypaná lehkým sněhovým popraškem. Edwin Vience vyčaroval jídlo a aby jí cesta rychleji ubíhala vyprávěl jí různé příběhy. Vienka se občas zadumaně dívala z okénka a vzpomínala na Jormena, jak se mu asi daří vést koně serpentinami do horského sedla a pak po neméně klikaté cestě zase dolů. Musela uznat, že mu to dost slušelo a říkala si, jestli ho ještě někdy uvidí.

„Chtěla bys, aby se to stalo?" zeptal se jí Edwin zničehonic.

„Jak víš, na co myslím? Dokážeš číst myšlenky?"

„Stačí mi, abych se na tebe podíval a je mi to jasné," zalhal Edwin, věděl že lidi to poněkud znervózní, když zjistí, že někdo ví nač myslí. Nedělal to často, ale občas se neudržel. „Tresina už nebude daleko. Počítám, že někdy nad ránem tam dojedeme."

Vienka se opřela Edwinovi o rameno a požádala ho o nějakou pohádku. Tiše poslouchala a když usnula, vrátil jí Edwin na krk amulet.

Semiriana spokojeně pozorovala obrazy na vodní hladině. Její šarchi plnil úkol bezchybně. Pravda, když se ocitl ve sněhové vánici, měla trochu strach, ale když se bouře dost nečekaně odvalila pryč, bylo jí jasné, že jejímu plánu už nic nestojí v cestě. Chvílemi jí sice zatrnulo při představě, že Redziel nějak vycítí, kdo je jim v patách a provede nějaká ochranná kouzla, se kterými by mohl šarchi mít potíže, ale když viděla, jak bezstarostně uléhají ke spánku věděla, že nemají, ani tušení, jakou budou mít návštěvu.

Všechno měla přichystané. Nejen pokoj pro Vienku, ale i pro Bedřicha. Nepochybovala, že bude velmi vyčerpaný a jelikož to přece jen byl tak nějak otec jejího dítěte, chtěla, aby to přežil. Na Tresinu se sypal sníh, ovšem to jí starosti nijak nedělalo, zatím ho nebylo tolik, aby kočár neprojel. Objevil se chvíli po úsvitu. Vienku nechala odnést do jednoho z pokojů a pak Bedřichovi poručila vypít posilující lektvar. Jeho účinky se dostavily brzy a šarchi se svalil na postel, aby si dopřál potřebný spánek.

Vrátila se k Vience, aby ji probudila. Nechala jí donést jídlo, čekala, že dívka bude hladová a hned se do něj pustí. Vienka místo toho jen vyděšeně zírala na Semirianu a svírala přitom v ruce lžíci. Čarodějnici napadlo, co jí asi Redziel musela napovídat, že z ní má takový strach.

„Teď už se nemusíš ničeho bát. Brzy uvidíš svoje rodiče." Přisedla si k dívce a něžně ji pohladila po ruce. „Chápu, že to pro tebe musel být dost děsivý zážitek, když tě unesli. Muselo to být hrozné octnout se sama mezi cizími lidmi, a ještě navíc v cirkuse mířícím přes hory. Vůbec nebrali ohled na tvé křehké zdraví."

Vienka z té řeči byla pořádně překvapená, tak ani necukla rukou, když se jí čarodějnice dotýkala navíc si vzpomněla na Edwinovy rady, aby čarodějnici neodporovala. Semiriana jí lehce přejela rukou nad hlavou, aby zjistila, jestli na ní Redziel zkoušela nějaká kouzla, necítila nic, ale pro jistotu se jí zeptala, jestli nepila nějaké zvláštní odvary nebo zda nebyla přítomna zaříkání.

„Ne, chovali se ke mně hezky."

Semiriana se zarazila, nedokázala odhadnout, jestli tím dívka naráží na jejich pravidelná sezení ve starostově domě nebo to bylo jen nevinné ujištění o tom, že jí opravdu nikdo nic neprovedl. Raději ji tedy vybídla k tomu, aby snědla aspoň pár soust ovesné kaše a Vienka ji váhavě poslechla. Stejně tak poslušně si nechala pověsit na krk amulet, aby opět upadla do bezesného spánku. Semiriana jí teď mohla bezbolestně píchnout do prstu, aby si do připravené misky odebrala několik kapek dívčiny krve. Smísila ji s bylinami a celou směs dala do vykuřovadla. Zjistila, že bez přízně duchů její kouzlo nebude mít kýžený výsledek. Na malý oltářík položila obětiny a pak se oblečená jen do lehké lněné košile naklonila nad vykuřovadlo a vdechla omamný dým. Začala si prozpěvovat jakousi jednoduchou, stále se opakující melodii, netrvalo dlouho a její vědomí se ocitlo ve světe duchů.

Promlouvali k ní za pomoci různých výjevů a symbolů. Bývali dost náladoví a vrtkaví, když se jim dary nezamlouvaly odmítali cokoli prozradit natož pomoct. Dnes se kolem ní seskupili a snažili se ji varovat. Vize, které měla se ji zdály zmatené a zneklidňující. Nedokázala z nich odhadnout, jestli se týkají přímo jí nebo Vienky. Pojala podezření, že si Redziel přece jen něčeho všimla a teď něco chystá. To už Semiriana věděla dávno, že ta na první pohled milá stará dáma umí pěkně překvapit. Ať už chystala cokoli, duchové naznačovali, že se to stane brzy a Semiriana by měla být ostražitá.

Jen co se probrala, došla si pro hmoždíř a bylinky. Suché listy bazalky, majoránu a kozlíku smíchala se scvrklými bobulemi černého bezu a peřuchy. Prošla celý dům, aby nasypala kolem prahů a oken jemný prášek z rozdrcených bylin. Na obrubně dveří kreslila ochranné symboly a doufala, že to aspoň na čas pozdrží to, co mělo přijít. Skončila s tím těsně před soumrakem. Cítila se jako na trní, bedlivě naslouchala každému šramotu v domě. Ve stříbrné misce s vodou viděla, že Redziel neopustila cirkus ale to, co za ní poslala neviděla, zahlédla jen trochu bílé mlhy a moudrá z toho rozhodně nebyla.