Semiriana

Bedřich se vrací na místo činu

„Co budeme hrát?" To byla otázka, která Jormenovi, doslova, nedala spát. Tak dlouho se neklidně převaloval, až si k němu Edwin sedl na kraj postele. „Tragédie o mordech hrát nemůžeme. Chtělo by to pohádku, ale opravdu zajímavou a dlouhou," povzdechl si Jormen. „Na jednu jsem si vzpomněl, chceš ji vyprávět?" nabídl se Edwin a Jormen souhlasil, stejně se mu nedařilo usnout. „Byl jednou jeden princ a ten chtěl za ženu pravou princeznu, vydal se do světa, aby ji našel. Nejprve zamířil na dvůr samotného císaře, ale jeho dcera byla velmi pyšná a odmítla dary, které jí přivezl, protože jsou příliš obyčejné." Edwinův příjemný hlas brzy Jormena uspal a ráno mu tu pohádku musel dovyprávět. 

Bedřicha rovněž zajímalo, co si Edwin vymyslel a ten mu v krátkosti nastínil děj. „To znám!" vyhrkl Bedřich. „Viděl jsem to v televizi jako kluk, pasáček vepřů, co se chtěl líbat, pak princezna zamilovaná do trola a ta třetí utekla s nějakým drsňákem. Nakonec si ten princ vzal princeznu, co spala na hrášku. Jak to, že ty to znáš?" „Taky jsem to viděl, třeba ses na to díval u dědy a já ti koukal přes rameno," pokusil se Edwin o vtip, ale nevyšlo mu to. „Kecáš! Proč mi někdy neřekneš celou pravdu? Jormenovi bys to určitě prozradil." Bedřicha už začalo docela štvát, jak si ti dva pořád něco povídají a on si připadal tak nějak navíc. Nejraději by se vrátil domů, ale Marie pořád trvala na svém. „O minulosti nemluvím. S nikým!" pronesl Edwin jaksi ponuře. Jormen se postavil mezi ně a zeptal se: „Budete se hádat nebo budem dělat divadlo?" „Jelikož vy dva dáte scénář dohromady sami, jdu se projít. Přijdu po poledni pomoct s vozíkem," oznámil jim nevrle Bedřich, oddtušil, že je Jormen chtěl asi udobřit, ale zůstat se mu nechtělo, oblékl si bundu a odešel. „Cos mu řekl?" „Spíš neřekl. Chápu, proč se zlobí, ale některé věci by neměl vědět." „Třeba, co jsi doopravdy zač? Že nejsi jenom duch?" Edwin kývl souhlasně hlavou. „A proč to nesmí vědět?" Zzalloo by se nejraději vypařil. Věděl, že jestli Jormenovi řekne, že Bedřichovi moc nevěří, protože spal s čarodějnicí, tak se Jormen neudrží a něco mu provede.

Bedřich ho pořád bral jako otravného ducha, což bylo na jednu stranu zábavné, ale na druhou se tak vytvořila mezi nimi jakási zeď. Edwin zatím neměl důvod ji bořit. Sice jím Bedřich svým způsobem pohrdal a možná i proto mu Edwin nechtěl říkat víc, než bylo bezpodmínečně třeba, ale teď se mu zdálo, že možná udělal chybu a měl mu prozradit, jak to je. Neměl zdání, jestli by to šlo nějak napravit. Jormen stále čekal na odpověď. „Čím míň lidí o tom ví, tím líp. Pojď se pustit do toho divadla."

...

Bedřich se přesunul do hospody U Šprachla, kde čepovali na místní poměry celkem obstojné pivo. Upíjel a přemítal o životě. Rozhodl se, že jestli ještě někdy potká na hřbitově ducha zajde rovnou pro faráře. Odpolední představení sice odehrál, i s vozem jim pomohl, ale teď potřeboval být sám. Proti Jormenovi nic neměl, ale Edwin ho štval už jenom tím, že byl, že vůbec existoval. Nikdy předtím na duchy nevěřil a vysmíval se všem, co si dovolili tvrdit, že na hřbitovech straší.

 Čas pokročil a Bedřich si všiml, že se brzy zešeří. Zaplatil a vydal se směrem, kde bydla tajemná dáma. Nebyl si ještě jistý, že zaklepe na dveře, ale lákalo ho to i přes to, co mu odpoledne řekl Edwin. Když viděl, že se má Bedřich k odchodu, zastoupil mu cestu a požádal ho, aby za ní nechodil. „Je to čarodějnice, Bedřichu." „Já jsem hrobník. A co jako?" „Buď opatrný." „Jsi snad moje matka, že se tak staráš? Žárlíš, Koch, protože ty už žádnou ženskou mít nemůžeš. A uhni!" Odstrčil ho a ani se neotočil. Neviděl jediný důvod, proč by měl dát na slova jakéhosi bláznivého ducha, který si oblíbil renesanční šaty a za života se věnoval spiritismu.

