Semiriana

Cesta přes les

Bylo pošmourné pondělí. Obloha byla šedivá a drobně mžilo. Bedřich usrkával horkou kávu a poněkud nepřítomně čučel na jakýsi ranní pořad v televizi. Z podivné letargie ho vytrhlo zvonění mobilu. „Slyším. Zdar, Kamile. Co? Jo, vlastně. Dík, žes mi to připomněl. Přijedu." Bedřich rychle dopil kávu, oblékl se a popadl klíče od auta. Potřeboval se dostat do Jirmanova. Jeho bývalý spolužák tam měl autoservis a slíbil, že mu vezme auto na technickou.

Poté, co Bedřich zanechal svou starou škodovku v rukách odborníka, šel se projít. Vlak do Březic mu jel až za hodinu, času měl dost. Zašel do potravin, aby si koupil čerstvý chleba. Na náměstí potkal Lucii. Tlačila kočárek se spícím dítětem, z tašek jí vykukoval nákup a kolem ní jezdil asi čtyřletý kluk na koloběžce. „Ahoj, Béďo," pozdravila ho radostně a tašky se z jejích rukou přemístily na lavičku. „Nejezdi na trávu, Vojtěchu!" upozornila syna a pak obrátila pozornost na Pumpenhause. „Jak se máš člověče? Pořád hrobničíš? Vojto! Smrká se do kapesníku! No, tak povídej," Lucie dokázala věnovat pozornost oběma najednou. „Jo, pořád na hřbitově," odpověděl jí Bedřich stručně. „A není to škoda? Tělocvikáře nebo angličtináře snad hledaní pořád, ne?" Mimino v kočárku se rozeřvalo na celé náměstí. „Myslím, že zatím zůstanu, tam, kde jsem." „No, jo, no. Děti dají zabrat, mě stačí tihle dva. Jak se kočár nehýbe, tak Renda hned řve," Lucie jednou rukou zuřivě drncala a druhou podávala kapesník Vojtovi, aby si utřel nudli visící mu z nosu. „Na hřbitově máš aspoň klid, co?" „Jo, to jo," usmál se Bedřich, ale při vzpomínce na otravného ducha mu moc do smíchu nebylo. „Mám říct ségře, že jsem tě viděla?" Lucie vstoupila touto otázkou na nebezpečnou půdu. Bedřich se s Alenou rozešel ne zrovna v dobrém. „Jak chceš. Mně je ukradená. Už musím jít, aby mi neujel vlak." Lucie pokývala chápavě hlavou, věděla, že to jen výmluva, ale nechtěla ho zdržovat. Popadla tašky, popřála mu šťastnou cestu a v duchu si říkala, že její sestra je děsná kráva.

Na nádraží se Bedřich opřel o zábradlí na prvním nástupišti a usrkával hnusnou kávu z automatu. Vzpomněl si na Alenu a přemýšlel o tom, jestli se tenkrát zachoval správně, když jí prostě zmizel ze života, aniž by se jí nějak pomstil. Možná by bylo na čase, aby se nad celou záležitost povznesl a nenesl ji v sobě jako křivdu. Jenomže to nějak nešlo. Díky ní už předem pohlížel na ženy jako na vypočítavé mrchy. Vodila ho za nos, tahala z něj prachy, a ještě ho podváděla. Nepoznal nic, myslel si, že ho miluje a chtěl si ji vzít. Věřil, že jezdí do Oplocan za nemocnou babičkou. Když se dozvěděl, že babička měří skoro dva metry a jezdí v bavoráku, sbalil si věci a beze slova odjel k dědovi. Pomáhal mu s údržbou hřbitova, kopáním hrobů a když šel děda do důchodu, vzal to hrobnictví po něm. Už to bylo pět let, co zmizel z Olomouce a nikdo, kromě Lucie se ho nepokoušel najít. Škoda, že byla už tenkrát vdaná. Bedřich si hlasitě povzdechl a nakopl drobný kousek štěrku. Nemělo smysl pitvat se v minulosti.

Ozvalo se hlášení nádražního rozhlasu, oznamující, že na druhou kolej přijede vlak. Bedřich do sebe vlil poslední kapky hnědé tekutiny, vyhodil kelímek a nastoupil do vagónu, který zel prázdnotou. Mrzutě zíral na ubíhající krajinu a pozoroval, jak mlha znatelně houstne, když vlak zastavil v Březicích, byla už jako mléko. Bedřich chvíli postával před starou autobusovou čekárnou a přemýšlel, má-li se do ní na půl hodiny uchýlit nebo jestli se vydá domů pěšky přes kopec. Bylo sychravo, v čekárně to nebylo o mnoho lepší než venku, proto se Bedřich rozhodl zahřát chůzí. Lesní cesta byla široká a dobře viditelná i v té mlze. Když už byl skoro na kopci, zaslechl v mlze jemné zvonění. Zastavil se a naslouchal, nedokázal však určit směr odkud ten zvuk přichází. Podíval se na hodinky, ukazovaly něco po druhé. Do západu slunce měl tedy ještě čas, ale raději přidal do kroku, aby se dostal domů, než padne soumrak. Mlha začala řídnout, zato cesta se začala nějak ztrácet pod vrstvou napadaného listí. Bedřich se zastavil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Nechápal, jak se mohl ztratit. 

