Semiriana

Lovci duchů

Památka zesnulých připadla toho roku na pátek, jindy prázdné parkoviště se zaplnilo do posledního místa. Hřbitov byl plný lidí skoro až do večera. Kolem desáté stál Bedřich u brány, poklepával prsty na kovanou kliku a čekal až odejde poslední skupinka opozdilců. Když zamknul, vzpomněl si, že nezapálil svíčku u hrobu prarodičů a šel to napravit. Chvíli tam postál, zavzpomínal, otočil se a krve by se v něm v té chvíli nedořezal. Bílá mlha se vlnila asi metr od něj a zdálo se že se přibližuje. Bedřich bych zvyklý na ledacos, ale tohle bylo na něj moc. Vřítil se do svého domku, zamknul, třesoucíma se rukama sáhl do kredence pro slivovici a notně si loknul.

Následujícího dne se měl Bedřich neustále na pozoru. Co chvíli se ohlížel, jestli za ním někde nestojí a nervy měl napjaté k prasknutí. Lekalo ho každé zašustění. Prošel celý hřbitov, pochopitelně se šel podívat i k hrobu Edwína Kocha. „Hajzlíci," procedil mezi zuby, když si všiml, že tam opět někdo nakreslil křídou pentagram. Zamířil k pumpě pro vodu, polil náhrobní desku, zpoza sousedního náhrobku vylovil smetáček a znamení po chvíli urputného drhnutí zmizelo. Pak se šel pustit do kopání hrobu, půda byla tvrdá jako kámen a moc mu to nešlo od ruky.

Mizerná nálada Bedřicha neopustila, a odpoledne se raději uchýlil do hospody. Chtěl tam přijít na jiné myšlenky, ale většina hostů nedokázala odtrhnout zrak od televizní obrazovky. Zaujatě sledovali sportovní kanál a halasně diskutovali o blížícím se mistrovství světa. Bedřicha fotbal nezajímal, bylo mu ukradené, jestli trenér vsadí vše na jednoho útočníka nebo jestli zesílená pětičlenná záloha ovládne střed hřiště. 

Otráveně dopil třetího Božetěcha a vydal se domů. Zrovna se začaly rozsvěcet pouliční lampy. Šero zhoustlo. Fičel studený vítr a rozfoukával pečlivě shrabané hromádky listí. Bedřich si dal ruce do kapes a pohrával si s klíči. Když sahal na mohutnou kovanou kliku hřbitovní brány, zpozorněl. Mezi mřížovím jasně zahlédl bílou mlhu a žaludek se mu stáhnul. Dnes rozhodně neměl náladu na setkání se záhrobím. Nejtišeji, jak dovedl si to zamířil k Václavovi a zaklepal na okno svítící do tmy jako světluška. Výpravčí vystrčil ven rozcuchanou hlavu. „Co se děje, Pumpenhaus?" zeptal se místo pozdravu a srovnal si brýle na nose. „To právě nevím. Triedr máš?" zašeptal Bedřich. „No, mám. Jdu ti otevřít." Václav sice netušil, co má Bedřich za lubem, ale podle jeho výrazu, to vypadalo na něco nezvyklého. Vylezli na půdu. Václav otevřel okno ve střeše, aby mohl Bedřich s dalekohledem vykouknout ven. „Je tam! Pojď se na to mrknout, Václave," pronesl po chvíli bedlivého pozorování. Výpravčí se chopil dalekohledu a zíral na hřbitov ponořený do tmy. „Koukni pod smuteční vrbu, co vidíš?" Bedřich netrpělivě čekal, co mu výpravčí odpoví. „Náhrobky, svíčky a, a...," Václav přemýšlel, jak by objekt definoval. „A nějakou divnou mlhu," řekl nakonec. „Takže to taky vidíš," Bedřichovi se ulevilo, už se začínal bát, že má halucinace. „No, vidím. Co to je?" „Netuším. Možná je to duch." „Ty vole, já být na tvým místě, tak dnes večer nejdu domů," vypadlo z Václava stále svírajícího dalekohled. „A kde mám jako spát?" zeptal se ho jízlivě Bedřich. „U mě. V ložnici," navrhl pohotově Václav. „S tebou? V manželský posteli? Zapomeň!" zhrozil se Bedřich. Rozhodně nechtěl trávit noc vedle chrápajícího chlapa, byť by to byl jeho kamarád.  „Ale houby. Člověče, Pumpenhaus, já tam od tý doby, co zmizela Marie nespal. Vždycky si ustelu v kuchyni na kanapi," přiznal se váhavě výpravčí. „A proč, Václave?" V Bedřichovi se probudila zvědavost. „Já ti mám vždycky takový divný pocit, když tam jsem sám, že se Maruš najednou zjeví a řekne mi, kdo ji zabil." „Ty vole, dyť nevíš, jestli je mrtvá!" vypěnil Bedřich. Neměl rád tyhle řeči, které Václav čas od času vedl. „Tak, kde, sakra, je, jestli je živá? Je mrtvá, jinak to není možný," Václavovi se zadrhl hlas a hrobník si nechtě připustil, že bude mít asi pravdu. „To chce slivovici," pronesl Bedřich a sešli dolů do kuchyně.

