Semiriana

Čarodějnice

Další kapitolka. Asi se vám asi moc líbit nebude. Ale nebude sami.

„Jak mohla?" Semiriana si tiskla pravou ruku k čelu. „Co jí to jenom napadlo? Copak si opravdu myslí, že jí dokáže pomoct? Pravda, na rušení kouzel byla vždycky dobrá, ale v tomhle případě jí muselo být jasné, že to nezvládne." Nechápala, co se té staré ženě vylíhlo v hlavě, že tu malou unesla. Ukázaly snad karty Redziel něco, co si vyložila tak, že Semiriana Vienku nezachrání? Napadlo ji také, že Redziel oslovil starosta. Možná chtěl mít jistotu, že jedna z nich bude mít úspěch, jenže pak by nedával smysl ten únos. Co už vůbec nechápala, jak se jí vůbec povedl. Musela do toho zaplést někoho z cirkusu.

Po nějaké době bezvýsledného přemítání si uvědomila, že není vůbec důležité, proč a jak, se to stalo, ale to, co ona sama udělá. Nejsnazší by bylo obrátit se na polici, prozradit jim, kde se Vienka nachází a pak jen čekat, až ji dovezou zpět. Jenomže Redziel nebyla jen tak nějaká pouťová hadačka z ruky. Pokud byla schopná zorganizovat a uskutečnit dívčin únos, nebylo pravděpodobné, že by ji jen tak bez odporu odevzdala. I čarovnice ovládají pár dost nepříjemných kouzel, která by jistě neváhala použít, pokud to uzná za nezbytné. Pak by mohly nastat komplikace a tomu se Semiriana chtěla vyhnout. Jí samotné by se Redziel postavit neodvážila, moc dobře věděla, že by neměla šanci.

Kdyby Semiriana sedla do kočáru a vydala se pro Vienku sama, asi by to bylo nejlepší. Odvezla by ji rovnou do svého domu. Nikdo by nemusel vedět, že je u ní, policie by pátrala dál a ona by nemusela by starostu žádat o svolení. Mohla by v naprostém klidu pracovat na tom, aby mu den po narozeninách odevzdala dceru živou. Jenomže tu byla jedna velmi důležitá drobnost. Semiriana už věděla, že trávení volných chvil s Bedřichem bylo plodné. Nosila pod srdcem dítě, pravda ještě docela nepatrné, ale právě proto nehodlala riskovat jízdu vozem po nerovných cestách.

Potřebovala někoho, kdo to udělá za ni. Někoho naprosto spolehlivého, věrného, silného a vytrvalého. Někoho jako psa, který jde za svou kořistí a nebere ohledy. Někoho, s kým by byla ve spojení a chránila by ho svými kouzly. Cirkus už byl docela daleko, ale cesta přes průsmyk ho zdrží. Budou muset jet pomalu a opatrně. Sněhová vánice tam jsou v tomto období časté, mohou přijít nečekaně a pokud jim zasype cestu, jen tak se z hor nedostanou. Semiriana věděla, že by neměla otálet, ale té chvíli neměla ve svých službách nikoho, komu by tento úkol svěřila.

Bedřich se dnes na setkání se Semirianou opravdu těšil. Jindy samotu docela vítal, ale to bylo většinou tím, že byla dobrovolná a nikoli vnucená okolnostmi. Edwin s Jormenem byli už kdovíkde, courat se po městě ho netěšilo, Marie byla uplakaná stejně jako počasí, dozvěděl se od ní jen to, že starostova dcera zmizela. Na delší rozhovor neměla náladu.

To Semiriana ho uvítala s úsměvem, z krbu sálalo příjemné teplo a večeře voněla vskutku lákavě. Králičí paštika, vývar a plátky pečeného masa polité jakýmsi nažloutlým dresingem, nezvyklé, ale pikantní chuti ho příjemně zasytily a jeho chuťové pohárky se s radostí smočily v červeném vínu. Pozvolna upíjel ze své sklenice a pozoroval ženu sedící naproti němu. V její tváři dnes nebyla smyslná touha, spíš jakýsi neklid. I její šaty dnes byly formální, žádný lehounký župan, který se dal snadno odložit. Bedřich odtušil, že pokud má dnešní noci dojít k příjemnému rozptýlení, nebude to hned.

