Semiriana

Přes ploty

„Tátu pohřbili na chudinský hřbitov. Aspoň, že mu tam dali kříž se jménem, sice dřevěný, ale dali," dokončil Jormen své vyprávění a uvelebil se na své vyklápěcí posteli, která skýtala jen málo pohodlí. Byla to jen dřevěná deska, místo slamníku měl jen přeloženou deku. Hlavu si položil na kulatý polštářek, Jormenův oblíbený a nebylo divu, potah na něj uháčkovala jeho máma. Na přikrytí musela stačit zase jen deka. 

„Takže teď se o sebe staráš sám?" zeptal se Edwin. „Jo. Co mám dělat?" Jormen se posadil a pokrčil rameny. „Ještě, že máš tu pistoli, aspoň se ubráníš proti vetřelcům," v Edwinově hlase bylo znát lehce pobavený tón. Jormen se ušklíbl. „Není nabitá, nemám peníze na náboje, ale kdo to neví, bojí se. Edwine, co myslíš, že se stalo tátovi? Myslíš, že byl očarovaný? Já myslím, že jo, ale nevím, proč. Zkouším na to přijít, ale nedaří se mi," Jormen si zase lehl a zabalil se do deky. „Vypadá to tak. A teď spi, zítra se musíme podívat na tu hru." Edwin se přemístil ke kamnům, úspěšně zhasil plamen svíčky, chvíli pozoroval dým kroutící se nad knotem, chvíli poklidně oddechujícího Jormena, později dloubl do chrápajícího Bedřicha. Edwin nepotřeboval spát, a tak celou noc trávil přemýšlením a občasnými, vesměs úspěšnými, pokusy o uchopení polena a přiložení do kamen. Jeho mlžné tělo ho neposlouchalo tak, jak by si přál, ale bylo to rozhodně lepší, než před několika dny.

Bedřich procitnul za úsvitu. Chvíli se jen tak díval kolem sebe a pak upřel pohled na Edwina. Co nejtišeji, aby nevzbudil Jormena, se podsadil na jednu z židlí. „Prozradíš mi konečně něco víc?" zeptal se a zahleděl se na mlhu. Měl přitom dost nepříjemné pocity, připadal si jako blázen a znervózňovalo ho, že nemá obličej. „Nemůžeš se sebou něco udělat? Máme jít hledat Marii, ale copak můžu jít s tebou mezi lidi? Co je tohle vůbec za svět?" „Je to země Mal, vypadá to tady dost podobně jako u nás v devatenáctém století, elektřinu tady nepoužívají, takže ten mobil je ti k ničemu," upozornil Edwin Bedřicha kontrolujícího signál.

Jormen se na své posteli několikrát protáhl a pak jim popřál dobré ráno. Poděkoval Edwinovi, že nenechal vyhasnout, řádně přiložil a postavil na sporák kastrol s namočenými šípky. Čaj z něho už Bedřich nepil roky, většinou mu ho připravovala babička a osladila ho medem, ten však Jormen neměl. Bedřich usrkával čaj po doušcích, pomalu okusoval okoralý krajíc a poslouchal ty dva, jak si čtou ve scénáři a o něčem diskutují. Neměl tušení, co řeší, ale když mu Jormen podal jeden list, došlo mu, že má asi něco přečíst. Odkašlal si a dal se do toho. „Oj, kedžes tu, sviko tudzi, pozvjastině šata svjego, kajtes djamon tja me pozavivjal? Co to je?" Když Jormen slyšel, jak se Bedřich snaží popasovat se staromalštinou nedokázal zadržet smích. Smál se tak, až mu slzy tekly po tváři. „Opravdu jsi chodil do toho dramaťáku?" zeptal se ho opatrně Edwin. „Jasně, ale mluvil jsem česky, na tomhle si polámu jazyk. Chceš důkaz?" Bedřich popadl jakousi ženskou loutku postavil ji na židli, hlas posadil o několik oktáv výš a spustil: „Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, nebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová." Jakmile to dořekl, Jormen smíchy spadl ze židle. Když se konečně uklidnil, postavil se před Bedřicha namířil na něho ukazováček a oznámil mu, že má raději vodil loutky. „Co říkal?" obrátil se Bedřich na Edwina. „Ty vodíš, mluvit budu já." Hrobník se zatvářil trochu uraženě, ale popravdě si oddechl, že se nemusí učit tuhle divnou řeč. Také ho zajímalo, kdy je v plánu první vystoupení. Edwin mu vysvětlil, jak se věci mají. Bylo nutné získat potřebnou hotovost, bez ní jim povolení nikdo nevystaví a oni nebudou moct hrát. Jormen doufal, že dnes utrží dost za dřevěné lžíce a vařečky, které si u něj objednal jeden hokynář. Bedřich navrhl, že on zatím obhlédne město a popřemýšlí, jak by se v něm dala najít Marie. Otázka byla, co s Edwinem, Bedřich by byl rád, kdyby šel s ním a dělal překladatele. 

