Semiriana

Co přinesla noc

Vience se nedařilo usnout. Sluhové dnes řádně naložili do kamen a ta sálala tak, že v pokoji bylo nepříjemné dusno. Ležela odkrytá na posteli a přemýšlela o dnešku, průvodu, maškarním plese a o tom, že je to možná naposledy, co to mohla zažít. Bylo jí z toho smutno. Místo, aby se na své narozeniny těšila, děsila ji představa, co se stane, jaký má asi čarodějnice plán. Ještě loni v létě se cítila naprosto zdravá a ta dávná kletba byla jen jakýsi prchavý stín. S podzimem však nastala změna, snadněji se unavila a skoro neměla chuť na jídlo. Byla bleďounká a plačtivá. Starosta zavolal nejprve lékaře a doufal, že je to jen nějaká nemoc, která po nějaké době přejde.

Doktor Kohl za léta své praxe viděl už hodně podivných nemocí a příznaky, které měla Vienka neodpovídaly žádné z nich. Adart Fiari přijal jeho pozvání na večeři a doktor mu tam představil Semirianu Stratzin, mladou čarodějnici, které nedávno přijela do Tresiny aby se tu na nějaký čas usadila. Starosta už o ní slyšel, a všichni na ni pěli jenom chválu. Nerozpakoval se a požádal ji o pomoc. Vienka si moc dobře vzpomínala na to, kdy jí vyprávěl o té výjimečné ženě. „Říkala, že to nebude jednoduché, ale pokusí se tu kletbu zlomit." Držel ji v náručí a marně se snažil zadržet slzy. Bylo mu skoro deset, když kvůli téhle kletbě přišel o bratra a teď chtěl udělat všechno proto, aby se to neopakovalo. Poté, co si ji madam Stratzin vzala na starost se jí znatelně ulevilo, ale pořád neměla vyhráno.

Vienka se posadila, suchý vzduch ji nutil ke kašli. Musela otevřít okno. Podzimní chlad byl teď docela příjemný. Dívala se na noční zahradu slabě osvětlenou rozzářenými okny spodních pater. Velmi slabě slyšela hudbu z tanečního sálu, zavřela oči vzpomínala na všechny ty úchvatné kostýmy, co dnes viděla. Na plotě zamňoukala kočka a pod terasou zašustilo suché listí, jako by tam někdo procházel. Stoupla si na špičky a vyklonila se, jak mohla nejvíc. Někdo stoupal po schodech na terasu, slyšela šepot, dvě postavy přistoupily k proskleným dveřím a nahlížely dovnitř. Kluk, který mohl být tak v jejím věku, přitiskl nos na sklo a nemohl od dění v sále odtrhnout oči. „Já mu tak závidím," řekl po chvíli a muž v černém s bílou maskou a okružím se ho tiše zeptal: „Snad bys nechtěl tančit?" „Ne. Chtěl bych dort. Aspoň jednou v životě bych ho chtěl ochutnat. Čokoládový nebo ten světlý, co voní po vanilce, klidně i kokosový, ale hlavně, aby byl s tou náplní." Zatímco chlapec snil o dortech, muž stojící vedle něj z ničeho nic zmizel, prostě se beze stopy vypařil. Vienka údivem zatajila dech, musela si zakrýt ústa, aby nevykřikla úžasem. I hoch si všiml, že muž zmizel. „Edwine? Kde jsi?" Rozhlížel se po terase, pak se opět připlácl na sklo a zamával na kohosi uvnitř. Vienka napjatě čekala, jestli se muž znovu objeví a po několika málo minutách se dočkala. Chlapec sebou pořádně trhnul, když se muž zjevil přímo za ním a lehce si odkašlal. „Víš, jak jsem se lekl. Tohle mi už nikdy nedělej. Cos tam dělal?" Vienka měla co dělat, aby se nezačala smát, nikdy neviděla, že by kluk takhle peskoval dospělého. „Chtěls dort, Jormene, nebo ne?" Muž podal chlapci tác s několika kousky dortu a ten se do nich bez váhání pustil. Sedl si na zábradlí, uďobával sousta a vypadal blaženě. „Viděls Bedřicha?" zeptal se, když dojedl první kousek. Ten, jehož nazýval Edwinem, kývl hlavou. „Povídal si s Marií. Viděl jsem i tu tvou čarodějnici, jak něco řeší se starostou." Jormen nasadil výraz nejvyššího opovržení, dával tím jasně najevo, že si nepřeje být s tou osobou jakkoli spojován. „Nechápu, jak může starosta pozvat někoho, kdo čaruje s mrtvými a dělá z nich mechje." „Zachraňuje mu dceru?" Edwin uvedl celkem logický důvod. „Pch," prskl Jormen a málem mu vypadlo sousto z pusy. Raději v klidu dožvýkal poslední kousek. „Čerzenucha je to," neodpustil si poznámku, když podal Edwinovi prázdný talíř.

