Šance na lepší život II

38. kapitola - Jméno

Profesorka Peregrinová stála se soustředěným výrazem ve tváři nad stolem ve svém kabinetě, nad kterým se vznášel zlatý prsten, který byl umístěný v bělostně svítící kouli. Bělostně svítící koule byla štítové kouzlo, které profesorka provedla, aby byla v bezpečí. Její kabinet byl až na ni, stůl a prsten prázdný. Jedním z pravidel při lámání kleteb bylo, že by se kouzelník měl nacházet v prostoru, kde se nachází co nejméně věcí, které by mohl prokletý předmět zničit. Profesorka Peregrinová mířila na prsten hůlkou a tvář měla zkřivenou námahou. Prsten, který byl předtím zlatý byl teď rozžhavený doběla. Almina ruka se nekontrolovatelně třásla. Kletba byla silnější, než bývalá bystrozorka předpokládala. Prsten se začal třást. Černovláska věděla, že je to špatné znamení. Jenže než stihla kouzlo, které na prsten vysílala přerušit, po místnosti se rozlilo oslnivé světlo a profesorku nával energie odhodil na druhý konec místnosti. Chvíli jen tak ležela na zádech a netečně se dívala na kamenný strop. Na krku jí vyselo několik ochranných amuletů a celé její tělo světélkovalo stříbrnou září - dalším ochranným kouzlem. Alma LeFay Peregrinová si byla naprosto jistá, že kdyby na sebe nepoužila ochranné kouzlo, byla by teď už mrtvá. Pomalu se zvedla ze země. Bolela ji žebra a celé její tělo svírala podivná síla. Prsten teď ležel na stole naprosto bez ochrany.

 „U Merlina," hlesla černovláska a rukávem košile si setřela pot z čela, „ta kletba prolomila mé štítové kouzlo." Z kapsy černých kalhot vytáhla malý zápisník a přeškrtla jedno z kouzel, které do něj napsala. Její zásoba kouzel, která se používala k lámání kleteb, se už pomalu tenčila. A poprvé za tu dobu, co se snažila kletbu zlomit, ji napadlo, že se jí to možná nepovede. Byly takové kletby. Kletby, které nešly zlomit. Snape se v černé magii vyzná, napadlo ji z ničeho nic, ale rychle od této myšlenky upustila. Zvládne to sama. Jeho pomoc nepotřebuje. Její myšlenky se ale od profesora ne a ne odtrhnout. Už dlouho ho neviděla. Ve Velké síni se nepotkávali a do sklepení už také nechodila. Musela se hodně snažit, aby dokázala černovlasého lektvaristu vytěsnit ze své mysli. Jenže pak si vzpomněla na to, jak vítězoslavně nad ní stál, když viděl její nejhorší vzpomínku, a pocítila příval zlosti. Vždycky byl takový, pomyslela si. A vždycky takový bude. Otevřela jeden ze šuplíků u svého stolu a vyndala z něj malou pozlacenou lupu. Pomocí levitujícího kouzla zvedla prsten do vzduchu a znovu ho zabezpečila ochranným kouzlem. Dala si lupu před jedno ze svých smaragdově zelených očí a díval se na prsten. Jeho povrch teď viděla naprosto zblízka. Pátrala po čemkoli, co by jí mohlo ukázat, jaká kletba zde byla použita. Jenže nic neviděla. Jen dokonalý zlatý povrch naprosto obyčejného prstenu. Napadlo ji podívat se ještě z vnitřní strany. Chvíli zlatý kroužek zkoumala a najednou překvapeně zalapala po dechu. Na vnitřní straně prstene byla dvě skoro nečitelná písmena. L a M. Mezi písmeny bylo malé plus. Alma se na písmena fascinovaně dívala a přemýšlela, co by mohla znamenat. Uvědomění do ní najednou udeřilo jako blesk z čistého nebe.

„Snubní prsten," hlesla a stále propalovala písmena pohledem. „Je to snubní prsten." V hlavě se jí začal formovat plán. Pokud by se jí podařilo najít osobu, která vlastní druhý z prstenů, mohla by od ní zjistit, co je to za kletbu. Možná ta kletba nějak souvisí s tím druhým prstenem. Možná by šel druhý z prstenů použít k zlomení této kletby. Tvář profesorky Peregrinové se rozzářila.

Pane Huxley,

vypadá to, že jsem přišla na to, co by tu kletbu mohlo zlomit. Potřebovala bych ale vědět, komu ten prsten patřil. Pro zlomení kletby je to velmi důležité. Pošlete mi jméno té osoby poštou, děkuji.

Alma LeFay Peregrinová

Profesorka Peregrinová dopsala tento krátký vzkaz a vložil ho do obálky, kterou poté zalepila. Doufala, že jí muž jméno poskytne co nejrychleji.