Semiriana

Čarodějnice

Jormen do té zahrady zavítal už několikrát, ale nikdy se mu nepoštěstilo vejít do domu. Pokaždé tam někdo byl. Občas zahlédl vůz přivážející těla, která mlčenliví sloužící odnášeli dovnitř. Dnes byl všude klid, proto se odvážil až k domu a vystoupal po kamenných schodech ke dveřím. Přitiskl k nim ucho, naprosté ticho ho povzbudilo, aby sáhl na kliku. Bylo odemknuto. Vklouzl dovnitř a dával si dobrý pozor, aby nezpůsobil hluk. Z nevelké síňky vedly dveře do místnosti se třemi almarami a dvěma truhlicemi. Jormen je jednu po druhé ze zvědavosti otvíral. V mnoha nádobách a plátěných pytlíčcích byly skladovány rozmanité byliny, jejich vůně Jormenovi připomněla apatyku. Našel však také různé nerosty, tinktury, tvory naložené v lihu, sušené brouky a pavouky, hadí kůže, lebky a vysušené pařátky. Když otvíral poslední skříň, uslyšel skřípění obrovských vrat a zmocnila se ho panika. Věděl, co bude následovat, přinesou tělo, někde ho nechají, pak přijde čarodějnice a najde ho tu, protože jediná cesta ven vedla po schodech. Byla tu sice okna, ale na skok z výšky pěti metrů si netroufal. I kdyby dopadl tak šikovně, že by si nic nezlomil, určitě by si ho všimli dřív, než by zmizel ve křoví. Musel se někde schovat. Zkusil otevřít další dveře, v místnosti za nimi bylo šero, zdi byly pokreslené podivnými obrazci, tmavé závěsy na oknech tlumily denní svit. Na nízké komodě ležely nějaké misky. Špičaté hroty svícnů pokapaných od vosku čekaly na nové svíce. Jormena zaujal veliký stůl uprostřed místnosti, pokrytý černou látkou, na nic nečekal a vklouzl pod něj. Právě včas, už bylo slyšet pomalé těžké kroky dvou mužů. Otevřeli dveře, na stůl, pod nímž se skrýval Jormen položili tělo a mlčky odešli. Chlapec pevně svírající vak se zeleninou napjatě naslouchal každému zvuku. Hrubá prkna ho tlačila do kolen, ale on se nehýbal. Napadlo ho vylézt zpod stolu a zjistit, čí tělo to leží nad ním, podle zápachu usoudil, že dotyčný si na čistotu moc nepotrpěl. Nakyslý zápach se vloudil i pod stůl, Jormen si přikryl nos šálou, ale nepodíval se. Měl strach. Zdálo se to jako věčnost, než se ozval klapot podpatků a šustot hedvábí. Přišla čarodějnice. Jormen zatajil dech, srdce mu zběsile tlouklo a dlaně se potily. Čarodějnice pootevřela okno, aby alespoň částečně zmírnila pach, který naplnil místnost. Bylo slyšet škrtnutí zápalek a nelibý odér byl po chvíli vypuzen vůní kadidla. Jormen si opatrně poposedl, v nohou pocítil nepříjemné brnění a nechtěl, aby mu nohy úplně ztuhly, kdyby byl nucen utíkat. Čarodějnice se dala do zaříkání, nejprve šeptem ve staromalštině a pak hlasitěji nějakým, již neužívaným jazykem. Chodila kolem stolu a házela na nebožtíka rozdrcené byliny. Jormen sledoval, jak padají na zem a čarodějnice po nich šlape. Začal být neklidný, měl pocit, že ho všechno začíná svědit a tělo volalo po protažení. Ve chvíli, kdy si chtěl natáhnout nohy se ozvalo zoufalé kočičí zavřeštění, které v jediné vteřině utichlo jakoby utnuto. Jormenovi se zhoupl žaludek, tušil, co asi čarodějnice provedla té nebohé kočce a modlil se, aby nedopadl stejně. Čarodějnice znovu obešla stůl, čímsi zachrastila. Na podlahu spadl obsidiánový valoun a zakutálel se pod ubrus. Jakmile Jormen uviděl jemnou ruku hledající kámen ztuhl a polil ho ledový pot. Černá látka se zvedla a Jormen bleskurychle vyklouzl na druhé straně stolu. Vyděšeně zíral na velmi překvapenou mladou čarodějnici, které se začínal zmocňovat hněv. Zazmatkoval a popadl první věc, co uviděl. Byla to měděná mísa plná krve ležící vedle podřezané kočky. Bez velkého přemýšlení ji hodil po čarodějnici, která nezaváhala ani na vteřinu, jediným gestem obrátila směr letící mísy a ta neomylně zamířila na Jormenovu hlavu. Byla by ji i zasáhla, kdyby se před Jormenem nezjevila postava zvíci dospělého muže. Měděná mísa dopadla s třeskotem na podlahu, čarodějnice vyjekla, vmžiku zmizela za dveřmi a otočila klíčem v zámku. Byla-li připravena na oživení mrtvého, nenadálé zjevení ji dokonale vyděsilo. Pokud to byl některý z démonů, které před chvílí vzývala musela být opatrná.

