Semiriana

Kde je Vienka?

Setkali se tak, jak bylo domluveno. Jormen seskočil z koně a zeptal se, jestli si ho může nechat. „Je půjčený, tomu drožkáři by chyběl. Nejsme zloději. Postaráme se o něj, než odjedeme a pak si pána najde sám," Edwin koně pohladil a opět mu něco zašeptal.

„A co se mnou?" zeptal se Jormen. „Nemohl bys mě ještě chvíli nechat takhle?" Být dospělý mělo své výhody. Edwin si ho zkoumavě prohlédl.

„Kvůli děvčatům?" Jormen se trochu začervenal, nemohl popřít, že se mu líbilo, jak po něm dívky, které potkal, pokukovaly. „Mohl bych, ale nejde to. Bedřich se přijde rozloučit, a vážně nevím, jak bych mu vysvětlil, žes nám tak vyrostl." Jormen byl trochu zklamaný, ale musel uznat, že by to opravdu objasňovali dost špatně.

Bedřich se objevil ve chvíli, kdy už měli zapřaženo a chystali se odjet. Stál u staré studny a se zaujetím pozoroval Jormena jak otáčí maringotku, aby se dostali na zarostlou cestu. On v jeho věku se staral tak akorát o lumpárny a tenhle kluk se už pere se životem jako dospělý. Trochu mu bylo líto, že se ho s největší pravděpodobností nikdy neuvidí. „Jormene," zavolal a chlapec seskočil z vozu. „Dávej na sebe bacha, mladej. A pořádně jez, ať vyrosteš,"  Bedřich si nepotrpěl na srdceryvné  loučení, a tak  chlapce jen přátelsky poplácal po rameni. Jormen se usmál a řekl: „Jsem rád, žes sem zabloudil, bral bych tě do divadla na stálo." Sice si navzájem moc nerozuměli, ale nějak jim to nevadilo, co cítili jim bylo vidět ve tvářích.

„Doufám, že se vrátíš, Koch. Slíbils mi to," obrátil se Bedřich na Edwina. „Můžeš se spolehnout, za pár dní se uvidíme. Vím, že tohle slyšet nechceš, ale buď opatrný." Bedřich se té jeho starostlivosti musel usmát. „Tak už jeďte," pobídl je přátelsky. Chvíli se díval za odjíždějícím vozem a pak se vydal do penzionu.

Ve starostově domě bylo tou dobou hotové pozdvižení. Marie se snažila utěšit paní Fiari, ale moc jí to nešlo. Když si představila, co se mohlo všechno Vience stát, vehnaly se jí slzy do očí. Adrina Fiari, ač byla matkou nevlastní, Vienku měla ráda. Nechovala se jako zlé macechy z pohádek, někdo by se mohl domnívat, že to bylo tím, že její vlastní dítě se dosud nenarodilo, ale kdo Ardinu znal blíž věděl, že je to velmi laskavá žena. Ten únos ji rozrušil tak, že její muž raději zavolal lékaře, aby jí dal nějaké uklidňující tonikum. Obával se, aby díky té nepříjemné události předčasně neporodila.

Starosta zuřil, přecházel po pracovně sem a tam, zatímco policejní rada Lezner bedlivě pročítal dopis, který ráno našli na Vienčině posteli.

„Máme vaši dceru. Budeme se o ni starat, jako o nejvzácnější poklad, kterým ona beze sporu je, a jehož cena každým dnem narůstá. Je nám známo, v jaké situaci se nalézá, a právě proto jsme se jí ujali, abychom za naši vzornou péči byli odměněni patřičným obnosem. Nemusíte mít strach, brzy obdržíte instrukce ohledně předání požadované odměny. Držte se jich, prosím přesně, jinak svou dceru neuvidíte a cena se ještě navýší. Pokud budete cítit potřebu, bez obav kontaktujte policii, ale pátrání po nás bude jen ztráta jejich času, který by mohli smysluplně využít při hledání opravdu podlých lotrů. Vaše Černé oko," policejní rada si mnul zamyšleně bradu, měl dojem, že o nich kdysi dávno slyšel, ale nějak si nemohl vzpomenout v jaké souvislosti.

„Taková drzost!" vybuchl starosta, zdálo se mu, že pachatel se náramně bavil, když ten dopis psal. Ukradl mu dceru, a ještě si dovolil být drzý.

„Podle písma a stylu vyjadřování to nebudou žádní nevzdělanci. Moji lidé už vyrazili do terénu a doufám, že brzy objeví nějakou stopu. Pátrání v domě nám zatím nijak nepomohlo. Nikdo nic neviděl a neslyšel. Jediné, co jsme našli je otevřená branka v zahradě, vyříznuté sklo u dveří na terasu a chybějící klíče. Jakmile zjistíme něco nového, budeme vás informovat."

