Semiriana

Vienčino přání

Nad řekou se vznášel mlhavý opar. Edwin seděl na břehu v rákosí a pozoroval dvě divoké kachny. Houpaly se na hladině a do ranního ticha se občas ozvalo jejich káchání. Zašustilo rákosí, to se mezi stébly plížilo černobílé kotě. Strčilo čumáček do vody, ale shledalo ji nepříjemně mokrou, tak se raději uvelebilo Edwinovi v klíně, chvíli tam spokojeně vrnělo a když se Edwin zvedl, vydrápalo se mu na rameno a zvědavě koukalo na Bedřicha přicházejícího po mostě se spokojeným úsměvem ve tváři. Neztratil ho, ani když si všiml Edwina. Zzalloo se tvářil tak zkoumavě, že si do něj musel Bedřich trochu rýpnout. „Čekáš tu na mě jako žárlivá manželka nebo jen venčíš kočku?" „Přemýšlím," Edwin podrbal kotě na hlavičce, aniž spustil z hrobníka oči. „V tom ti bránit nebudu," prohodil Bedřich a vešel do maringotky. Popřál Jormenovi dobré ráno, usadil se na židli, vzal si do ruky scénář. Vypadalo to, že si v něm čte, ovšem ve skutečnosti byly jeho myšlenky úplně jinde. U Semiriany.

---

Vzbudil se jako první a jeho zraky padly na odhalené rameno spící ženy. Byl trochu překvapený, že to, co v noci zažil nebyl jen sen. Napadlo ho, že by se mohl v tichosti vytratit, ale nějak se mu nechtělo. Prohlížel si ji a jeho pohled klouzal po ladných křivkách ženského těla, tak dlouho až si uvědomil, že si jeho vlastní tělo přeje tu noční zkušenost zopakovat. Jelikož netušil, zda by takové probuzení spící kráska přijala s nadšením snažil se obrátit svou pozornost jinam. Podíval se vzhůru. Z dřevěného trámového stropu visel mosazný lustr, zdi pokrývaly tmavě zelené tapety, nábytek z jakéhosi tmavého dřeva byl dokonale naleštěný bez jediného smítka prachu. Rozměrnou skříň zdobily rostlinné dřevořezby. Obrazů tu mnoho nebylo, tři nevelká zátiší ve zlacených rámech a jedno vyobrazení Tresiny v zimě. Bedřich vstal, aby si ho prohlédl zblízka. Napadlo ho, že ten, kdo ho maloval musel stál přibližně v místech, kde je Jormenova maringotka. Pod obrazem u zdi stál, toaletní stolek. Krom parfému, pudru a stříbrného kartáče na vlasy na něm nebylo nic víc. Trochu se ušklíbl při vzpomínce, kolik lahviček, štětečků, rtěnek a dalších ženských nezbytností tam mívala pohozeno Alena. Přešel k oknu, naskytl se mu pohled na podzimní zahradu s procházejícími se havrany. Postel tiše zavrzala a tichý hlas mu popřál dobré ráno. Semiriana mu nabídla snídani, ale Bedřich po chvíli váhání odmítl. „Musím už jít, přátelé se už po mně jistě shánějí, odpoledne máme vystoupení, a ještě jsme chtěli něco doladit." Uvědomil si, že to bylo poprvé, kdy Jormena s Edwinem nazval přáteli a zároveň měl dojem, že je tak vlastně nebere, přišlo mu to trapné, jenže potřeboval výmluvu a lepší slovo ho nenapadlo. 

 Netušil, jaké city k němu dáma chová a nějak se mu zdálo, že kdyby zůstal, mohla by si to vyložit tak, že po tom, co mezi nimi bylo, čeká něco víc. Bylo to nečekané, bylo to příjemné, ale Bedřich se nehodlal vázat. Ani Semiriana nehledala vztah, tvářila se mile, v jejím pohledu však chyběla zamilovaná posedlost, což Bedřicha trochu uklidnilo. Považoval celou událost za záležitost jedné noci, trochu ho překvapilo, když mu Semiriana udělala nabídku. „Kdybys potřeboval přijít na jiné myšlenky a společnost tvých přátel by ti nestačila, můžeš se pozítří zastavit. Před setměním. Jen tak." Bedřich přemýšlel, co může být zač žena, která se takto sama nabízí. Podle jejího chování a domu usuzoval, že se jedná o znuděnou bohatou paničku, které její manžel nedokáže poskytnout jisté životní radosti. Netušil, jestli její pozvání využije, ale rozhodně ho úplně nezavrhl.

---

Bedřich stále nepřítomně zíral na text, Edwin si sedl naproti němu a položil na stůl hrnek s kávou, Bedřich nasál její vůni, upil doušek a vůbec se ho nenapadlo zeptat, kde se tam tak najednou vzala. Edwin přemýšlel, co má dělat. Věděl, s kým Bedřich v noci byl a příliš se mu to nezamlouvalo, jenomže podle pravidel, kterými se musel řídit s tím nic dělat nemohl. Bylo to Bedřichovo svobodné rozhodnutí. Edwin se rozhodl počkat. Pokud se rozhodne Semirianu znovu navštívit, zkusí ho aspoň varovat a pokud se už nesejdou, bude mít o starost míň.