Řekl si, že by si dnes opravdu zasloužil nějaké to rozptýlení. Došel až ke dveřím, ale za klepadlo nevzal. Přešlapoval před domem s rukama v kapsách jako by mu bylo patnáct. Představoval si, co by asi pověděl, kdyby mu otevřel dveře někdo ze sloužících a jak by pak trapně stál před paní domu. „Co bych jí měl říct? Tak jdem na to, bejby? Nebo by chtěla slyšet nějakou romantiku? Vábení vašich sladkých rtů bylo silnější, než má vůle? Kde jsem takovou blbost jenom slyšel?" Z jeho úvah ho vytrhlo zaskřípění dveří, otevřely se dokořán v jasném náznaku, aby vešel a on poslechl. Starší žena nevýrazného obličeje ho zavedla k paní do salonku a tiše odešla. 

Bedřich a Semiriana se ocitli sami. „Dobrý večer," pozdravil hlasem položeným o něco níž než obvykle. Doufal, že nejprve povedou nezávaznou konverzaci, ale dáma to viděla jinak. Vytáhla si jehlici z vlasů, aby jim dala volnost, došla k Bedřichovi, její rty se přiblížily k jeho, byla to jasná výzva k polibku a on se nedal dvakrát pobízet. Netrval ani minutu, ale to bylo v pořádku, tohle byla jen ochutnávka, takový malý předkrm. Pozorovala ho přivřenýma očima, do tváří jí vstoupila červeň, spokojeně se usmála a přitiskla se k němu blíž. Dnes neměla korzet. Cítil, jak se její hrudník zvedá, bylo to nesmírně vzrušující. Popadal ji do náruče a zamířil dveřmi rozevřenými dokořán do ložnice, kde se mělo odehrát cosi jako večeře o několika chodech s dezerty a závěrečnou sladkou tečkou. Semiriana si ji vychutnala do sytosti, záviděla ženám v Bedřichově světě. Těch pár milenců, co skončilo v její posteli se zajímalo jen o svoje uspokojení. S Bedřichem to bylo jiné a nehodlala se ho jen tak vzdát. Zatímco ležela mezi polštáři a nechávala v sobě doznít ty úžasné vjemy, nalil do sklenic těžké červené víno z oblasti dolního toku řeky Maa a jednu z nich jí podal. Přiložil do krbu a zálibně pozoroval, jak světlo plamenů dodalo její bělostné pleti zlatavý nádech. 

 Pustili se do pozdní večeře, tentokrát opravdové. Semiriana se zahalila do hedvábného županu v barvě slonoviny a vidličkou nabodávala malé kousky krůtí rolády. Bedřich spořádal několik plátků jehněčí pečeně a pak se spokojeně odebral zpět na lože. Doufal, že krásná čarodějnice se k němu brzy přidá. Víno jeho smysly otupilo jen lehce a spát se mu ještě nechtělo. Semiriana vstala s číší vína v ruce a pozvolna kráčela ke krbu, vychutnávala si hřejivé teplo a občas upila obsah skleničky. „Viděla jsem vaše představení." „A?" Bedřich si prohrábl rukou vousy na bradě, opřel se o pelest a čekal, co se dozví. „Nechápu, jak se domlouváte. Ty malštinu přece neovládáš a pochybuji, že někdo z nich mluví starou horalštinou, nebo se pletu?" „Edwin umí po vašem, dělá mi tlumočníka." „Edwin? Myslela jsem, že jste jenom tři, ten kluk, maskovaná tanečnice a ty," konečně se oklikou dostala k tématu, které jí velmi zajímalo. Doufala, že jí Bedřich prozradí, jaký má k blondýně vztah, ale ten se místo odpovědi hlasitě rozesmál a až po chvíli vše objasnil. „Edwin je ta tanečnice, přemluvili jsme ho, aby se přestrojil za děvče a je opravu přesvědčivý." Semiriana si oddechla. „Ano, to je. Jak to, že umí česky? Co je zač?" „Je to cvok," Bedřich nechtěl být považován, za blázna, a tak raději pomlčel o tom, že je to duch. Ovšem fakt, že se Edwín Koch zabýval duchařinou, klidně prozradil, jelikož se mu to docela hodilo. „Hraje si na spiritistu, čte si o záhadách a tajemných místech. Určitě hledal Marii, náhodou zjistil, jak se dostat k vám a malštinu se naučil. On je na jazyky talent." „Pravda, ta chůva je od vás," Semiriana dopila, odložila sklenici a posadila se k Bedřichovi na postel. Župan se jí svezl z ramen, svůdně pohodila vlasy a usmála se. Rozhodně jí nebylo proti mysli užít si ještě trochu zábavy a potěšení. Doufala, že se její záměr zdaří, protože Bedřich byl rozhodně ten správný muž. Napadlo ji sice, zda by ten spiritista nebyl vhodnější, ale pak si řekla, že si nebude komplikovat život a přivinula se k muži zálibně pozorujícímu její odhalené vnady. Oheň v krbu pozvolna dohoříval, ale nikdo se neměl k tomu, aby přiložil, raději se zakryli peřinou a zůstali pod ní v příjemném objetí až do rána.