Semiriana

Konec skoro pohádkový

Bylo pošmourné prosincové dopoledne, vlak odjíždějící z nádraží v deset hodin patnáct minut už zmizel za zatáčkou a Václav Bezištný se opřel o zábradlí, které bývalo v létě plné truhlíků s muškáty. Hleděl zadumaně mezi pražce. Z přemítání ho vytrhly kroky blížící se k němu po štěrkové cestě.

Když se zpoza rohu vyloupla známá postava a oslovila ho jménem Václav se neudržel: „Ty vole, Pumpenhaus, kdes byl?"

Po krátkém přátelském objetí si Bedřicha pořádně pohlédl. Vypadal hrozně unaveně, vousy měl přerostlé a tmavé kruhy pod očima. „Tos celou dobu někde flámoval nebo co? Už jsme si mysleli, že seš společně s Maruš na onom světě."

„Václave. Já ti musím něco říct, ale zkus to brát s klidem ať to se tebou nesekne. Víš, jde o Marii," začal Bedřich velmi opatrně.

„Jestli mi chceš říct, že je mrtvá tak to jsem dávno tušil," zabručel výpravčí.

„Ne, Václave. Zjistil jsem, že Marie žije."

Bylo to dost nečekané oznámení. Václav trochu zalapal po dechu, chytil Bedřicha za ramena a zatřepal s ním. „Co? Ty vole! Sakra mluv! Co je s ní?"

„Čeká na tebe tady za rohem. Nechtěla, aby tě samou radostí kleplo."

Václav na nic nečekal a běžel za ní. „Mařenko!" popadl ji do náruče, políbili se a oba samým dojetím začali slzet. Marie nabídla Václavovi vyšívaný kapesník, ten si utřel oči, láskyplně se podíval na svou ženu a najednou se zeptal: „Máňo, co to máš na sobě za maškaru?"

„Ona ti to všechno vysvětlí," poplácal Bedřich Václava po zádech a pak se rozloučil. „Jdu domů, tedy pokud tam pořád ještě bydlím." Výpravčí kývl souhlasně hlavou a Bedřich zamířil rovnou k zadní brance.

Tu noc strávili Václav s Marií obdobně jako při svatební noci, jen možná o kapánek vášnivěji. Příjemně znaveni usnuli v manželské posteli přitisknuti jeden ke druhému nemohouc se nabažit své přítomnosti.

Bedřich byl konečně doma a sám. Dřív mu to nějak nevadilo, koukal na televizi nebo četl a užíval si klidu. Jenomže se najednou přistihl, že se mu zastesklo. V komoře vyhrabal svíčku a zamířil si ke hrobu Edwina Kocha, zapálil ji a postavil do lucerny. Díval se na starou fotografii, a přitom už poněkolikáté v duchu děkoval za to, že ho dostal od té čarodějnice. Zlobil se sám na sebe, jak snadno jí podlehl, že nedokázal najít dost vůle, aby vzdoroval tomu kouzlu, co z něj udělalo něco jako zombie. Byl si vědom toho, co jeho tělo dělá, ale nedokázal ho ovládat. Bylo to jako sedět v kině a bezmocně sledovat děj na plátně.

„Víš, že to není můj hrob?" ozvalo se a ze tmy vyšel Edwin.

„Jo, a je mi to fuk. Co Jormen? Je v pořádku?" zajímal se Bedřich.

„Naprosto, buď bez obav, ten kluk se určitě neztratí. Pomůžu mu najít bratra a pak..." Edwinovi poprvé došlo, že netuší, co bude pak. Možná ho čeká další úkol a možná, že ne. Najednou si připadal nějak ztracený.

„Ty se nemáš kam vrátit, že jo?" napadlo Bedřicha, když viděl, jak se zzalloo tváří. „Teď mi už konečně řekneš, co jsi zač? Edwine?"

„Vidíš sám, jsem něco, co umí čarovat. Pletu se lidem do života. Těm, kteří si to zaslouží vypomůžu, těm dalším zkomplikuju život," zzalloo jaksi odevzdaně pokrčil rameny a Bedřich si vzpomněl na Semirianu.

„Doufám, že jí si ho zkomplikoval pořádně. Měla by trpět za to, co všechno provedla." Měl vztek, zatnul zuby a pravačka se mu sevřela v pěst.