Family Mikaelson

4.kapitola

            Pohled Finna

"Už jsem, jdeme?" zeptala se Elis s úsměvem.

Otočil jsem se na ni, měla na sobě modré kraťase a růžové tričko.

"Jo jdeme." usmál jsem se na ni a vzal ji za ruku.

Šli jsme spolu ven, Elis asi věděla kde to hřiště je, protože mě táhla. Pak se ně pustila a rozběhla se pryč. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil že je tam hřiště.

Opřel jsem se o strom, který byl blízko hřiště, a já měl krásný výhled na Elis.

Hlavou mi pořád šrotovala ta dívka, dvojnice Elena. Byla krásná stejně jako Kath, ale byla úplně jiná. Něco mě k ní táhne. Je to takový ten pocit, který znamená, že tu osobu máte potřebu chránit, stejně jako svoji rodinu.

"Přemýšlíš o Eleně?" zeptal se mě Elijah který se znenadání objevil vedle mě. "Já už jsem ji taky viděl, je jiná než Kath." pokračoval a významně se na mě podíval.

"Máš pravdu, je jiná ale jak vysvětlíme Nikovi aby ji nezabíjel? Hned jak se dozví, že chceme Elenu chránit, tak se můžeme rozloučit se životem na 100 let. Je tvrdohlaví." řeknu mu a taky se na něj podívám.

"Elis. Ona je jeho miláček, když pozná Elenu ona, taky si ji zamiluje a Nik ji nezabije, protože by věděl, že by se na něj Elis zlobila." řekl mi a vítězně se usmál. Má pravdu, přes Elis můžeme Elenu.

"No, vyzkoušet to můžeme." pokrčil jsem rameny.

"Kdo je Elena?" zeptal se nás známí hlas.

"Elis, to je někdo kdo vypadá jako Kath. Takže když uvidíš tady ve městě Kath, tak to je Elena. Je to člověk, a je hodná." vysvětlil ji Elijah.

"Dvojnice? Takže je úplná náhoda, že jsme ve stejném městě a ve stejnou dobu jako dvojnice? Jeli jsme sem kvůli ní? Proč jste mi to neřekli? Myslela jsem, že jsme rodina a že si říkáme všechno." na konci se ji zlomil hlas a Elis začala utíkat, ale jen lidsky, bylo tu moc lidí. Ranilo mě, když jsem ji viděl takto smutnou.

"To jsme posrali." ulevil si Elijah.

"Musíme ji najít, nebo se ji něco stane." řekl jsem a podíval se směrem, kterým běžela.

            Pohled Elis

Když jsem od nich utekla, zpomalila jsem protože jsem se dostala ke hřibitovu. Vždycky mě zajímalo, kam chodí duše mrtvých lidi.

Vešla jsem na hřbitov a rozhlédla se kolem. Zahlédla jsem krásnou sochu anděla. U sochy seděla nějaká dívka, měla hnědě vlasy a díky svému sluchu jsem slyšela, že pláče.