Semiriana

Rozhodnutí

Vyklouzla ven. Bylo to poprvé, co se vydala někam sama. Měla strach, ale svým způsobem se jí zamlouvalo udělat zakázanou věc. Věděla přesně, kam má jít. Musela projít přes Trhové náměstí. Bylo tiché a liduprázdné, jen kočky proháněly krysy vylézající z kanálů. Vienka využila tmy skrývající se v podloubích, pozorně naslouchala každému podezřelému zvuku, naštěstí žádný z nich neznamenal nebezpečí. Za fontánou odbočila do úzkých uliček, tohle byla klidná část města, míjela jen zamčené dveře domů a krámků, okna byla tmavá mnohde krytá okenicemi. Jedinými bdícími byli dva opilí muži, před kterými se schovala ve stínu jednoho z vchodů. Vrávoravým krokem prošli kolem ní, aniž by si jí všimli. Vienka si na chvíli oddechla, opravdu jen na chvíli, protože se konečně dostala k parku, který v noci vypadal velmi tajuplně a ponuře.

V Podhradských sadech nebyly žádné plynové lampy jen světlo dorůstajícího měsíce procházelo mezi holými větvemi a nechávalo ve spadaném listí podivné stínové obrazce. Měla strach a její dětská představivost jí byla v té chvíli spíš na obtíž. Přestala váhat ve chvíli, kdy uslyšela klapot kopyt. Před projíždějící drožkou se ukryla za křovím, a když už stála na hlavní cestě, vydala se po ní hledat cirkus. Stánky, které tu před časem stály, zmizely. Zůstaly jen maringotky k jejichž tmavým siluetám se teď Vienka pomalu blížila. Netušila ve které z nich by našla čarovnici.

Noční ticho přerušilo táhlé vytí, to toulaví psi hledali cokoli k snědku. Vienka se psů bála. Nejrychleji, jak zvládla, rozeběhla se k maringotce jejíž okna slabě svítila do noci. „Kde ses tu vzala, děvče?" zeptal se hlas ve tmě. Ucítila tabákový kouř, zpoza obydlí na kolech se vyloupl nevelký stín a muž, o dost menší než ona, jí zastoupil cestu. „Hledám čarovnici. Redziel," pípla nesměle. „V tuhle dobu?" podivil se trpaslík a nechápavě zakroutil hlavou. „Tak pojď, maličká," pobídl váhající Vienku a tiše zaklepal na maringotku stojící vedle té jeho. Vyšla z ní Redziel se svíčkou v ruce, posvítila si na příchozí. „Vienka Fiari," vydechla překvapeně a rychle vtáhla dívenku dovnitř. „Ničehož tys nevidjel, Gerfine," řekla trpaslíkovi a ten kývl hlavou na znamení souhlasu. Věděl, že v jistých situacích je nejlepší neptat se.

Redziel čekala, že se Vienka objeví, Edwin ji upozornil, že se to může stát. Když padla noc už nedoufala, že by mohla přijít a teď ta dívenka stála před ní a třásla se rozrušením. „Dobré to bude, nestrachuvjaj sja." Vienka se ocitla v uklidňujícím objetí starostlivé čarovnice. Jednu z artistek, probudil šramot, posadila se na posteli a rozespale mžourala na Vienku. „To je ona?" zeptala se čarovnice a naznačila, aby se dívka posadila k ní. Byla u toho, když se Edwin u nich ráno zastavil, a proto správně odhadla, kdo je nečekaná návštěvnice. „Kde ses tady vzala, princezno? Já jsem Laya. Páni, ty máš studené ruce," podivila se artistka a už táhla Vienku ke kamnům.

Té noci poletovaly Edwinovy myšlenky jak zmatené včely. Potřeboval je uklidnit a získat tak nadhled. Jakmile Jormen usnul, opustil Edwin svůj hmotný stav a jako duch vznášel se nad vodami Vjastavy. Pomalu plynula svým korytem její vlnky narážely na břeh a suché rákosí jemně šustilo.

Z příjemné letargie Edwina vytrhlo volání, které dokázal slyšet jen on. Stačil jen mžik a už ve své viditelné podobě, zaklepal na dveře cirkusové maringotky. Když vešel, skoro se zdálo, že spolu s ním vstoupil i vlhký chlad od řeky. Redziel si přitáhla k tělu vlněný pléd a ustoupila stranou, aby mohl projít k Vience. Laya se naklonila blíž ke kamnům a zvědavě pozorovala, co se bude dít.

