Family Mikaelson

53.kapitola

              Pohled Eleny

Všechno mě bolelo a ta krev, kterou jsem dostala mi moc nepomohla. Nezbývalo mi nic jiného než se bolesti poddat.  Vždy jsem si myslela, že smrt je rychlá a bezbolestná ale proč já trpím, když umírám?  Možná uvidím mámu a tátu. Když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá. Kam chodí duše lidí, když umřou? Možná do nebe nebo do pekla. Co já vím.

Bylo mi celkem líto, že mě už nebude Nik nikdy líbat. Nemůžu se ani rozloučit s Jeremym a nikdy nezjistím pravdu o tetě Jenne. Budu chybět Bonnie a Caroline? Za tu dobu co tu jsem mi ani jedna nenapsala takže jim nechybím. A kam najednou zmizel Damon se Stefanem? Myslela jsem, že budou sennou jak mi to tvrdili.

A teď mě to napadlo. Nechci umřít, chci být s Nikem. Teď s ním můžu být navždy, když jsem taky upír.  Bože já jsem upír! Znamená to, že mi bude furt sedmnáct let? To ne, nikdy nebudu dospělá. Teď vím jak se cítí Elis, ji je navždy 6 let a zůstane napořád dítětem. Co je to? Vypadá to jako bílí průchod. Co když se jim jde do nebe? Nechci jim projít, bojím se, že když projdu tak umřu a už se nikdy nevrátím.

Až teď jsem si všimla tmy kolem mě. Bylo to celkem strašidelné.

"Eleno!" zavolal na mě sametoví hlas. Tem hlas mě ovládl. Musela jsem ho následovat, bylo to jak kouzlo.  Šla jsem za hlasem a ani jsem si nevšimla, že jsem prošla bílím průchodem. Sakra, nemůžu se vrátit.

Podívala jsem se na protější stranu, která vypadala jak obloha. Byla to spíš televize a když jsem šla blíž, poznala jsem všechny osoby co tam byly.

*
"Mami já se bojím, co když spadnu?" řekla jsem smutně a stála vedle mého nového kola.
"Když spadneš tak se zase zvedneš. Neboj se, hned se to naučíš." usmála se máma a cvrnkla mi do nosu. Dokážu to.
Sedla jsem si na kolo a rozjela se. Chvilku to šlo těžko ale pak se mi to povedlo.
"Mamí!! Já jedůů!!" křičela jsem nadšeně a jela na kole.
*

Byla to moje vzpomínka z dětství. Bylo mi tehdy 6 let a máma mě učila jezdit na kole bez pomocných koleček. Utřela jsem si neposednou slzu a připustila si jak moc mi chybí. Než jsem se stihla vzpamatovat, na plátně běžela moje další vzpomínka.

*

"Tati a ta loď se nepotopí?" zeptala jsem se s úsměvem a chytla se okraje loďky, na které jsme byly s tátou.
Měli jsme prázdniny a s tátou, mámou a Jeremym jsme jeli na chatu u jezera.
"Ne nepotopí princezno a když jo tak se prostě utopíme." pokrčil rameny a zasmál se mému vyděšenému výrazu.
"Já se nechci utopit tati, zítra má vyjít další díl Barbie a já ho chci vidět." křičela jsem a stoupla si. Loď se začala nebezpečně naklánět a já skočila na tátu. Loď to nevydržela a převrátila se.
*

Musela jsem se smát, sice jsem cítila slzy na mé tváři ale na tuhle vzpomínku ráda vzpomínám. Dostali jsme s tátou zápal plic a já ho donutila se semnou kouknou na Barbie.

"Chybíte mi. Nedokážete si představit jak moc se mi stýská. Miluju vás." usmála jsem se a i když jsem věděla, že mě neslyší, musela jsem to říct.

Koukal jsem se na své ruce. Začala jsem mizet. Co to je? Celá má ruka byla už pryč a já jsem začala mizet celá. 'Prosím, já nechci umřít' pomyslela jsem si smutně a já jsem cítila jsem se nadnáším.

Cítila jsem své tělo a prvně jsem otevřela oči. Osoba, která u mě seděla mě donutila usmát se. Nil byl vážně roztomilí když spal.

Pohladila jsem ho svou skoro zahojenou rukou po tváři a tím ho vzbudila.

"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit." zašeptala jsem slabě.

"Eleno. Ty žiješ." vydechl úlevou a hned mě políbil. Bože jak mi tohle chybělo. Chybělo mi cítit jeho rty na těch mích.

"Eleno?" ozval se dětský hlásek ode dveří a já si všimla dvou mrňat. Elis a nějakého chlapečka.