Semiriana

Věštba budoucnosti

Moji milí čtenáři, byla jsem pilná a psala jsem až skoro do třech ráno. Tuto kapitolu jsem si dost užila. Varování, pokud pijete při čtení čaj nebo kafe, tak opatrně. 

„A tak se končí tato histórie, o lásce kteráž kletbu zmohla, nedbaje úkladů a protivenství mnohých, ba i samému peklu se postavila." Jormen stál před diváky, přes ramena měl přehozený temně zelený pláštík s třásněmi a baretem s kohoutími pery. Uklonil se a naznačil cosi rukou. Bedřich strčil do Edwina rovnajícího za kulisami loutky a ten vyšel ven s kloboukem v ruce. Slyšel, jak hrobník za oponou zadržuje smích, ale nemohl mu to mít za zlé. Po několika představeních si Jormen povzdychl, že jim chybí ženská. Když jeho sestra vybírala po představení peníze, bylo to vždy znát a Bedřich dostal nápad. Edwin si obleče ženské šaty, vezme si zdobenou masku se závojem a bude se snažit udělat co nejlepší dojem. To se ví, že v tom byla notná dávka škodolibosti a on sám byl moc rád, že s jeho figurou mohl dělat děvče jen stěží.

„Chceš to zkusit?" zeptal se ho Jormen, pro jistotu, jelikož si nebyl jistý, jestli se Edwin neurazí. Ten jen pokrčil rameny a řekl, že by to za pokus stálo. Navlékl si černé punčochy, tři nabírané sukně pošité korálky, vyšívanou atlasovou šněrovačku, bílou košilku, paruku a masku. Teď stál před oponou a nemohl přehlédnout, že se na něj upínají pohledy většiny přítomných, naštěstí nervozita, co cítil byla tak malinká, že příliš nezaváhal a jal se předvést roli tajuplné komediantky. Lehkým tanečním krokem zamířil k divákům, ladně se ukláněl a svůdně pomrkával na pány. Měkkým sametovým altem děkoval za příspěvek a tu tam prohodil pár laškovných slov. Jormen tam stál jako sloup a měl co dělat, aby na Edwina nezíral s otevřenou pusou. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. „Velevážené publikum, děkujeme vám převelice za štědrý příspěvek, kterýž značí, že naše teátrum se vám líbiti ráčilo a s dovolením vás zvu na zítřejší podívanou o tom strašlivým mordu, kterýž se udál o senách u Blathu." Hluboce se uklonil a zmizel i s Edwinem za oponou. Bedřich se tam svíjel smíchy a otíral si slzy. „Ty vole, Koch, já z tebe nemůžu, kde ses to naučil? Esmeralda hadr." Jormen na zzalloo nevěřícně zíral a pak se zeptal: „Edwine? Opravdu to jsi ty? To je, až děsivý, cos předvedl, ale přesný." Edwin si sundal masku a podal mu klobouk ve kterém chrastilo o mnoho víc mincí než posledně. „Myslím, že to zabralo." Jormen byl spokojený, sbalili všechny věci naložili je na kárku a vraceli se přes město do maringotky. „Měl sis nechat ty ženské šaty, chlapi by k nám teď přiskakovali a pomáhali tlačit," jízlivě poznamenal Bedřich, když se snažili vystrkat vozík strmou uličkou na náměstíčko s kašnou. „Asi navrhnu Jormenovi, aby tě nechal vystupovat v převleku za vousatou dámu," řekl Edwin tak divným tónem, že Bedřichovi dost dlouho vrtalo v hlavě, jestli to byl vtip nebo ne.

