Semiriana

Dohoda

Čekala. Na kostelní věži odbilo devět hodin. Semiriana seděla v křesle a marně se snažila číst. Špičkou boty lehce poklepávala o nohu stolku, na kterém měla vystydlý čaj. Pojednou ucítila závan vzduchu a zbystřila. Někdo cizí byl v domě. Ten náhlý průvan se objevil znovu a s ještě větší intenzitou. Závěsy na oknech se pohnuly i plamínek v petrolejce se zachvěl a chodbou se blížily čísi pomalé kroky.

Semiriana vstala a očekávala nezvaného hosta opírajíc se přitom o opěradlo svého čalouněného křesla. V pootevřených dveřích uviděla nejprve stín a pak toho, kdo se odvážil bez dovolení vstoupit do jejího domu.

„Madam," pronesl zzalloo s lehkou úklonou, jen co překročil práh pokoje. Prozatím se neodvažoval jít dál.

„Vy jste, Edwin? Jestli se nemýlím. Prozatím jsme si nebyli oficiálně představeni." Semiriana si svým způsobem oddechla, čekala někoho ze světa duchů a ne komedianta. Stále měl na sobě kostým a masku což ji poněkud mátlo. Přemýšlela, má-li to nějaký skrytý význam nebo jen skrývá podlitiny. Ta rána, co mu uštědřil Bedřich jistě nezůstala bez následků.

„Kudy jste přišel?" zeptala se, protože si byla jistá, že pečlivě zamkla všechny dveře a zajistila okna.

„Balkonem. Obával jsem se, že hlavním vchodem bych nebyl vpuštěn. Nebo se pletu?" Edwin mírně naklonil hlavu na stranu a maličko škodolibě pozoroval letmý náznak nejistoty na čarodějčině tváři.

„Ne," potvrdila Semiriana jeho domněnku. „Přišel jste kvůli Bedřichovi?"

„Nikoli, madam. Přišel jsem si pro Vienku. Požádala mě o pomoc a jsem tedy, svým způsobem, v jejích službách," prozradil Edwin účel své návštěvy.

„Vás?" Z té otázky bylo cítit pohrdání. „Nechápu." Neuměla si představit, co se dělo v hlavě malé dívenky, že se odhodlala k takovému kroku. Obešla křeslo a upila doušek studeného čaje.

„Chápat není třeba, stačí, když mi ji vydáte a já zase půjdu," navrhl Edwin nejjednodušší řešení nastalé situace.

„A můžete mi říct, proč bych to dělala?" Semiriana udělala několik kroků ke stolku se šachovnicí, mimoděk urovnala pár figurek a pak se obrátila na Edwina. „Nemohu si vzpomenout na jeden jediný důvod, který by mě k tomu přiměl."

„Pak zde zůstanu do doby, než změníte názor," pronesl Edwin a opřel se o okenní parapet vedle dveří.

„Nezměním. Netuším, co jste té dívce slíbil, ale asi zapomínáte, že brzy oslaví své jedenácté narozeniny a pokud nezasáhnu, tak je nepřežije?" Semiriana si dala velmi záležet na tom, aby z její hlasu bylo patrné, že jí dívčin osud není lhostejný.

„Toho jsem si vědom, obrátila se na mě právě v této záležitosti," Edwin ta slova pronesl pomalu a důrazně.

„Na vás? Co vy víte o kouzlech a o magii?" Semiriana došla k oknu a letmo se podívala ven, plynové lampy zářily do tmy a bylo vidět poletující sněhové vločky. „Bedřich mi prozradil, že se zabýváte spiritismem, hodláte snad vyžít služeb ducha některého z čarodějů?" zeptala se Semirina posměšně. Nebyl by první člověk, který by se po přečtení několika knih okultní literatury považoval za odborníka na kouzla.

„Nemám zdání, co přesně ji přimělo k tomu, aby mě vyhledala, ale udělala to. Musela byste se zeptat jí. A, aby nedošlo k mýlce, spiritismus mě nezajímá. Nicméně, díky zvláštnímu odkazu jednoho dávno zesnulého mága se domnívám, že bych jí mohl pomoci," naznačil Edwin nepatrně to, jak se věci mají.

„Díky odkazu?" Semiriana se ušklíbla. „Je vidět, že vůbec nemáte tušení, co zrušení kletby obnáší, jinak byste tak nemluvil. Starosta požádal o pomoc mě, protože nikdo lepší není a já hodlám jeho přání vyplnit!" Řekla to velmi důrazně a nespouštěla z Edwina ledový pohled.