Šance na lepší život II

12. kapitola - Amorův šíp

I přes to, že to vypadalo, že se profesorka Peregrinová z traumat, která jí způsobila válka, pobyt v Azkabanu i mučení smrtijedy vzpamatovala, nebylo tomu tak. Mladá žena trpěla ve dne výčitkami svědomí a v noci strašlivými nočními můrami. A to byl právě ten důvod, proč ve čtyři hodiny ráno seděla Alma LeFay Peregrinová na své posteli a netečně se dívala na stěnu svého pokoje. Seděla v naprosté tmě a celá se třásla zimou. V uších jí zněl tikot hodin, který synchronizoval s údery jejího srdce. Připadalo jí, že jí hodiny odpočítávají čas a zastaví se teprve tehdy, až profesorka Peregrinová vydechne naposledy. Před očima viděla vzpomínky ze svého dětství. Svou matku a otce. Neuvěřitelně jí chyběli. Vyčítala si, že si dovolila vzpomínat. Byla rozzuřená, že nechala spadnout hradby, které chránily její srdce a mysl. Cítila se nepřirozeně odhalená. Jakoby každý mohl vědět co cítí a na co myslí. Z jejích myšlenek jí najednou vytrhla rána, která se ozvala z kabinetu profesora Snapea. Profesorka Peregrinová sebou cukla. Cítila, jak se tlukot jejího srdce zrychlil. Přemýšlela, jestli to nebyla jedna z jejích halucinací, kterými v poslední době trpěla, protože už nic neslyšela. Navíc z profesorových komnat se hluk neozýval často. Její kolega byl neuvěřitelně tichý. Někdy si myslela, že má komnaty jen pro sebe a on se pak najednou vynořil zpoza rohu a málem jí přivodil infarkt. Z pokoje vedle ní se ozval dupot a zaslechla i podrážděný hlas Severuse Snapea. A tříštění skla jí jen utvrdilo v tom, že se musí jít podívat, jestli je její kolega v pořádku. Rychle vstala ze své postele, oblékla se do dlouhého saténového županu a po tmě se vydala ke dveřím, které propojovaly kabinet profesora Snapea s tím jejím. Párkrát rychle zaklepala na dveře, jenže z mužových komnat se už nic neozývalo.

„Kolego," zavolala na něj a čekala na odpověď, která ale nepřišla. Tlukot jejího srdce se ještě zrychlil. „Profesore Snape," křikla a ve svém hlase zaslechla zoufalství. Rozhodla se, že nebude čekat, až jí lektvarista odpoví a vtrhne do jeho komnat bez pozvání. Sice jí v tom bránilo její vychování, jenže se obávala, že by už mohlo být pozdě. Rychle dveře otevřela a vběhla do kabinetu profesor Snapea.

„Profesore," oddechla si, když svého kolegu uviděla sedět v křesle. „Myslela jsem, že na vás někdo zaútočil," ušklíbla se na něj a už se chtěla vrátit do svých komnat. Jenže poté si všimla profesorova strnulého výrazu a krvavé skvrny na jeho košili, která se pomalu zvětšovala. „U Merlina...," hlesla a srdce jí vynechalo pár úderů. Několika kroky byla u svého kolegy, který křečovitě svíral opěradla křesla a bledou tvář měl natočenou ke krbu.

„Co se stalo?" vyhrkla, ale profesor Snape mlčel. „U Salazara, mluvte přeci se mnou," sykla a začala s ním třást.

„Nic se neděje," pronesl lektvarista mdle. „Vraťte se do svých komnat. Zvládnu to sám," řekl bezbarvým hlasem.

„O tom silně pochybuji," ušklíbla se černovláska trpce. Rychle se sehnula ke svému kolegovi a opatrně mu ohrnula límeček košile. Z jejího hrdla se ozvalo zalapání po dechu. Rána, kterou mu lékouzelníci v nemocnici U Svatého Munga tak pracně zcelovali, byla otevřená a silně krvácela. Almě se před očima objevila vzpomínka z večera, kdy profesora Snapea našla polomrtvého v loděnici. Cítila, jak se chvěje po celém těle. Profesor vypadal, že za chvíli omdlí díky ztrátě krve. Rychle položila ruku na jeho krk a její bělostná kůže se zbarvila do ruda. Hůlku namířila stejným směrem a začala šeptat zaříkadla. Matně si vybavovala všechny ty momenty, kdy jí Snape chodil léčit do její cely v panství rodiny Malfoyů. Seděl u ní celé hodiny a ona mu za to nikdy nepoděkovala. „Bude to v pořádku," zašeptala, ale s hrůzou si uvědomila, že rána stále krvácí. Najednou dostala strach, že její magie nebude stačit k tomu, aby profesora zachránila. Okamžitě zahnala tuto nepříjemnou myšlenku a znovu se dala do říkání léčivých zaklínadel. Profesor Snape celou dobu mlčel a jen ji propaloval pohledem. „Už to vypadá lépe," zašeptala povzbudivě. Rána už tolik nekrvácela, ale Alma věděla, že než bude zcela zacelená, dá jí to ještě spoustu práce. Bývalá bystrozorka už nic neříkala. Ona i profesor Snape mlčeli a jediné, co Alma slyšela, bylo praskání ohně v krbu. Hlavou se jí honily chmurné myšlenky, které nedokázala zahnat.  Po půl hodině se jí povedlo ránu zacelit. Podívala se na svého kolegu, který už vypadal daleko lépe. Na profesorku Peregrinovou začala padat únava. Z posledních sil došla do Snapeova soukromého skladu s lektvary pro lahvičku Dokrvovacího lektvaru. S vypětím všech sil se jí povedlo lektvar vlít do lektvaristových úst. Do kotlíku, který měl profesor položený vedle pohovky, nalila pomocí kouzla Aquamenti vodu a začala si v něm omývat ruce. Voda v kotlíku se pomalu začala zbarvovat do ruda. Před očima se jí vybavilo mrtvé tělo jejího otce. Podrážděně sykla a křečovitě zavřela oči.