Vienka pomalu vstala ze židle a s mírnými obavami se přiblížila k mlčící postavě. Předpokládala, že bude vyčiněno za to, že utekla a v duchu si už připravovala odpověď, aby obhájila svůj nezodpovědný čin. Edwin však udělal něco jiného. Mírně se uklonil a jeho slova mířila rovnou k jádru věci. „Žádala jste mě o pomoc, slečno. Domnívám se, že je v mých silách vám vaše přání splnit. Nebude to však hned, proto se potřebuji ujistit, že i přesto si přejete využít mých služeb. Možná od vás budu chtít dost nezvyklé věci. Důvěřujete mi natolik, abyste se řídila tím, oč vás požádám?"

Doposud s ní nikdo takto nemluvil. Tak, jako by byla dospělá. O jejím životě rozhodovali ostatní, protože ve svých, téměř jedenácti, létech byla ještě považována za dítě. Zatvářila se poněkud zmateně. Podívala se na Redziel i na Layu, ale z jejich výrazů poznala, že u nich se nápovědy nedočká. Nejistě přešlapovala z nohy na nohu. Nehybná maska ji začínala rozčilovat. Copak mohla o tak vážných věcech mluvit s někým komu ani nevidí do tváře?

„Nemůžete si to sundat?" zeptala se bez okolků. Edwin znejistěl, Redziel kývla, Laya se napřímila, už Edwina bez masky viděla a se zatajeným dechem čekala, co udělá.

„Dobře," pronesl tiše a ukázal tak to, co před většinou lidí skrýval. Popraskaná vrstva ztuhlé krve Vienku dost překvapila. „Co se vám stalo?" vyhrkla zvědavě a Edwinovi cuklo v levém koutku jako by se chtěl usmát. „Taková, malá nehoda." Nechtělo se mu přiznávat, že to má na svědomí Semiriana. Vienka si ho se zájmem prohlížela, ta krev vypadala podivně, skoro děsivě, ale rysy jeho tváře jí připadaly docela hezké. „Myslím, že bych vám mohla věřit," pronesla po chvíli a snažila se, aby její slova měly patřičnou vážnost.

„Děkuji, vynasnažím se vás nezklamat," Edwin jí věnoval další úklonu.

Všichni se posadili a zzalloo se začal ptát. „Teď bych si potřeboval ujasnit jisté věci. Momentálně se nacházíte mimo domov, mám vás tam doprovodit, než zjistí, že jste pryč?" „Já nevím. Kolik času budete potřebovat, jak jste říkal? Chtějí mě poslat k čarodějnici a toho se opravdu bojím." Vienka to vyslovila tak, aby zdůraznila své obavy.

„Byla byste ochotná opustit Tresinu a zůstat s Redziel? Ráno se k cirkusu připojí i Jormen a všichni pojedeme přes hory na jih. Potřebuju se na čas dostat co nejdál od madam Stratzin. Pokud byste souhlasila, do narozenin bych vás vrátil zpět."

Vienka věděla, že to šílený plán, její otec bude hrůzou bez sebe, ale byla to možnost vyhnout se pobytu u čarodějnice. „Ano, ale budou po mě pátrat, otec se mě bude snažit za každou cenu najít." „S tím počítám. Takže?" Edwin čekal na odpověď, ale místo Vienky se ozvala Redziel. „Teho nezmožeš po nej chcet. Jak, ona takuždě děvčo, rozhoduvjani taketo urobijti može?" „Nemám právo," Edwin ta slova pronesl skoro šeptem, podíval se na čarovnici a ta zaraženě zmlkla, pak se obrátil na Vienku. „Vy sama rozhodnete, na co si troufáte. Rád bych to zařídil jinak, ale kouzlit zatím nechci víc, než je bezpodmínečně nutné. Nejspíš se vám, slečno, nelíbí ani jedna z možností, ale bylo by dobré, kdybyste si přece jen vybrala, tahle noc nebude trvat věčně a já ji budu potřebovat." Vienka se kupodivu nerozmýšlela moc dlouho. Svého otce milovala, ale to, jak se poslední dobou cítila už nechtěla dál trpělivě snášet. Cítila, jak jí ubývají síly a nesmírně se bála, že když se vrátí, svých narozenin se už nedožije. Rozhodla se, že bude Edwinovi věřit a tajně doufala, že jí její intuice radí správnou věc.

„Dobře. Zařídím vše potřebné, ale budu potřebovat vaše oblečení. Určitě se tu najde nějaké, které byste si mohla prozatím vzít" a mrkl na Layu, ta souhlasně kývla hlavou a Edwin pokračoval. „Bylo by dobré, kdybyste šli spát. Ráno odjeďte, tak jak jste to měli v plánu. My s Jormenem vás dojedeme o něco později. O Vience nesmí nikdo vědět, dokud nebudeme v horách."

Vienka sice netušila nač to bude dobré, ale svlékla se. Jen v košilce si zalezla s Layou pod peřinu. Edwin zmizel, Redziel, doufajíc, že zzalloo ví, co dělá, sfoukla svíčku a nastala tma.