Chvíli nervózně chodil sem a tam, pak se snažil určit směr. Věděl, že celou dobu stoupal do kopce, nyní byl nahoře, a tudíž by se měl vydat dolů, ale nešlo to. Tam, kde by se měl kopec mírně svažovat, byl prudký sráz. Napadlo ho, že se zkusí vrátit, půjde prostě pořád dolů a buď narazí na silnici nebo na koleje. Po půl hodině to vzdal. Sedl si na vyvrácený strom, vytáhl mobil, aby zavolal Václavovi. Byl připraven vyslechnout si jízlivé poznámky škodolibého výpravčího, kterému jistě nepůjde na rozum, jak se mohl zratit v tom malém lesíku. Jenomže se nikam nedovolal, neměl signál. Vstal, naštvaně kopnul do starého pařezu, a přitom sprostě nadával. Bylo mu jasné, že by měl zachovat klid, ale on to napětí ze sebe musel nějak dostat. Když se uklidnil, zaposlouchal se, jestli neuslyší třeba potok. Les byl tichý, jen občas zašustilo listí, Bedřich měl pocit, že ho někdo sleduje a nemýlil se. U starého dubu zahlédl známou mlžnou postavu. Netušil, jestli se má radovat a doufat, že ho Koch vytáhne z bryndy nebo se má bát. Duch se k němu přiblížil a zdálo se, že mu naznačuje, aby šel za ním. Bedřich se nedal dvakrát pobízet. Netrvalo dlouho les zřídnul a objevila se před nimi louka svažující se ke starému sadu. Bedřich zíral na neznámou krajinu a pak se obrátil na ducha: „Kde to jsme?" „Marie," zněla odpověď. Bedřich poprvé uslyšel Kochův hlas, byl hlubší, než čekal a vůbec nenaháněl hrůzu. „Co, Marie?" zeptal se, ale duch se k vysvětlování neměl, vznášel se nad suchou trávou k sadu. 

Bedřich se zastavil, a ještě jednou se rozhlédl. „Jsem mrtvej, že jo? Vedeš mě k Marii, protože je taky po smrti. Jasně," pokýval hlavou, na znamení, že chápe. Sice to vůbec nechápal, ale žádné jiné rozumné vysvětlení ho nenapadlo. Nepřipadal si jako mrtvý. Nikde neleželo jeho tělo nad kterým se vznášel. Pořád stál na zemi a  ruce držel igelitku s chlebem. Necítil klid nebo pocit štěstí, jak to někde četl. Byla mu trochu zima a začínal mít hlad. „Teda jediný, co mě mrzí, že mi neposlali nějakýho hezkýho anděla, aby mě vzal do nebe. Je tohle, doufám, nebe." Bedřich napjatě čekal, co mlha odpoví. „Ne," Koch byl opravdu stručný. „Tak kde, sakra jsem? Na onom světě nebo v pekle?" Duch ukázal na město za řekou. „To je Tresina a jsi živý." „Aspoň nějaká pozitivní zpráva." Bedřichovi se viditelně ulevilo, ale nehodlal se hnout, dokud mu duch nevysvětlí, proč ho zavedl do nějaké jiné dimenze, nebo co to bylo. Uvelebil se na mezi a čekal. „Marie prošla, stejně jako ty, do tohoto světa a nechce se vrátit. Doufám, že ji přemluvíš." „Já? Proč jsi sem nedotáhl Václava? Je to její manžel." „Byla mlha a ty jsi šel přes les." Bedřich rozhodil bezradně rukama, co měl říct na takový argument. „Dobře, fajn. Takže ty mi teď ukážeš, kde Marii najdu, já jí vysvětlím situaci a do večeře jsme doma?" „Nejsem si tak docela jistý, kde přesně Marie je, budeme ji muset najít," přiznal se duch. „Hele, Koch, dělej si srandu z někoho jinýho. Jsem utahanej, mám hlad, brzo bude tma a já, co nevidět budu pěkně nasranej. Tak s tím, sakra, něco dělej!" Duch se otočil a vplul do starého třešňového sadu. Bedřich si povzdechl a odevzdaně ho následoval.