Jormen nabídl Bedřichovi oblečení po jeho otci, aby působil nenápadně, ale pak si uvědomil, že v období kolem Svjatošnice se po městě potulují roztodivně odění lidé. Nejen komedianti, ale i běžní občané se občas oblékali do nejrůznějších kostýmů, s maškarními bály se v tomto čase roztrhl pytel. Bedřich si tedy nemusel lámat hlavu nad tím, že by svém oblečení budil velký rozruch. Jenomže bílá mlha ve tvaru člověka, kráčející městem byla už trochu moc. Jormen se chvíli přehraboval v krabicích a pak vytáhl notně obnošený plášť s kapucí. „Myslíš, že to uneseš, když jsi duch?" zeptal se a přehodil ho přes Edwina. Ten jen malinko poklesl pod tíhou látky, ale snesl ji na sobě. Bedřich si oddechl, že se nebude po neznámém městě potulovat sám.

Od mostu vedla jen jediná úzká ulička dlážděná kočičími hlavami. Stoupala do mírného kopce mezi zděnými ploty zahrad, u kapličky odbočovala prudce vlevo na nevelké náměstíčko. Jakmile Bedřich zahlédl dvě služky v bělostných zástěrách s bohatými kanýry a sukních pod nimiž šustily řádně naškrobené spodničky, vesele švitořící u kašny a nabírající vodu do věder, připadal si jako uprostřed natáčení historického filmu. Z domu s pískovcovým, bohatě zdobeným portálem vyšla žena s chlapcem a jakýsi muž v šedivém kabátě a vycházkovou holí v ruce, pozvedl na pozdrav svou buřinku. Bedřich se zastavil a chvíli vstřebával to, co viděl. Konečně mu začínalo docházet, v jak odlišném světě se ocitl. Hleděl na odcházející dámu, sledoval chvějící se brka na jejím klobouku, zvláštní způsob chůze způsobený jak utaženým korzetem, tak i rozměrnou turnýrou pod bohatě řasenou sukní. „Tohle ženský fakt dřív nosily i u nás?" chtěl se ujistit Bedřich naprosto neznalý módy dob minulých. Edwin kývl. Bedřich jen nechápavě zakroutil hlavou, holky v triku a džínách se mu zamlouvaly mnohem víc. V uličkách, jimiž procházeli se Bedřich snažil nezírat na každou nezvyklou věc a do všech krámků, které minuli, v některých to vonělo po koření v jiných čerstvým pečivem a jinde mýdlem. A když se ocitli na náměstí, kde se konal trh, zalitoval, že nemá fotoaparát. U trhovců nakupovaly především služtičky, některé v doprovodu svých paniček. Vláčely těžké koše povětšinou plné zeleniny, jejíž vůně se proplétala celým trhem. Zelí, cibule, řepa červená i bílá, dýně, tykve a jablka, to dokázal Bedřich s jistotou určit, ale hlízy připomínající červené brambory nebo cosi jako obrovské žluté mrkve, pojmenovat nedovedl.

Tady se s nimi Jormen rozloučil, nechtěl, aby šli s ním. Měl totiž v plánu navštívit místo, kde musel být nenápadný. „Sejdeme se u mě v maringotce," sdělil Edwinovi a namířil si to rovnou k hokynáři. Přepočítal si vyplacené peníze a smutně si povzdychl, doufal, že to bude víc. Pečlivě je uložil do pytlíčku, jež se mu skrýval za košilí, upravil si šálu rozhlédl se a svižnou chůzí se vydal do parku vedle kláštera. Dnešní sychravý den moc procházkám nepřál. Park zel prázdnotou, na opuštěné lavičky občas spadl list a havrani se pomalu procházeli po udržovaném trávníku. Jormen na nic nečekal a vklouzl do křoví. Listy střemavky ještě neopadaly, a tak poskytly Jormenovi dobrý úkryt. Dřív, než se nadál uslyšel zvon svolávající jeptišky ke společné modlitbě. Napočítal do padesáti, svižně vylezl na starý cihlový plot a seskočil do klášterní zahrady. I když bylo víc než jasné, že všechny jeptišky odešly do kostela, byl obezřetný. Prošel sadem a smutně hleděl na holé větve na nichž nebylo ani jedné zapomenuté jablko. Minul skleníky a kůlnu s nářadím, nezastavil se u záhonu s dýněmi, mířil dál, dozadu. Tam, kde rostla řepa a žluté mrkve. Opatrně jich pár vytáhl a hlínu po sobě pečlivě urovnal. Vyhrábl i pár červených hlíz připomínajících brambory. Vše nasypal do koženého vaku, hodil si ho na záda, rozhlédl se a vylezl po dřevěné konstrukci kolem níž se v létě ovíjí luskovky na vysokou zeď. Tady by si dolů netroufl skočit, ale kmen zeržavu rostl tak blízko, že mohl pohodlně slézt po jeho větvích. V téhle zahradě nerostlo nic, co by mohl potřebovat. Na záhonech v blízkosti vily pěstovali jen květiny a zadní část byla ponechána svému osudu, občas tu někdo posekal trávu a shrabal listí pod letitými stromy, ale jinak tu vše bujelo bez zásahu člověka. Přerostlý živý plot už dávno ztratil svůj tvar, ale umožnil Jormenovi, aby se dostal k nevelkému domku u vrat naprosto nepozorovaně. I když to bylo riskantní, Jormen měl důvod, proč sem občas zašel. Tohle bylo místo, kam tehdy zavezli jeho otce. Místo, kde čarodějnice provozovala svoje čáry.