Semiriana

Špatná zpráva

Blížil se večer a cirkus Trezialsky zastavil na louce u lesa. Nad vrcholky stromů už bylo vidět holé štíty hor. Vienka užasle zírala na jeden z vrcholů ozářený zapadajícím sluncem. Celý svůj život strávila v Tresině a nejvyšší místo, kam vystoupala byl vrch, na kterém kdysi stával hrad jejích předků. Ráda by se prošla, ale Redziel ji zahnala zpět do maringotky. Měla strach, aby se nenachladla, když stála venku v košilce, zabalená jen do starého vlňáku. Vienka si tedy sedla k oknu a bedlivě pozorovala cestu, jestli už nepřijíždí Edwin s Jormenem. Uďobávala přitom ovesnou kaši, co jí uvařila Redziel, když ji už měla skoro snězenou, uviděla ty, které tak toužebně vyhlížela a vyběhla ven. Mohutný gerský kůň táhl maringotku jako by to byl jen lehký vozík. Vienka z něj měla trochu hrůzu, byla zvyklá jen na jezdecké koně, přesto radostně zamávala.

Jormen kývl hlavou na pozdrav a soustředil se na to, aby koně navedl přesně tam, kam bylo třeba. Edwin Vienku pozdravil mírnou úklonou a když zastavili seskočil z kozlíku a zničehonic před dívku postavil kufr. „Myslím, že budeš potřebovat něco teplejšího na sebe."

Vienka poděkovala a šla se převléct. Jormen s Edwinem vypřáhli a pak se vecpali do maringotky k Redziel. Už tam začínalo být docela těsno, ale artistkám to nevadilo. Syra si vlezla na horní postel, Laya s Lynou se uvelebily na dolní společně s Vienkou. Jormen obsadil jednu ze dvou židlí u stolu a ládoval se kaší, tu druhou, naproti němu využila Redziel. Edwin tam chvíli jen tak postával, než ho dívky vybídly, aby se posadil k nim. Cítil se trochu nesvůj, neměl masku a artistky po něm zvědavě pokukovaly. Prve ho zahlédly jen letmo a teprve teď měly příležitost si ho prohlédnout zblízka.

„Nechceš u nás vystupovat? Lidi se rádi dívají na nezvyklé tváře," navrhla mu Lyna.

„Díky za nabídku. Jen, nejsem si jistý, že by chtěli vidět zrovna mě." Edwin si živě představil ty zděšené obličeje útlocitných dam v hledišti, zakrývající oči zvědavým dětem.

„Určitě, jen je škoda, že nejsi ošklivější. Čím víc je někdo divný, tím líp. Však by ti mohli členové našeho Kuriózního panoptika vyprávět," ozval seshora hlas Syry.

„Třeba náš dlouhán Ješke si začal barvit vousy červenou řepou," vzpomněla si Laya na vyzáblého staříka s růžovým plnovousem.

„A vlasy ne?" zajímalo Jormena.

„Ty už nemá, zato si pořídil skvělé tetování. Nebo Moe. Ta se narodila se třema nohama, ale o jednu přišla tak si nechala udělat malovanou protézu. Někdo má ovšem štěstí a vylepšovat se moc nemusí, jako Vlčák nebo Themu, co má dva obličeje," podala vysvětlení Lyna.

„Vlčák, to je jako vlkodlak?" zeptala se Vienka, která kdysi četla knihu o tajuplných tvorech a moc ráda by nějakého na vlastní oči viděla.

„Lidem to říkáme, ale bohužel. Jenom je strašně moc chlupatý, ale naučil se skvěle vrčet," Lyna se pokusila ten zvuk napodobit, ale v jejím podání to znělo spíš legračně.

Vienka se zatvářila zklamaně. „Ale máme tu jednu kuriozitu, opravdového hlubožvrba," musela se pochlubit Syra.

„Coo?" Jormenovi zaskočilo a Vienka si rukou zakryla ústa. Hlubožbrbové byli jedni z nejnebezpečnějších tvorů jež ukrývaly severní lesy.

„Je docela hodný, tedy, když má svou panenku," Syra se zatvářila tajemně.

„Panenku?" Jormen nechápal, jak může nějaká hračka udělat, z tak obávaného tvora téměř domácího mazlíčka.

„No, musí přece někoho dusit, pojďte, ukážem vám ho," nabídla Laya a Vienka s Jormenem si to nemohli nechat ujít.

Venku už byla tma, proto Laya vzala lucernu a ostatní ji následovali. I Edwin se k nim přidal, byl docela zvědavý, jak takový tvor vypadá.

Hlubožvrb seděl na hromadě slámy a spokojeně k sobě tisknul špinavou hadrovou panenku. Hustá srst na jeho těle měla světlou barvu, díky dlouhým hubeným končetinám trochu připomínal pavouka se čtyřma nohama. Na první pohled nevypadal nebezpečně, ale jeho způsob shánění potravy naháněl hrůzu. Tento tvor vydržel bez hnutí čekat někde v houští a pokud se v blízkosti jeho rukou ocitl člověk nebo zvíře, bleskurychle jej lapil pod krkem a věnoval mu smrtící objetí. S bezvládným tělem v náručí strávil i několik dní a potom ho snědl. Telum Hýs ho našel v lese jako docela malého, nejprve ho chtěl zabít, ale pak si to rozmyslel a zkusil mu nabídnout starou panenku své dcery, aby ji mohl dusivě objímat a krmil ho zbytky starého masa. Hlubožvrb rostl a stal se vyhledávanou atrakcí jejich cirkusu.

