Semiriana

Marie

Za Maríí se zavřely domovní dveře a ona začala pomalu stoupat po schodišti vzhůru. Připadala si jako ve snách. Kde by ji bylo napadlo, že tady potká někoho známého. Však se ho hned poptala, jak ji našel. Mluvil o mlze a cestě přes les. „Stejně jako já," zašeptala Marie, otevřela dveře od svého pokoje, košík položila na židli a sama se posadila na postel.

Před rokem bloudila lesem a kdyby na pasece nepotkala bylinkářku, kdo ví, jak by to s ní dopadlo. Tamní lesy sice nejsou tak nebezpečné jako v kraji Vúš, ale zabloudit se v nich dá snadno. Stařenka se ničemu nedivila, znala tu pověst o cestě do jiného světa, její babička ji často vyprávěla, aby vnučku varovala před zvonečky v mlze. Obzvlášť na podzim se ozývaly často.

Marie té ženě moc nerozuměla, bylinkářka na ni proto zkusila mluvit horalským nářečím z okolí Še Zhabi, kde nějaký čas pobývala a češtinu vzdáleně připomínalo. Trpělivě se jí pokoušela vysvětlit, že zpět se jen tak nedostane, protože období mlh končí a po několika teplejších dnech se přiženou sněhová mračna. Uvařila Marii bylinkový čaj pro klidnou mysl a snažila se ji utěšit. Marie myslela na Václava a bylo jí do breku. Netušila, co si počne v tomhle cizím světě do dalšího podzimu, kdy začnou pořádné mlhy. Bude si muset najít nějakou práci, ale kdo zaměstná ženskou, které je přes padesát? Bylinkářka jí slíbila, že se poptá ve městě. Nakonec se našlo místo v kostymérně tresinské opery. Zašívat a vyšívat Marie uměla, jen si musela zvyknout na život, na který nebyla vůbec připravená.

K opeře přiléhala nevelká budova, kde byla dílna a místnosti, které si méně majetní zaměstnanci zabrali k bydlení. Marie se o maličký pokojík v podkroví dělila s Joldou. Kyprá dívčina s plavými vlasy spletenými do silného copu, sice byla o mnoho let mladší, ale držela nad Marií ochranou ruku. Pocházela z Mill Brestigu a znala horalský dialekt, kterému Marie víceméně rozuměla. Trpělivě učila Marii malštinu a na oplátku po ní chtěla, aby jí vyprávěla o životě v Česku. Pro Marii to byla těžká doba, pro vodu chodily ke studni a o koupelně si mohla nechat jen zdát. Doma byla zvyklá mýt si vlasy obden, šampon tu byl věcí neznámou natož aby tu měli fén. Navykla si stejně jako Jolda, vlasy pravidelně kartáčovat a jednou za čas si je omyla mýdlovou vodou a pracně je sušila stojíc u rozpálených kamen a libovala si, že je nemá příliš dlouhé. Co jí ještě pilo krev byla zdejší móda. Když jí Jolda vysvětlovala, že korzet je naprosto nezbytný nedokázala zakrýt rozmrzelost. Nechápala, proč se v něm mučit. Turnýru, ten zvláštní kus oděvu podpírající vzadu nařasenou sukni, považovala za směšnou a byla ráda, že na dílně to stejně nikdo nenosí. Teprve později, když začala pracovat jako chůva ji vzala více méně na milost. Bylo to koncem června. Na jedné z kostýmních zkoušek se se madam Lily obšírně rozhovořila o své návštěvě u starosty a mimo jiné zmínila, že hledá pro slečnu novou chůvu. A Marii ta informace nešla z hlavy. Od sezení na nepohodlné židli a hrbení se nad výšivkami ji často bolelo za krkem a zdálo se jí, že by potřebovala silnější brýle, ráda by změnila místo a tohle byla příležitost. Neváhala a šla si promluvit s nevlastní matkou slečny Vienky. Paní Fiari Marii upozornila, že se jedná o práci, odhadem, na půl roku, jelikož nikdo neví, jestli slečna přežije své jedenácté narozeniny. A Marie to přijala.

Druhý den se Bedřich potkal s Marií nedaleko starostova domu, usadili se v jedné z kaváren a Marie se pustila do vysvětlování.

