Semiriana

Kluk s pistolí

Ve vysoké trávě někdo prošlapal úzkou cestičku. Bedřich opatrně odstrkoval výhony planých růží, které tu hojně rostly stejně jako bezové keře, kopřivy a ještě nějaké, hrobníkovi neznámé rostliny. Z křovin vykukovaly propadlé krovy a zbytky zdí. Zdálo se, že jedinými obyvateli tohoto opuštěného místa jsou kočky. Zíraly ve škvírách starých plotů, polehávaly v otevřených oknech beze skel. Bedlivě sledovaly vetřelce proniknuvší na jejich výsostné území. Bylo to však klamné zdání, ve vzduchu bylo cítit kouř. Stoupal z komína stařičké maringotky. Kdosi ji nechal stát u kamenné studny s okovem. Nátěr na prknech natolik oprýskal, že se jméno majitele už nedalo přečíst. Bedřich ještě nikdy neklepal na cizí příbytek s úmyslem požádat majitele o nocleh. Chvíli nejistě přešlapoval na místě, než si dodal odvahy a vstoupil na schůdky vedoucí ke dveřím.

„Stuojž!" zaznělo do ticha. Bedřich se lekl a otočil se za hlasem. Ve vyvrácených vratech jednoho z domů stál kluk s pistolí a mířil na něj. Bedřich bezděky zvednul ruce vzhůru a s tlukoucím srdcem doufal, že to dítě na něj nevystřelí. Nákupní taška, kterou prve držel, dopadla na schůdky a vyklouzl z ní chleba zabalený v igelitovém pytlíku. Když to ten hoch uviděl, zakručelo mu v břiše a roztřásla se mu ruka. Zavolal na hrobníka, co pohledává u jeho maringotky, ale zdálo se, že mu nerozumí.

Chlapec najednou nevěděl, co má dělat. Potřeboval se vetřelce zbavit, ale netušil, jak ho přesvědčit, aby odešel. Ucítil lehký závan větru. Doslova strnul hrůzou, když mu kdosi stojící vzadu položil ruku na rameno. „Nelekej se, prosím. Není třeba střílet, nechceme ti ublížit." Mlžná postava se postavila před hlaveň, chlapci se zachvěla brada, měl co dělat, aby se nerozplakal. „Prosím," vypadalo to, jako by duch poklekl. „Pomůžeš nám?" Chlapec byl zmatený, chvíli hleděl na Bedřicha stále stolícího s rukama vzhůru, chvíli zkoumal mlžného ducha a pak se zeptal: „Dáte mi ten chleba?" „Jistěže," ubezpečil ho duch. Hoch kývl, zastrčil si pistoli za opasek a s neskrývanými obavami zamířil k maringotce.

„Hele, Koch. Na čem jste se domlouvali?" volal Bedřich, kterému zdejší řeč zněla jako směs několika slovanských jazyků. „Když mu dáš chleba, tak nám třeba pomůže. Má hlad." Bedřich si chlapce pořádně prohlédl. Střapaté vlasy částečně skryla čepice, oblečení vypadalo starodávně a o číslo menší, než bylo třeba. Pod sakem měl vytahaný svetr upletený ze zbytků vlny a jeho kožené kotníkové boty byly okopané až hanba. Odhadl ho tak na deset let, hubený, špinavý, bylo vidět, že se s ním život nemazlil, ale v očích měl odhodlání. Tiskl k sobě darovaný chleba jako největší poklad. Chvíli jen tak stál a s přivřenýma očima vnímal jeho vůni, pak otevřel dveře maringotky a ukázal těm dvěma ať jdou dál. Kdyby byl Jormen chlapec z dobré rodiny, jistě by k sobě domů takové dvě existence nepustil. Jenomže život Jormena naučil chopit se příležitosti a nenimrat se v nepodstatných maličkostech. Bedřich mu sice připomínal černokněžníka z pohádek, a s těmi nebylo radno si zahrávat, nu a duchové jsou prostě duchové, ale měli chleba a Jormen už týden jedl jenom polévku z řepy a cibule.

