Semiriana

Čarovnice se nevdávají

I blížil se zimní slunovrat. Nastal čas vydati se na cestu. Vidjaši přichystali sobě masky, chrastidla, bubny i dostatek bylin pro vykuřování. Volala je prastará povinnost – vyhnat od lidských obydlí zlé duchy dřív, než přijde nejkratší den. Vidjaši z celého severu sešli se na posvátném vrchu i putovali krajem. Lidmi vítání byli, přístřeší u nich nacházívali, též i hoštěni byli. Ten rok zima byla obzvláště krutými mrazy obdařena. Celé jezero u Tresiny ledem se pokrylo. Již před svátkem Seriah sněhu hojně napadlo. Nelehko bylo pro vidjaši jíti krajem. Když ku Tresině blížili se, slunce již k západu notně pokročilo. Však místo otevřených dveří nalezli putující jen mrazivé ticho a bránu na závoru uzavřenu. Marně bušili a žádali nocleh. Nový pán hradu je vpustiti nechtěl. Rod jeho z jihu pocházel, kde lidé jiné zvyky chovali. Kouzlům málo sluchu popřávali a tradice pradávné v zapomnění upadly. Nechápal jakou, že to službu vidjaši konají a že to jest čest pro jeho dům. On viděl v nich jen chátru a ty co jen zbůhdarma ujídají z jeho zásob. Vzkázal jim ať táhnou dál a hledají sobě jiný nocleh. Nic nedbal na slova své ženy. Snažila se srdce jeho obměkčit, pánu Tresiny však bylo lhostejno, co s poutníky bude. Ponechal je napospas mrazivé noci. A kdo by snad tajně je do hradu vpustiti ráčil, toho by stihl krutý trest. I nezbylo vidjašim nic jiného, než kroky své jinam obrátit. V chatrči jakés v lesích opuštěné útočiště hledali. Dřeva však poskrovnu k otopu měli a mrazu tak bylo těžko vzdorovati. Usnuli mnozí z poutníků navěky, když krutý mráz jim až k srdci sáh. Vidjaši, jež té noci syna ztratil, vyslovil kletbu nad rodem Fiari. Každičké dítě prvorozené, dívka či chlapec, lhostejno jest, zemře jak mu jedenáctá zima mine. Pozdě pán hradu litoval svého rozhodnutí a napříště již vidjašim brány otvíral. Leč kletbu to nezměnilo a nebylo jí vyhnutí.

Semiriana se zájmem poslouchala ten prastarý příběh o mocném vidjašim, i když ho znala téměř zpaměti. Snad proto, že to byl zakladatel jejich rodu.

„Babičko, proč měl zemřít jen prvorozený? Kdyby umřeli všichni, byla by to lepší pomsta, ne?" zeptala se Semiriana na věc, která jí už delší dobu vrtala hlavou.

„Možná ano, možná ne. Víš, já si myslím, že to bylo myšleno tak, že i potomci toho pána budou po staletí trpět, když jim budou umírat děti."

„Babičko? A dědeček byl také vidjaši?"

Jenufra se musela nechtě usmát, když si představila Luidpolda Kraskeho jako vidjašiho. Ne, ten elegantní mladík se rozhodně pro tento úkol nehodil. Měl uhlazené způsoby, příjemný vzhled a vždy dbal, aby jeho chování bylo společensky přijatelné. Ne, tento muž se stěží mohl za nocí prodírat houštím, jen aby získal vzácnou léčivou bylinu. Netančil by polonahý u ohňů za zvuků chřestidel a bubnů, aby se dostal do transu a mohl hovořit s duchy předků. Neodříkával by prastaré formule, aby přivolal déšť. Kouzla a magie, to byl svět, který neznal a znát nechtěl. A přesto se jí zdál dokonalý. Jenufra si to dlouho nechtěl přiznat. Nebyla si jistá, že je to ten pravý. Ten, se kterým by mohla počít dítě s magickými schopnostmi.

„Babičko? Posloucháš mě?" zeptala se Semiriana důrazně, když se nedočkala odpovědi.

„Ne, zlatíčko. Dědeček nebyl vidjaši," Jenufra pohladila vnučku po vlasech.

„A, čaroděj byl?" vyzvídala holčička dál.

„Ne, tvůj děda je jen obyčejný člověk."

„Jak, je?" Semiriana nedokázala skrýt překvapení. „Já jsem myslela, že umřel. Proč s tebou nebydlí?" 

Jenufra si povzdechla. Jak se asi malé dívence vysvětlují takové věci?

„Protože má svou rodinu jinde."