Semiriana

Před průsmykem

Ráno se na trávě třpytila bílá jinovatka, to znamenalo, že sněhová mračna se mohou objevit každým dnem. Nebyl čas otálet a vyčkávat na jednom místě. Všichni se chystali na odjezd. Jormen do sebe hodil snídani a netrpělivě čekal, až se objeví Edwin. Potřeboval se ho zeptat na jednu dost důležitou věc. Nebyl si jistý, jestli se včera večer nepřeslechl a nutně chtěl znát pravdu.

„Bedřich čeká s čarodějnicí dítě?" vyjel na Edwina, jen co překročil práh jeho maringotky.

„Spíš bych řekl, že ona s ním. Bedřich nic neví, tudíž ani nic neočekává," usmál se Edwin.

„Takže oni spolu opravdu, tamto?"

„No, ano," přiznal Edwin to, co zatím před Jormenem úspěšně tajil. Tušil, že mu to nebude po chuti a bude se zlobit. Nemýlil se.

„Uklidni se, Jormene. Není to žádná katastrofa. Sice jsem mu říkal, ať si dává pozor, ale nechtěl, abych se do toho míchal. Ano, neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, že by ses ho pokoušel nějak přesvědčit, aby za ní nechodil. Ale k ničemu by to nevedlo, jen by byl naštvaný i na tebe."

Chlapec se už už nadechoval, aby Edwinovi pěkně od plic řekl, co si o tom myslí, ale zzalloo ho zastavil jediným slovem. „Jormene!"

Hoch udiveně zamrkal, takovým tónem ho Edwin ještě nikdy neoslovil. Došlo mu, že i svatá trpělivost má své meze a on by se měl naučit přemýšlet, než něco řekne. Obzvlášť, pokud nechce proti sobě tuhle podivnou bytost popudit. Raději šel zapřáhnout, protože bylo na čase vyjet. Beze slova sedl na kozlík a pobídl koně vpřed. I o hodnou chvíli později, kdy cesta lesem začala pozvolna stoupat vzhůru ještě mlčel a raději pozoroval krajinu. Čím výš se dostávali tím víc bylo znát, jak stromy řídnou a kolem poledne se dostali až na horské louky. V létě to musel být krásný pohled na záplavy květů obletované včelami a motýly. Cesta se vinula po úbočí a zezdola bylo slyšet šumění horské řeky.

Odpoledne se dostali na hřeben, a ještě před setměním se jim podařilo dojet až na Ovčí louky. Prázdné boudy pastevců byly neklamným znamením, že brzy přijde opravdová zima se sněhovými vánicemi. Cirkus tu zastavil, koně si museli odpočinout, protože další den je čekala náročná cesta přes průsmyk. Prudké stoupání v některých místech a množství serpentin nahánělo Jormenovi trochu hrůzu a jen doufal, že jeho nový kůň bude spolehlivý jako doposud.

Zatímco se Jormen staral o koně, Edwin si šel promluvit s Vienkou. „Ještě tu můžeme zůstat. Průsmykem vůbec nemusíš projet." Ale ona jen kroutila odmítavě hlavou, chtěla tu chvíli, kdy ji Bedřich odvede oddálit, jak to jen šlo. Doufala, že si to Edwin třeba na poslední chvíli rozmyslí, že bude čarovat.

„Chápu, že se bojíš," Edwin přistoupil k oknu, mlčky sledoval, jak slunce mizí za štíty hor a mraky připlouvající od východu připomínající spíš obrovské šedivé hradby než lehké chomáčky. Brzy pokryly oblohu a na zem se snesly první vločky. Padaly tak lehounce, až to vypadalo, že se vznáší.

„Sněží," zašeptal tiše a do mysli se mu vloudila vzpomínka tak krásná a smutná zároveň, že na chvíli přestal vnímat, co se vlastně děje. Do reality ho vrátil až Jormen, který udýchán rozrazil dveře a s vyděšeným výrazem pronesl to samé slovo jako prve Edwin, jen s tím rozdílem, že v jeho podání to znamenalo katastrofu. „Sněží!"

„Co?" zeptal se Edwin a vzápětí mu došlo, co má chlapec na mysli. Vyběhl ven, vločky se už nevznášely, nabyly na velikosti a jako těžké chuchvalce padaly na zem. Přicházela sněhová bouře, Jormen měl plné právo být vyděšený. Všichni počítali s tím, že stejně jako předchozí roky přijde sněhová nadílka nejdřív za týden.