Semiriana

Něco jako únos

Na dnešní kapitolu jsme se těšili minimálně dva. Tedy hlavně Jormen a já. Edwin se, hádám, taky bavil, tak snad se vám bude taky zamlouvat.

„Jormene, vstávej." Chlapec se mrzutě obrátil na druhý bok. „Jormene, potřebuju abys mi pomohl," tichý hlas zněl naléhavě a Jormen pootevřel jedno oko, místo otázky jen cosi zabručel. „Je to důležité." „Jde o život?" vyslovil Jormen jen tak, napůl pusy. Život byl totiž jediný důvod, kvůli kterému by byl ochotný ochudit se o zasloužený odpočinek. „Svým způsobem," odpověděl Edwin.

Chlapec se posadil, mhouřil oči a tvářil se tak, že by zzalloo nejraději uškrtil, kdyby mohl. „Chceš horkou čokoládu, aby ses probral?" Jormen se na tu nabídku sice zašklebil, ale souhlasil. Než se nadál svíral v rukou hrneček s voňavým nápojem. Zatímco Jormen usrkával sladký obsah, Edwin mu vysvětlil, co od něj bude chtít. „Potřebuju, aby to vypadalo, že Vienku unesli z domu neznámo kam. Tedy, aby se myslelo, že je třeba na severu nebo na západě, hlavně aby je nenapadlo, že míří na jih." Jormen olízl lžičku naklonil hlavu na stranu a dostal ze sebe jen nicneříkající: „Hm."

Edwin sice spěchal, ale těch pár minut, než v Jormenovi zmizela i poslední kapička čokolády klidně obětoval. Pak před něj položil Vienčiny věci a požádal ho, aby si je oblékl. „To se mám převlíct za holku?" Edwin přikývl a nasadil mu blond paruku. „A proč ne? Já to udělal za poslední měsíc několikrát a jak sis pochvaloval, že to vylepšilo příjem." „Tak jo," Jormen se otráveně ušklíbl, ale oblékl se. „Jo, to půjde. Otoč se a projdi se. Fajn," Edwin byl spokojený, nepotřeboval dokonalou kopii, stačila iluze. On sám se musel také přestrojit, stačil mu k tomu jen starý plášť s kapucí a falešný plnovous. „Máš v tom pěknou ránu," upozornil ho Jormen, ale Edwin nad tím mávl rukou. „Pro daný účel je to dostačující." Pokud si jich někdo všimne, v což doufal, určitě mu ty jeho dlouhé vousy utkví v paměti.

Temnota noci byla jejich spojenec. Skryla je, když bylo třeba. Jejich kroky mířily ke čtvrti zvané Včelín nacházejí se v západní části města. Snad ji tak nazvali proto, že tam člověk mohl dostat jak něco, co lahodilo jeho smyslům, tak pořádné žihadlo. Dalo by se říct, že tahle část města nikdy nespala, podniky tu mívaly otevřeno do svítání. Bary, kabarety, kasina, bordely, ale i čajovny a restaurace. Na své si tu přišli bohatí i ti méně majetní, holky se tu daly sehnat za pár lotte, ale mohli jste tu potkat i luxusní kurtizány v doprovodu svých mecenášů mířících za zábavou. Neřest se tu setkávala s uměním, herci, zpěváci, malíři, básníci tu často a rádi hledali inspiraci nejrůznějšího druhu. Bylo to peklo a zároveň ráj.

Edwin potřeboval sehnat krytou drožku a místo, kde jich stálo nejvíc bylo před Starým kasinem, jež se nacházelo na okraji Včelína. Edwin si stáhl kápi do čela, držel za ruku Jormena, který měl za úkol tvářit se, jako by byl omámený. Vynořili se z jedné tmavé uličky, aby vzápětí zmizeli ve vchodu jednoho z domů. Prošli na dvůr a objevili se na jedné z hlavních ulic nedaleko kasina. Netrvalo dlouho a pár pohledů okolojdoucích na nich ulpělo. Většinou byly zvědavé, pár bylo lhostejných. Některé holky snažící se prodat svoje tělo si při pohledu na dívenku vzpomněly na smutné začátky své kariéry a v muži s plnovousem tušili obchodníka s děvčaty. Edwinovi to bylo jedno, hlavně, že je někdo viděl.

Vybral si jednu z drožek, vecpal do ní Jormena a drožkáři sdělil, že potřebuje zavézt pod Bílý most. Bylo kolem třetí hodiny ranní a nábřeží zelo prázdnotou. Edwin vystoupil a namířil na drožkáře Jormenovu pistoli. „Slez!" přikázal a vyděšený muž raději poslechl. „Hni se!" houkl na ubožáka a hlavní ukázal na starou kamennou lavičku částečně krytou keři. Drožkář se na ni usadil a s hrůzou očekával svůj konec. Edwin však neměl v úmyslu ho zabít. Místo toho, aby stiskl kohoutek zašeptal: „Sladké sny." Muž zavřel oči a jeho ochablé tělo se bezvládně položilo na lavičku.