Kolem poledního vystoupila z vlaku pětičlenná skupinka lidí zajímající se o vilu Edwína Kocha. Měli sebou batohy a kameru. Paní Patočková, čiperná to stařenka, jim ochotně ukázala cestu k opuštěné budově, barvitě jim povyprávěla pár historek, které o tom místě znala, a pak zamířila na hřbitov. Zaklepala Bedřichovi na okno, aby ho varovala. „Co se děje?" zeptal se Bedřich a prohrábl si rukou vousy. Vstával teprve před chvílí a neměl náladu se s kýmkoli vybavovat. „Beďánku," začala paní Patočková familiárně, neb si u ní Bedřich jako dítko často hrával, když jí přijela na prázdniny vnoučata. „Potkala jsem na nádraží nějaký lidi, co si chtějí natočit něco o Kochovi. Prý ti straší na hřbitově. Já vím, že to nesmysl, ale nech je přitom. Jak si někdo něco umane, tak mu to nevymluvíš. A stav se pak zase pro vajíčka," připomněla mu, než zamířila k hrobu svého nebožtíka muže. Bedřich si povzdechl a šel si uvařit kafe. 

Skupinka dorazila kolem druhé hodiny. Dlouhovlasý mladík, ho slušně požádal, jestli by s ním mohli udělat rozhovor na kameru, ale Bedřich to rezolutně odmítl. „Točte si, co chcete, ale mě z toho vynechte. Kochův hrob je támhle u té vrby," ukázal pětici, kudy se mají dát. „A vy jste toho ducha někdy viděl?" zeptala se ho bezelstně drobná zrzka. Bedřich se zadíval na její pihovatý nos a vydal ze sebe jen stručné: „Ne." „A mohli bychom si tu něco natočit i v noci?" vznesl dotaz hubeňour s jakýmsi měřidlem v ruce. Bedřich si je, jednoho po druhém, pátravě prohlédl. „Proč?" „Chtěli bychom zkoumat paranormální aktivity." Zrzečka na Bedřicha upřela prosebný pohled. Ty její pihy na něj působily přímo magicky, jinak si neuměl vysvětlit, proč jim řekl: „Nechám vám otevřenou zadní branku." Poděkovali mu a zamířili k vrbě. Bedřich je ještě chvíli sledoval a pak si všiml zvláštní věci. Bílá mlha, která se ještě před chvílí vznášela u Kochova hrobu kvapně odplula za hustý tisový keř. Vypadalo to, jako by z nich měla strach. Schovávala se za stejný keř jako Bedřich o Haloweenu, když mu na hřbitově strašili vyvolávači duchů. Bedřichovi se na tváři objevil nepatrný úsměv. Napadlo ho, že jestli se tenhle duch bojí, tak moc nebezpečný nebude. Z tohoto drobného objevu vzklíčila v Bedřichově hlavě myšlenka, zúčastnit se nočního zkoumání nadpřirozených jevů, při kterém mohl nenápadně sledovat pihovatý nos jedné z badatelek.

Noční obloha byla bez mráčku, Bedřich se zálibně podíval vzhůru na hvězdy. Do tichého šepotu listů se vmísilo vzdálené zahoukání vlaku. Bedřich se oblékl a šel odemknout zadní branku, jak slíbil. Nespěchal, baterkou si svítil na cestu vysypanou drobným štěrkem sténajícím pod silnými podrážkami jeho bot. Za zdí se ozvaly hlasy. Přišli všichni, ani trochu jim nevadilo, že s nimi chce Bedřich zůstat. Když byli na místě, zamířil dlouhovlasý mladík kameru na hubeňoura s měřidlem a blonďáka v šiltovce. Zrzka s vysokou černovláskou stály opodál a prohlížely si náhrobky.  ,,Právě se nacházíme na místě, kde je pohřben spiritista Edwin Koch, pokusíme se provést měření ghost metrem a celou dobu budeme provádět zvukový záznam EVP." Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Pozorovali přístroje, ale žádný duch se neprojevil. ,,V tom domě to blikalo víc," pronesl zklamaně blonďák. Kostelní zvon právě odbil dvanáctou. Ještě chvíli trpělivě čekali na nějakou reakci, bezvýsledně. ,,Já nevím, asi bych to tady zabalil a vrátil se do té vily," navrhl hubeňour.  Ostatní souhlasili. Poděkovali Bedřichovi a ten za nimi zamknul. Pomalu kráčel k domu, trochu ho mrzelo, že neměl možnost v klidu prohodit pár slov s tou zrzkou. Asi pět metrů od dveří se zastavil a hleděl na mlžnou postavu postávající na jeho rohožce. Dostal vztek. ,,Co chceš? Co ode mě, sakra chceš?" zařval. ,,Hele, Koch, neser. Jestli mi něco chceš, tak se vymáčkni nebo odpal!" Mlha se zvláštně zavlnila a odplula kousek stranou. ,,Fajn, dobrou noc," procedil Bedřich mezi zuby, vešel do domu, a když za sebou zavíral dveře, měl pocit, že zvenku slyšel něco jako - noc.

Obrázek Edwina Kocha z náhrobku.