Jormen se krčil pod oknem a celý se třásl. Postava politá kočičí krví k němu poklekla a řekla hlasem, který moc dobře znal: „Jormene, to jsem já, Edwin. Musím tě dostat pryč." Chlapec se na něho nešťastně podíval. Edwin ho chytil za ramena. „Musíš skočit dolů. Neboj se, chytím tě. Zkus mi věřit. Pospěš si." Jen to dořekl, zmizel a zjevil se dole pod oknem. Jormen se bál, ale strach z čarodějnice byl větší. Popadl svůj vak, vyhoupl se na okenní rám a skočil. O půlminuty později se čarodějnice vyklonila z okna a pátravě se rozhlížela po okolí. Neviděla však nikoho, jen neshrabané listí se prohánělo pod stromy a nad zahradou zakroužilo hejno vran. Edwin a Jormen ji sledovali skryti ve stínu zrežavu, jakmile zmizela, přelezli zeď a ocitli se v klášterní zahradě. Jormenovi se viditelně ulevilo, ale když se ho Edwin zeptal, jestli je v pořádku a dorazí do maringotky sám, sevřel se mu žaludek. Rozhodně by byl raději, kdyby šel Edwin s ním, ale nějak si neuměl představit, že někdo nahý s obličejem od krve projde městem bez povšimnutí. Rozhlédli se po zahradě, káď na dešťovou vodu zela prázdnotou, ale o kůlnu byl opřený strašák. Sebrali mu starý potrhaný hábit. Kus šedé látky, kterou měl strašák ovázanou kolem pasu si Edwin omotal kolem hlavy. „Vypadáš děsně," zhodnotil s neskrývavou upřímností Jormen. Edwin jen pokrčil rameny a následoval chlapce mířícího podél plotu k nejzazšímu konci ovocného sadu. Přelezli zeď a ocitli se v jedné ze zapadlých uliček, které směřovaly ke schodům vedoucích do východní části města. Jormen tam zabloudil jen jednou a od té doby se tomu místu raději vyhýbal. Chudinská čtvrť nebyla pro malého kluka bezpečná, ale vedla tudy nejkratší cesta k nejbližšímu mostu. Když scházeli dolů minuli chlapečka zdatně kropícího schodiště obsahem svého močového měchýře. Kanalizace byl pojem zde neznámý. Zdejší domy by bylo lépe nazývat barabiznami, kterým občas chyběly dveře či rámy oken. Cihlové zdi bez omítky, byly místy zčernalé od dýmu odspodu po nich vzlínala vlhkost. Zrychlili krok, aby co nejdřív unikli zápachu a nepříjemným pohledům. Nebyli v téhle části města vítáni, kdo se tu nenarodil byl vetřelec. Kdyby byli bohatí, to by byla jiná. Majetní lidé sem občas zašli, aby páchali dobročinnost nebo sem omylem zabloudili a pak byli vítání cechem kapsářů a šejdířů. Chudí znamenali konkurenci, o pár míst míň k přespání, hrozba, že vezmou práci v továrně některému z místních. Než stihli odbočit k mostu zastoupilo jim cestu několik mužů. Zaujal je Jormenův vak a chtěli si ho přivlastnit výměnou za to, že jim dovolí pokračovat v cestě. Chlupatá ruka mohutného chlapa s ježatým knírem se natáhla v očekávání nedobrovolného dárku. „Nechte nás projít," vyslovil Edwin tiše, leč důrazně. „Nejakej drzej se mi zdá. Je bez bot jak nějakej usoplenej harant a chce nám poroučet." Chlapi se zasmáli, jako by to bylo kdovíjak vtipné. „Nechte nás projít, prosím," zopakoval Edwin ještě jednou a podíval se zpříma na kníráče. Ten jen beze slova polkl a usoupil o několik kroků vzad. I ostatní najednou stáli jako opaření a nechali ty dva jít svou cestou. Jormen to nechápal, tyhle chlápky mohl sotva vyděsit Edwinův krvavý obličej a jen co se ocitli na mostě obrátil se na Edwina s otázkou: „Co to bylo? Cos udělal?" „Slyšels, požádal jsem je, aby nás pustili," odpověděl Edwin a pokračoval v chůzi. „Co jsi zač? Kdo jsi?" volal za ním Jormen, ale ten podivný duch se neotočil a šel dál, na konci mostu odbočil doprava. Po téhle straně řeky nikdo nechodil, suchá přerostlá tráva jim šustila pod nohama. „Edwine, tak co jsi zač," Jormen se nedal jen tak odbýt. Edwin se zastavil. „Jsem zzalloo." „A co to znamená?" Pro Jormena to byla nicneříkající informace. „Nevím, ale pokouším se na to přijít,"odpověděl Edwin jaksi smutně.