„Takže ty teď jenom čekáš až ta holka umře a potom se vrátíš k Václavovi?" chtěl si ujasnit Bedřich

„Ale, no tak," napomenula ho Marie, neměla ráda, když někdo mluvil tímhle tónem. „Je to kapánek složitější, Vienka není nemocná, je pod vlivem rodinné kletby. Už jí moc času nezbývá a uznej, teď se přece nemůžu jen tak sbalit a sbohem. Kdybys ji jenom znal, ona je takový malý andílek. Všichni doufáme, že madam najde způsob, jak tu kletbu zrušit. A pak se pochopitelně taky vrátím."

„Hm," zabručel Bedřich. Doufal, že Marii přemluví a dá tomuhle místu sbohem, ale teď to vypadalo, že tu nějakou dobu pobude. „A kdy má mít ty narozeniny?"

„Zhruba týden před slunovratem," řekla opatrně Marie, protože tušila, že se to Bedřichovi nebude líbit a měla pravdu. Odkašlal si, poposedl, ale než stačil cokoli říct, Marie mu položila otázku. „Je tu taková věc, prý se dá do našeho světa projít jen když je mlha a ty končívají s podzimem, jak napadne sníh už to prý nejde. Nechceš se vrátit sám? Vysvětlíš Václavovi, proč jsem nemohla přijet anebo mu napíšu dopis," navrhla nakonec. Bedřich se zamyslel. Což o to, domů by se vrátil rád, ale netušil, jak vysvětlit svému nejlepšímu kamarádovi, že jeho žena trčí v jakési podivné zemi kvůli cizímu dítěti. Napadlo ho, že by mu nemusel říkat nic, prostě by si vymyslel nějakou lež o tom, kde byl, ale svědomí by ho hryzalo až k nesnesení. „Maruš, to nejde. Venca tě má rád a kdyby se dozvěděl, že ses na něho vykašlala, jen aby ses starala o cizí děcko, to by asi nepřežil. Možná přežil, ale neodpustil by ti to. Tohle mu nesmíš přiznat, jasný? Počkám tady s tebou a do Vánoc budeme doma."

Marie musela uznat, že má Bedřich pravdu. Nechtěla Václavovi ublížit, ale Vienku jen tak opustit taky nedokázala. Vždycky si přála mít dceru, ale narodili se jim jen kluci. Čemu se však divila, byla Bedřichova jistota, že se pak dostanou domů.

„Neboj, Marie. Koch říkal, že to dokáže zařídit. Je to sice bláznivej duch, ale vypadá to, že se v tom vyzná, když se zaživa věnoval zkoumáním těch nadpřirozených sil," snažil se ji Bedřich povzbudil, ale docílil spíš opaku, Marie na něj koukala, jako kdyby mu přeskočilo. „Koch? Z té opuštěné vily?" „Marie, už rok žiješ ve světě, který není na žádné normální mapě a bereš to jako fakt. Edwin Koch vstal z mrtvých, nebo co, a chce nám pomoct tak nad tím taky moc nepřemýšlej."  Marie se tedy dál nevyptávala, dopila horkou čokoládu a podívala se na hodinky. „Musím jít. Vience za chvíli končí hodina kreslení. Potkáme se zase zítra. Peníze vám ještě zbyly?"  

Bedřich si nechtěl od Marie pořád půjčovat, ale ta mu vysvětlila, že má docela dost našetřeno a doma zdejší měnu stěží utratí.Bedřich se tedy nedal dvakrát přemlouvat, peníze si vzal a než došel k mostu stihl nakoupit pečivo, maso a nějakou zeleninu, aby si konečně mohli uvařit pořádný oběd. Jormen z toho měl takovou radost, že Bedřichovi ani nevynadal, že přišel pozdě. A když slyšel, jak dlouho tu Bedřich pobude spokojeně si zamnul ruce. Než skončí listopad, mohl by si našetřit na nějakého koně a vyrazit za Braltův průsmyk, než všechno zapadá sněhem. Bylo však třeba nazkoušet her víc, aby se publiku neomrzeli a Jormen se dal do hledání příhodných scénářů.