„Chceš ještě?" ujišťoval se zzalloo. „Dobrý, můžeš ho vrátit." Jormen si otřel pusu do rukávu. Edwin ho vzal za slovo, talíř mu z ruky zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Jormen se usmál, ramenem drcl do Edwina a řekl: „Tobě má říct o pomoc." „Vyvracet ti to nebudu, ale měli bychom raději jít," vybídl Edwin chlapce a za chvíli zmizeli v temnotě mezi stromy. Vienka stále hleděla ven a nešlo jí z hlavy to, čeho byla svědkem. Otřásla se zimou, zavřela okno a na první papír, co ve tmě nahmátla si načmárala popaměti jména Jormen a Edwin. Docela ráda by se s nimi ještě setkala. To, jak mluvili o madam jí nahánělo hrůzu. Dospělí, které znala o ní vždy mluvili jen v dobrém. Uznávali ji pro její schopnosti. Přemýšlela, jak o ní může nějaký kluk tvrdit s takovou jistotou, že je čarodějnice temnoty a přivádí na svět mechje. Znala to slovo, narazila na něj v jenom strašidelném příběhu, který neměla odvahu dočíst do konce. Mrtví, kteří se hýbou, mluví, ale jsou bez duše. Vklouzla do postele, schoulila se do klubíčka s medvídkem v náručí. Nechtěla myslet na takové hrozné věci, ale děsivé představy nešly odehnat. Zlobila se na otce, že požádal o pomoc takovou osobu, zlobila se na ty, kteří mohli za to prokletí a z lítosti s rozplakala.

Kdyby jen Marie tušila, že je Vienka ještě vzhůru, seděla by teď u její postele a snažila se ji utěšit. Vyvracela by její pochybnosti ohledně madam Semiriany, protože tu mladou čarodějnici nepokrytě obdivovala, a to nejen pro její krásu a dobré způsoby. Jednou si v její přítomnosti nechtě postěžovala, že ji zlobí klouby a madam jí druhý den poslala bylinkový výluh, který si Marie nemohla vynachválit. Když na plese zahlédla, jak hovoří s Bedřichem, neopomněla jí pochválit výběr šatů a pak se nenápadně přemístila k maličkým koblížkům a ti dva mohli dál pokračovat v nerušeném hovoru. Bedřich s čarodějkou zapředl hovor částečně ze slušnosti a částečně z nouze, jelikož, kromě Marie mu nikdo nerozuměl. Dost dobře nechápal, že ji mohou zajímat vcelku nudné historky z jeho života. Poslední dobou neměl potřebu se nějak víc sbližovat s ženami, ale nyní se přistihl, že po několika minutách strávených ve společnosti Semiriany se mu do mysli vkrádají neodbytné myšlenky na to, co všechno by se s ní dalo dělat, kdyby se spolu ocitli o samotě. „A, a, asi bych už měl jít," vysoukal ze sebe ve chvíli, kdy se přistihl, že místo odpovědi na položenou otázku zírá čarodějnici do dekoltu. „Myslím, že to je dobrý nápad," Semiriana ho vzala za ruku a vedla ho pryč. Bedřich se nezmohl na slovo odporu, sledoval linii její šíje a myšlenku přitisknout tam své rty uskutečnil jen, co se usadili v kočáru.

Vůně, kterou použila byla silná, ale probouzela touhu. Bedřich by ji nejraději hned svlékl, ale netušil jak. Nevyznal se v tom starodávném prádle, ale nakonec si nějak poradil, i když se mu trochu třásly ruce. Poslední kousky šatů dopadly na podlahu a Semiriana si rozpustila dlouhé černé vlasy hebké jako hedvábí a Bedřich ztratil všechny zábrany. Velká intarzovaná postel jen zaúpěla pod vahou jejich těl, ale Semirianě bylo jedno, jestli si bude muset pořídit novou. Plně se odevzdala svému záměru a několikrát za noc byla velmi mile překvapena výsledkem Bedřichova přístupu k nastalé situaci. Kouzlo způsobilo, že jeho předsevzetí – nezačínat si nic se ženskými, vzalo za své. Byly skoro dvě hodiny po půlnoci, když Bedřich Semirianu objal a poněkud zmožen, usnul. Čarodějka byla nejprve rozhodnutá, vymanit se z jeho objetí a zbytek noci strávit v jiném pokoji, ale nikde jinde nebylo zatopeno a jí se nechtělo choulit pod studenou peřinou. Vyklouzla z postele, jen aby sfoukla svíčku a vrátila se zpět. Koneckonců nehodlala s ním strávit jen jednu noc, potřebovala ho do doby, než se ukáže, že s ním čeká dítě. Pro ten to záměr bylo rozhodně vhodnější, aby se ráno probudili vedle sebe.