Když uklidili loutky a kulisy, oznámil Bedřich, že má namířeno za Marií a odešel dřív, než mohl kdokoli vznést námitky. „Tak je to na nás," povzdechl si Jormen a položil na stůl krabici s letáčky. Byly to pozvánky na představení, které Edwin v noci ručně přepisoval. „Dobrá reklama je klíč k úspěchu! To říkával děda. Takže navrhuju oblíct si něco výstředního, aby si nás všimli." Zatímco Jormen prohledával věci, Edwin si prohlížel staré plakáty. „Tohle tam někde máš?" ukázal na jednu kresbu. Kostým, který měla postava na sobě ho zaujal, černý kabátec se širokými nabíranými rukávy, punčochy ve stejné barvě, kalhoty pod kolena, bílé nabírané okruží a baret s pštrosím perem. „Myslím, že jo. Vystupoval v tom brácha, když byl mladší. A hele, tak jsem ten klobouk našel." Jormen si spokojeně nasadil plstěný klobouk se širokou krempou zdobený pavími pery, trčícími do stran jako chvost. „Tady to máš a převlékni se, ať můžeme vyrazit. No, jo voní to trochu po mědlině, tu tam dávala máma kvůli molům." Jormen si oblékl župan z nějaké imitace hedvábí, přepásal ho šerpou a nijak ho netrápilo, že ho za sebou potáhne jako vlečku, kladně zhodnotil Edwinovu volbu a vydali se znovu do města. Proplétali se uličkami, obešli několik náměstí a pak zamířili k Podhradským sadům. To byl vlastně rozlehlý park, v jehož západní části stál cirkus a v hlavní aleji byly stánky jako o jarmarku. Lidí se tam hemžilo jako much. Jormenovi s Edwinem tam podařilo rozdat i zbývající letáčky. „Takže jdeme domů?" zeptal se Edwin opřený o kmen letitého dubu. Jormen zakroutil hlavou, rozhlížel se kolem sebe a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. „Chtěl bych najít nějakou vědmu, aby mi řekla, jestli se z Tresiny dostanu před zimou." „Dobře," kývl hlavou Edwin a vyrazili přes naváté listí do davu. „Sládké lívanečký! Horké párky! Daj si mladej pane gulášek, masíčko se jen rozplývá na jazyku," nabízené dobroty lákaly a Jormenův prázdný žaludek se hlasitě ozval. „Nechceš si něco koupit? Od rána jsi nic nejedl," upozornil Edwin na nemilou skutečnost. Jormen namítl, že si pak něco uvaří doma. „Plánety, plánety, osud vám předpoví, papoušek kouzelný vám ho hned vyloví, za pouhé dvě lotte," vykřikoval muž s mohutným knírem a křiklavě zeleným cylindrem a nějaká dvě děvčata s chichotáním pozorovala šedého papouška, jak tahá kartičky. „Křupavé preclíky, sladké i slané," vyvolávala prodavačka a prodírala se davem u kolotoče. Nějací výrostci doufali, že se svezou zadarmo, ale kolotočář popadl hůl, tak raději vzali nohy na ramena a při úprku vrazili do preclíkářky. Edwin zareagoval velmi pohotově a přidržel koš, aby se jí preclíky nevysypaly na zem. „Byla by jich škoda, voní úžasně," řekl Edwin hlasem, ze kterého se ženám podlamovala kolena. „Jaký byste rád?" „Bohužel, jsem bez peněz," přiznal Edwin, ale prodavačka mávla rukou, že to nevadí a podala mu jeden sypaný kmínem. Edwin se jí s díky uklonil a vybídl Jormena aby šli dál. „Teda, Edwine, takhle bych to taky chtěl se ženskejma umět až vyrostu," svěřil se Jormen a zakousl se do preclíku. Prošli kolem flašinetáře, minuli žongléry. Začalo se šeřit a na travnaté prostranství přišli fakíři, aby předvedli kouzla s ohněm. Jedna dívčina s dlouhými copy a černě nalíčenýma očima se přitočila k Edwinovi a sladce řekla: „Ráčí tajemný cizinec poznat svůj osud? Z dlaně vám vyčtu, co vás čeká." Edwin mrkl na Jormena, ale ten jen zakroutil hlavou a ukázal na stan ze vzorovaných látek. „Říkají, že tamta je nejlepší." „Je mi líto, kolega má namířeno jinam a co se vaší ruky týče, řekla mi, že si máte dávat pozor na drzé mladíky. Dobrý večer přeji." Edwin kývl hlavou a už spěchal za Jormenem, který už odhrnoval závěs stanu.
V přítmí tam seděla stará žena ve starodávném kroji. Černý šátek s třásněmi přidržovaly na bocích stříbrné spony, kabátek stejně jako zástěru zdobily barevné ornamentální výšivky. Zvedla se a stříbrné náramky na jejím zápěstí lehce zazvonily. Nejprve si prohlédla muže v bílé masce a pak chlapce v podivném klobouku. „Som Redziel. Budouce vijeci chcete znat?" „Ano, nutně," vyhrkl Jormen. „Musím se dozvědět, jestli se dostanu z Tresiny před zimou, potřebuju totiž koně." Redziel mu ukázala, aby se posadil a pak se znovu zadívala na Edwina. Nemohla se zbavit dojmu, že je něčím zvláštní. Jormen si sundal klobouk a Redziel zamíchala karty. Jormen je rozdělil na tři hromádky a pak si postupně vybral devět karet. Redziel z nich vyčetla všechno. „Jaj, sirota, že jsi. Sestru aj brata v dalke maš. Samotný, že jsi a predsa nje," znovu se zadívala na Edwina, který jen mlčky naslouchal. „Nestrachuvjaj sja, dobré cosi sa schystáva. Enem času dočekaj." Další karta jí skoro vzala dech, a tak hned obrátila tu následující. „My dva se ešče vídat budem. Jest tu cesta, mozješ sa tešit, než sněhy pridju, k juhu se obratiš." Jormen si ulehčeně vydechl, poděkoval za dobré zprávy, zaplatil a když si bral svůj klobouk, Redziel se zvedla. Přistoupila k Edwinovi. Musela zaklonit hlavu, když se mu chtěla podívat do očí, i když Edwin nebyl kdovíjak vysoký, ona byla víc jak o hlavu menší. Požádala ho, jestli mu může zdarma věštit z ruky. „Nejsem si jistý...," Edwin nedořekl, Redziel mu obrátila ruku dlaní vzhůru a v tu chvíli udělala něco, co Jormen nepochopil. Uklonila se a chtěla před Edwinem pokleknout. „Ne, ne. Vstaňte, prosím," zašeptal zzalloo, držíc ji přitom za ruce. „Jakáž to česť, pro mnja. Že někdo takový mnja navšívenije dal." Edwin si sundal masku a řekl: „Jsem jen pokorný sluha Boží." Redziel jen pokývala hlavou. „Ja vijem, kdo jsi." Jormen se chystal k odchodu, ale když viděl co se děje, raději se zase posadil a čekal jakým směrem se to vyvine.