„Nepůjdeme se projít?" zeptala se Semiriana, když služebná odnesla talíře. Bedřich se lehce ušklíbl, jeho předpoklad byl správný. Měl ovšem pramalý zájem courat se kdoví kde.

„U mě v zahradě jsi ještě nebyl. Není moc rozlehlá, pravda, kvete tam už jen pár podzimních květin, ale v zadní části je zahradní domek." Víc nedodala, Bedřichovi přišlo, že schválně, aby se sám musel dovtípit, čím by pro něj mohl být jakýsi příbytek pozoruhodný.

„Proč, ne?" odpověděl, začalo ho zajímat, co domek uvnitř ukrývá. Jestli nějakou tajnou komoru plnou věciček určených k perverzním hrátkám nebo romantický budoár se záplavou krajek a prachovými peřinami. Na první pohled to byla úplně obyčejná jednopatrová stavbička. I místnost se skříněmi mu mnoho nenapověděla, ale když Semiriana otevřela další dveře a zapálila svíčky ve starobylých svícnech, došlo mu, že tady se tělesných rozkoší nejspíš nedočká.

„Takže ty jsi pravdu čarodějnice?" vyklouzlo mu mimoděk, když si prohlížel vybavení pokoje a všiml si kreseb na stěnách.

„Vadí ti to snad?" Semiriana se postavila před Bedřicha. Hleděla mu do očí tak upřeně, že udělal krok vzad. Víc ani nemohl, protože za ním stál stůl.

„Ne, nevadí. Jen jsem si vždycky myslel, že čarodějnice vypadají jinak. Starší, ošklivější," Bedřich se zlehka dotkl jejích hedvábně jemných vlasů a nechal jeden pramen zvolna proklouznout mezi prsty.

„Takže ti nevadí, že čaruju?" Semiriana se přitiskla k Bedřichovi ještě blíž než prve. Zcela jasně cítila, že touží po úplně jiných věcech než vést s ní rozhovor o její práci.

„Je mi to úplně fuk," přejel prstem po rudých rtech krásné čarodějnice a pak ji políbil. Neodtáhla se, naopak. Vášnivý polibek mu vrátila. Ruce mu sklouzly k jejímu pasu utaženému korzetem. Nejraději by jí z něj vysvobodil, ale to by chvíli trvalo a jemu se už nechtělo čekat. Bedřich využil příhodné výšky stolu, vyhrnul Semirianě sukně a posadil ji na jeho desku. To starodávné spodní prádlo, co měla na sobě jako by bylo vymyšleno právě pro tyto případy. Bedřich se tedy nezdržoval svlékáním a Semiriana neprotestovala.

Voněla sladce po růžích a nějakém koření. Nevzpomínal si, že by kdy použila takový parfém, zdál se mu až příliš silný. Svět se s ním zatočil a on ležíc na stole přemýšlel, jestli je to tou vůní nebo přemírou vzrušení. Semiriana se nad ním skláněla, šeptala něco, čemu nerozuměl. Chtěl se jí zeptat, co to říká, ale nemohl. Svaly mu ochably, nedokázal ani pohnout prstem, mohl se jen dívat. Svazkem sušených bylin mu chvíli přejížděla po těle. Pak je spálila na prach a smísila s něčím, co připomínalo olej. Namáčela do toho prst a kreslila mu po těle podivné symboly. Cítil její doteky, chladné, lhostejné, stejné jako její pohled soustředěný pouze na magický rituál.

Dívala se na něj jako na objekt nikoli jako na člověka, nebo na muže, se který strávila několik nocí plných vášně. Přesto, že jeho vědomí bylo utlumeno, z toho poznatku ho zamrazilo. Nečekal, že ho bude milovat, ale tohle se ho dotklo. Teprve teď se začal ptát sám sebe, co je ta žena vlastně zač a jaký s ním má záměr. Ale bylo pozdě, měla ho plně ve své moci. Přiložila mu k ústům misku. Nejraději by se nenapil a nádobu jí vyrazil z ruky, ale neměl sílu jí odporovat. Vlažná nahnědlá tekutina nevýrazné chuti mu svlažila hrdlo a stékala do žaludku. Netrvalo dlouho a jeho mysl zahalil temný mrak, co s ním čarodějnice dělala po zbytek noci už naštěstí nevěděl.