Uvnitř nebylo skoro k hnutí, u stěny bez oken byla srovnána spousta beden a krabic. Vykukovaly z nich látky rozmanitých barev a vzorů. Stěny byly polepeny plakáty z představení. Vzadu stál malý sporáček, na kterém stál kastrol s bublající tekutinou vonící po cibuli. Vedle něj byl sklápěcí stolek plný dřevěných odřezků a dlát, u něj dvě červeně natřené židle. Aby se ušetřilo místo i postel byla sklápěcí. A kam jen oko pohlédlo visely loutky, velké, malé rozbité i celkem nové. Bedřich si v tom prostoru připadal nepatřičně velký, zdálo se mu, že každou chvíli do něčeho vrazí nebo na něco šlápne. Chlapec shrnul věci ze stolu do dřevěné bedničky, odněkud vytáhl kus čistého plátna a chleba na něj opatrně na něj položil. Opláchl si ruce v kbelíku, obrovským nožem si ukrojil krajíc, zakousl se, a pak se na jeho tváři objevil blažený výraz. Bedřich se hřál u sporáku a mlčky pozoroval, jak ten kluk jí. Kdyby mu to někdo vyprávěl, asi by mu nevěřil. Nikdy by ho nenapadlo, že obyčejný pecen, může někomu chutnat jako dort. Po zdolání druhého krajíce se chlapec podíval na oba přítomné a představil se. „Jsem Jormen, Jormen Vialski." Bedřich dloubl do ducha a chtěl vědět, co řekl. „Jmenuje se Jormen." „Aha." Kývl hlavou Béďa. „Já jsem Bedřich Pumpenhaus, a tahle otravná mlha je duch Edwina Kocha. No, co na mě tak zíráš, Koch, přelož mu to," vybídl ho Bedřich, jelikož měl dost nepříjemný pocit, že na něj duch upřel dost tázavý pohled, přestože neměl žádný obličej. „On je Bedřich a já...," duch zaváhal, než vyslovil jméno, které stálo napsané na omšelém náhrobním kameni: „Edwin. Znáš dobře zdejší město? Potřebujeme najít jednu ženu."

„Město trochu znám, ale bude to těžký," Jormen hryznul do třetího krajíce. „Je po svátku Seriah a brzy začne Svjatošnica. Do města se sjíždějí potulní komedianti, kejklíři a kouzelníci. Nechcete polívku?" Jormen sundal kastrolek ze sporáku a odklopil poklici. Bedřichovi stačil jediný pohled na obsah a odvrátil hlavu. „Tohle chce jíst nebo je to nějaký nátěr na loutky? Koch, zeptej se ho, jestli bych si mohl vzít aspoň kousek toho chleba."

Zatímco Bedřich s Jormenem jedli, Edwin si prohlížel loutky. „Hraješ divadlo nebo jen vyřezáváš?" „Obojí," odpověděl Jormen, lžící zamíchal obsah kastrolku a vylovil kousek červené řepy. „Jenže teď, když jsem sám, tak už jen vyřezávám. Je to k vzteku, potřeboval bych si vydělat tolik, abych si mohl koupit koně. Jinak tu zkysnu celou zimu." Jormen se zamračil. Bylo mu jasné, že bez koně se na jih nedostane. Tresinu brzo zasype sníh a on bude žadonit o jakoukoli práci, jen aby se nějak uživil. „Umíte vodit loutky nebo aspoň měnit hlas?"

„Co chce?" zajímal se hrobník. „Budeme s ním hrát divadlo. Taková malá protislužba za nocleh," vysvětlil Edwin situaci. Bedřich se zamyslel, moc se mu do toho nechtělo, ale bylo mu Jormena trochu líto. Vypadalo to, že je ten kluk docela sám. „Proč ne, kdysi jsem chodil do dramaťáku. A teď, kdyby to nevadilo, si někam zalezu a zkusím usnout, nějak toho bylo dneska na mě moc." Ani nepočkal na svolení, odstrčil Edwina stranou, z hromady hadrů vytáhl kus něčeho, co připomínalo oponu, zabalil se do ní vmáčkl se mezi krabice a truhlu, a zavřel oči. 

Edwin se obrátil na Jormena. „Můžeme to zkusit. Máš nějaké texty k tomu, co chceš hrát?" „Co? E, jo. Jo!" Jormen nemohl uvěřit tomu, že mu opravdu chtějí pomoct. Přeskočil Bedřichovy natažené nohy a začal přehrabovat papíry v jedné z krabic. „Tohle, to by možná šlo," položil před Edwina ručně psaný scénář. Zkoumavě pozoroval, jak si duch vzal jeden z listů a začetl se. Nikdy v životě ducha neviděl, tak trochu se sám sobě divil, že není v jeho přítomnosti strachy bez sebe. Ale vzhledem k tomu, co nedávno zažil na vlastní kůži, bylo tohle jen hodně nezvyklé. Napadlo ho, co by se asi stalo, kdyby se ho dotkl. Natáhl ruku a ta se ponořila do bílé mlhy. „Copak?" zeptal se Edwin, jeho hlas zněl pobaveně, ale pak zvážněl. „Pokouším se držet nějak víc pohromadě, ale nejde mi to. Teprve nedávno jsem zjistil, jak mluvit nahlas." Jormen si vzpomněl na svého otce a zeptal se: „Proč nejsi v nebi?" „Musím tady zařídit moc věcí."