Zzaloo otevřel drožku, aby Jormenovi vrátil pistoli. „Díky za půjčení. Teď pojedeme za město, klidně se ulož a můžeš se trochu prospat." Aby mu nebyl zima, vyčaroval Edwin vlněnou deku a Jormen se jí s radostí zakryl. Zzaloo došel ke koni, oslovil ho, pohladil a něco mu tiše pošeptal, teprve pak si sedl na kozlík a vzal do rukou otěže.

Drožka projela přes Bílý most a mířila dál na západ. Teď už nebylo třeba spěchat, asi po půl hodině odbočil Edwin k lesu. Vypřáhl koně, přehodil přes něj pokrývku a nechal ho, aby si odpočinul. Drožku nechal stát mimo cestu. Edwin si sundal plnovous a šel se podívat na Jormena, chlapec stále spal. Nebylo třeba ho budit, svítání bylo ještě daleko, a tak se zzalloo opřel o kmen starého dubu a pozoroval oblohu.

Mohl být spokojený, že jeho plán skvěle vychází, ale on nebyl. Rozhodně si nepřál být na místě Vienčina otce, až si přečte dopis, který položil na její postel. Bylo však třeba vytvořit falešné stopy. „Účel světí prostředky a všechno zlé je pro něco dobré," pomyslel si a napadlo ho, co v tomto duchu bude muset ještě udělat.

Tma se pozvolna měnila v šero, obloha bledla a Edwin vyčaroval pro Jormena malou snídani, aby se nevydal zpět do Tresiny s prázdným žaludkem. „Už jsem ti řekl, že tě nesnáším?" zavrčel Jormen a přetáhl si deku přes hlavu. „Dnes ještě ne. Dáš si ořechové rohlíčky nebo koláče?" odpověděl mu Edwin mile. „Dej mi pokoj! Jestli nemáš míchaná vajíčka, odmítám se vzbudit," vyslovil Jormen svůj požadavek. „V tom případě ti přeji dobré ráno a dobou chuť," nenechal se Edwin vyvést z míry, koláče se v mžiku změnily v ještě horká míchaná vejce.

„Co máš v plánu teď?" vyzvídal Jormen s plnou pusou. „Vrátit se do Tresiny. Musí to vypadat, že jsme se celou noc nehnuli z maringotky. Drožku tady necháme. Doufám, že umíš jezdit na koni? Nechci ho tu nechat jen tak." „Jezdit umím, ale, co když mě někdo uvidí. Budu muset projet přes půlku města, spousta lidí už bude na nohou, než tam dojedu. Kluka na koni si určitě všimnou," zauvažoval Jormen nahlas, pak se zadíval na Edwina a vyhrkl: „Ty mě začaruješ! Budu neviditelný?" „Začaruju, ale jinak, než doufáš," pronesl zzalloo záhadně. „Co? Jak to myslíš?" Jormen se zakuckal. „Nejdřív to dojez a pak přijď za mnou."

Edwin vyklouzl z drožky, aby přičaroval koni sedlo. Jormen bleskurychle zhltl, co měl na talíři a postavil se před Edwina. „Co se mnou chceš provést?" „Na čas z tebe udělám dospělého muže. Bude to problém?" Jormenovi poklesla čelist. Převléknout se za někoho bylo snadné, ale tohle bylo něco jiného. „To vážně můžeš? Opravdu?" Edwin se pousmál a chlapec kývl souhlasně hlavou. „Tak jo, dobře. A nebude to bolet?" „Neboj se. Ani se nenaděješ a..." Jormenovi se trochu zatočila hlava, zavřel oči a když je otevřel, zjistil že se na Edwina dívá shora. „No, páni," vydechl a jeho vlastní hlas zněl najednou cize. Udiveně si prohlížel svoje ruce a pak si sáhl na obličej, zdálo se mu, že má větší nos a na tváři mu vyrašilo krátké strniště vousů. „Škoda, že tu není zrcadlo, docela by mě zajímalo, jak vypadám," posteskl si nahlas. Pro Edwina nebyl žádný problém toto drobné přání splnit. „Je to divný, ale líbí se mi to," zhodnotil Jormen svůj odraz. Vypadal jako šlechtic, který se chystá na ranní vyjížďku. „Tak to jsem rád, ale už je čas vyrazit. Projeď město až k mostu u chudinské čtvrti, budu tě čekat za řekou." Edwin podržel koně za uzdu a Jormen se elegantně vyhoupl do sedla. „Dobře," kývl na znamení souhlasu a pobídl koně. Hnědák přešel brzy z klusu do cvalu a brzy zmizeli Edwinovi z dohledu.