Zatímco Jormen a Vienka kladli zvědavé otázky Laye, Edwin se zadíval na oblohu, na níž jasně zářily hvězdy prorokující chladné ráno bez sněhové nadílky. Zavřel oči a uvolnil se do jeho mysli začali nahodile vplouvat obrazy, vize o osobách nacházejících se v maringotkách. Nikdy předtím se mu to nestalo. Ne, takto. Pokud se dotkl nějakého člověka, mohl nahlédnout do jeho osudu, toho, co se stalo i věcí budoucích. Tohle bylo jiné, silnější. Nemusel ty lidi ani vidět a mohl o nich zjistit cokoli. To prožité vnímal velmi ostře, scény z jejich životů viděl jako film, ale pokud chtěl znát budoucnost dokázal zaznamenat jen útržky podobné neostrým poházeným fotografiím. Soustředil svou mysl na děti stojící u klece, aby zahlédl, co je v budoucnu čeká a malinko se usmál. Netušil sice, jak s tím, co viděl ti dva naloží, ale aspoň budou mít zajímavý život. Napadlo ho, jestli dokáže vnímat jen osoby, které jsou mu nablízku nebo každého na nějž pomyslí. Vzpomněl si na Bedřicha a v tu ránu mu zamrzl úsměv na rtech, levý koutek jeho úst sebou škubnul. Viděl, co mu čarodějnice udělala a radost z toho rozhodně neměl.

„Edwine?" oslovila ho Syra, která ho už hodnou chvíli pozorovala. „Děje se něco?"

Edwin zamrkal, pokusil se zastavit své vize a znovu se soustředit na věci kolem. „Jormene, Vienko, pojďte sem," vybídl je tiše. „Čarodějnice za námi ráno pošle svého šarchi," Edwin se zatvářil tak, jako by mu to slovo nechtělo jít z úst a chutnalo jako pelyněk. „Bude nás pronásledovat tak dlouho, dokud se mu Vienka nedostane do rukou."

Všichni tušili, co jsou šarchi zač. Vypadají jako lidi, ale nemají vlastní vůli. Jejich myslí vládne ten, kdo je stvořil. Necítí bolest, únavu ani strach, neznají slitování, pokud si to jejich pán nepřeje.

„Chceš ho zabít nebo ho jen začaruješ?" vyzvídal Jormen do něhož vstoupil bojový duch. Edwin jen smutně zakroutil hlavou.

„Necháme ho, aby si Vienku odvedl."

„Ale, proč?" ozval se Vienčin zoufalý hlásek „Pomohls mi přece utéct? Zorganizovals ten podivný únos. Říkals, že mi pomůžeš zbavit se té kletby a čarodějnice. Teď mě k ní chceš poslat s nějakou zrůdou?" Slzy, které měla před chvílí na krajíčku se jí rozutekly po tvářích. Brala to jako zradu, nejraději by do něj bušila pěstmi a křičela nadávky, ale nějak neuměla překonat to, jak jí vštěpovali, že se to nesluší. Zato Jormen si servítky nebral.

„To se ho bojíš nebo co? Sakra! Přestaň se tvářit, jako na funuse a řekni nám konečně o co jde?"

„Tušil jsem, že dřív nebo později za námi čarodějnice někoho pošle, ale nenapadlo mě, že k tomu použije otce svého dítěte. Ta ženská má snad místo srdce led. V tomhle směru jsem ji trochu podcenil." Edwin se odmlčel a podíval na ty dva a povzdechl si. „Jormene, Vienko, nechci toho šarcheho zabít ani mu nijak ublížit, protože to je Bedřich." Nedokázal jim odpovědět na dotaz, proč očarovala zrovna jeho, ale co měl v plánu dál jim objasnit mohl.

„Pojedeme dál, jako když se nic neděje. Čarodějnice je s ním spojená, bude vědět o všem, co podnikneme. Mám jistý úkol, který se jí týká a nechci, aby věděla, co jsem zač. Aby se nemohla předem připravit. Ať si myslí, že vyhrála." Jemně uchopil Vienku za ramena a zeptal se: „Bedřich ti neublíží. Bude tě opatrovat jako poklad. Přijdu pro tebe dřív, než Semiriana začne s tím děsivým rituálem. Myslíš, že to zvládneš? Jestli si na to opravdu netroufáš, vymyslím nějaký jiný plán."

Vienka z toho byla velmi nesvá, měla strach, že zase něco nevyjde.

„Nech si to projít hlavou, máš ještě čas. Hádám, že dřív, než pozítří se Bedřich neobjeví. Běžte spát. Všichni. Já si to musím ještě jednou pořádně promyslet." Edwin děti i artistky zahnal do maringotky a pak se rozplynul do bělostné mlhy vznášející se nad lesem.