Policejní rada si moc dobře uvědomoval, že si únosci schválně vybrali tohle období. Spousta komediantů opouštěla město. Kdyby to šlo nejraději by dal příkaz prohledat všechny vozy odjíždějící z Tresiny, ale to nebylo možné, protože mnoho z nich vyrazilo na cestu už za úsvitu. Sice se mu zdálo pravděpodobnější, že se únosci skrývají přímo ve městě, ale nemohl si dovolit něco opomenout. Ve chvíli, kdy chtěl poslat hlídky, aby se pokusili prověřit odjíždějící, bylo mu oznámeno, že se našel důležitý svědek. Na strážnici v pátém okrsku se dostavil Ezma Hanling, aby oznámil krádež dvé drožky i s koněm. Na dotaz, jak pachatel vypadal, jal se drožkář Haling obšírně vyprávět: „Stál jsem u Starýho kasína, to je dobrej flek. Sice jsem už měl pár jízd, ale říkám si, Ezmo, každej lotte dobrej a nad ránem se vždycky nějakej ten kunšoft najde. Tak tam sedím, koukám, a z jedné z těch uliček, kde jsou bordely, vyjde chlápek s nějakou holkou. Hned jsem si jich všim. Takový pískle neopeřený, říkám si, copak s ním ten vousáč chce dělat. No to se, ví, co asi, nejsem blbej, pane rado. Holka byla mimo, asi jí dali něco, aby nejančila a byla hezky povolná."

„Dobře, dobře. A jak ti dva vypadali, říkal jste, že muž měl vousy a dál?" policejní rada poposedl na židli a s napětím čekal na odpověď.

„Měl plnovous, ale jak vypadal, to se nedá dost dobře popsat, přes hlavu měl kapuci, aby mu nikdo neviděl do obličeje, velkej byl asi jako já a hlas měl takovej nakřáplej. To děvče bylo blond, na sobě měla nějakej kabát a na hlavě pletenej červenej baret, toho jsem si hned všim. Holku nacpal do drožky a houkl na mě, že chce hodit na nábřeží k Bílýmu mostu. Jsem ho tam vzal, ale ten mizera, místo aby mi zaplatil na mě vytáhl pistol. Já, kdybych nevomdlel, pane rado, tak mě picnul to je jasný. Musíte ho najít, já jesm jinak bez obživy, těch pár lotte, co jsem měl u sebe, mě nechal, ale s tím se vyžít nedá, však to víte, jak je všechno drahý a já živím rodinu."

„Jistě, jistě. Tady strážmistr to s vámi sepíše," policejní rada musel rozhořčeného drožkáře umlčet, jinak by mu jistě dopodrobna vypověděl vše o jeho příbuzenstvu. Pátrání dostalo určitý směr.

Starosta doufal v příznivější zprávy. Nález drožky bez koně byl spíš další hádankou. Místo toho, aby se stal vodítkem k pachateli, vynořily se po jeho objevení další otázky bez odpovědi.

Zatímco policejní rada Lezner pátral po dalších stopách, Adart Fiari neztrácel čas a navštívil Semirianu Stratzin. Ta se tvářila překvapeně, ale moc dobře věděla, co se stalo. Její kuchařka to zaslechla v trhu a sdělila to komorné, která to neopomněla oznámit své paní. Byl to naprosto nečekaný čin a Semirianu úplně vyvedl z rovnováhy. Chvíli chodila pro místnosti, chvíli zírala z okna a snažila se přijít na to, co by bylo v této chvíli nejlepší udělat.

Ano, mohla by zatnout zuby a poněkud pokrytecky nabídnout starostovi pomoc. Jenomže to bylo proti jejímu záměru. Vlastně jí ten únos přišel vhod. Pokud se Vienka nenajde, nebude muset kletbu rušit. Nenáviděla Adarta Fiari za to, že ji přede všemi požádal o pomoc. Copak  mohla říct, že to neudělá? Copak mohla přiznat, že jen tak nedokáže zrušit kouzlo, které bere jeho dceři život? Kdyby s ním o tom hovořila v soukromí nejspíš by ho nějak odmítla, ale když viděla, jak se na ni všichni dívají a čekají od ní zázrak, nemohla připustit, aby utrpěla její prestiž a souhlasila.

Nyní přišel znovu. Vyslechla ho mlčky. Starosta nemohl tušit, že její kamenný výraz ve tváři neznačí vcítění se do vážnosti situace, ale hluboké zklamání nad tím, jak se věci vyvíjí. Ani teď ho nemohla odmítnout. Copak by jí uvěřil, že nedokáže zjistit, kde se jeho dcera nachází? Tohle uměly i obyčejné čarovnice. Donutila svůj obličej k úsměvu a ujistila ho, že mu co nejdřív sdělí, kde je Vienka ukrytá. Když ho vyprovázela, zvažovala možnost, že si prostě něco vymyslí a policii tak zavede na falešnou stopu, ale zvědavost jí nedala a sama zatoužila zjistit, kdo měl tu drzost a odvahu ukrást děvče stižené kletbou.

Většina čarovnic pro tento účel užívala křišťálové koule, ale Semiriana si oblíbila stříbrnou mísu plnou pramenité vody. Zapálila svíčky, na žhavé uhlíky nasypala byliny a vonnou pryskyřici, vdechla trochu dýmu a zahleděla se na vodní hladinu v míse. Ta byla jen jakýmsi prostředníkem, události se nezrcadlily v ní, ale vplouvaly do mysli mladé čarodějnice jako obrazy. To, co uviděla jí doslova vzalo dech. Nešokovalo ji ani tak to, že se dívka nachází v maringotce, jako to, v čí společnosti se nacházela. Nikdy by ji nenapadlo, že v tom únosu bude mít prsty Redziel.