Semiriana však na náhodu nespoléhala, rozhodla se, že si Bedřicha trochu ohlídá a kdyby se snad rozhodl, že ji už nenavštíví, chtěla být poblíž, aby mu dala důvod s ní opět strávit noc. Odpoledne si oblékla tmavě hnědé vycházkové šaty, nasadila si klobouk s malým závojem, aby jí skryl tvář a na náměstí se vmísila do davu diváků čekajících na vystoupení. Naštěstí ji vůbec nenapadlo, že Jormen je ten kluk, co se jí dostal do domu, Edwina považovala za poněkud výstřední komediantku, doufala, že to pro ni nebude žádná konkurence a tu masku nosí, protože je nehezká. Svým způsobem pravdu měla. Odcházela neklidná a rozhodnutá o potencionálního spolutvůrce svého dítěte bojovat, bude-li to třeba.

Vienka se soustředila na háčkování dlouhých sloupků a poslouchala vyprávění své chůvy. „Baronka Stratolská měla asi ten nejdivnější kostým, vůbec v něm nemohla tančit. Navlékla si rozměrnou drátěnou krinolínu, na které byly připevněny skleněné baňky s živými květy. Vypadala jako chodící květinářství. Nejspíš měla nějakou vázu i v účesu, který sahal skoro metr do výšky a čouhaly z něj růžové karafiáty. Hraběnka Eleonora z Biaski zase představovala řeku. Což o to, když šla po schodech její dlouhá vlečka pošitá korálky vypadala velmi působivě, ale pak se jen pletla pod nohy a hraběnka ji musela nosit v náručí. Její manžel šel za žábu, svou holou hlavu si nalíčil na zeleno a díky botám, podobných ploutvím, nechodil, ale legračně poskakoval." Když si to Vienka představila musela se smát. Pobavilo jí to tak, až jí slzely oči. „Vy zas nemáte kapesník, slečno?" napomenula ji Marie, když si je chtěla otřít rukávem. Pohotově vytáhla svůj vlastní. Vienka si osušila slzy, vysmrkala se a shýbla se pro složený papírek, který vypadl Marii z kapsy. „Pozvánka na divadlo?" zeptala se sama sebe trochu zklamaně, doufala, že je to nějaká tajuplná korespondence. Letmo prolétla text a na konci se zarazila. Bylo by možné, aby majitel divadla Jormen Vialski měl něco společného s tím klukem ze včerejška? „To mi dal Bedřich, jeden můj známý, chtěl, abych se přišla podívat." Vienka nastražila uši. Jméno Bedřich určitě večer na terase padlo. Vience se v hlavě vylíhl plán, který nebylo zase tak těžké uskutečnit.

„Tati? Víš, že jsi můj nemilejší táta?" otázala se Vienka milounce, když jí přišel její otec popřát dobou noc. „Ano? A čím jsem si to zasloužil?" usmál se Adart Fiari a očekával, že si dcerka řekne o nějakou novou hračku. „Za týden budou u nás divadla, že ano?" „To máš pravdu, zlatíčko, vybral jsem ty nejlepší. Těšíš se?"

I ta divadla byla tradice, která se už léta dodržovala. Týden po plese se ve starostově soukromém divadle konala představení jen pro jeho rodinu, přátele a pár vlivných občanů. Starostův tajemník nenápadně pozoroval všechna divadla hrající ve městě a ty s nejzajímavějším představením dostaly možnost hrát pro starostu. Byla to nejen čest, i honorář byl víc než štědrý.

„Ano, tati, moc. Jen jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mohl pozvat i tyhle," Vienka vytáhla rozložený letáček a podala jej otci. „Ale to je loutkové divadlo." „Právě, ještě nikdy u nás nehráli a já bych je moc potřebovala vidět," Vienka udělala ten nejroztomilejší prosebný obličej a starosta kapituloval. 

Dalšího dne, zrovna, když se Jormen chystal zakousnout do koláče a Bedřich zvedl k ústům hrnek s kávou, zaklepal někdo na dveře. „Dále," řekl Edwin a do maringotky vešel elegantně oblečený muž. Bedřichovi připadal povědomý a nebylo divu, zahlédl ho na plese, když žádal o tanec Marii. „Emanuel Budnovský, tajemník starosty města Tresiny," představil se a vytáhl z kožené brašny obálku. „Kdo z vás je pan Vialski?" Jormen seskočil ze židle, utřel si pusu a předstoupil před tajemníka. Ten nehnul brvou předal ji chlapci a dodal: „Vyžádala si vás slečna Fiari, tak doufám, že uvedete něco vhodného pro mladé dámy. Na brzkou shledanou," tajemník pozvedl klobouk na pozdrav a odešel. Jormen byl z toho úplně paf, jen on jediný si plně uvědomoval, co to znamená - děsnou zodpovědnost, fůru práce a honorář snů.