Šance na lepší život II

42. kapitola - Blízko konci

Profesorka Peregrinová se probudila ze svého spánku, který byl až příliš často přerušován nočními můrami. Cítila obrovskou únavu a někde hluboko uvnitř i sžíravý pocit strachu, který se jí zmocnil pokaždé, když pomyslela na to, jak blízko je smrtijedka, která ji chce zabít. Spěšně se oblékla do prvních černých šatů, které uviděla a vydala se do svého obývacího pokoje, kde momentálně přebýval její bývalý student Harry Potter. Když vešla do místnosti, mladík se krčil nad několika pergameny a něco do nich horečnatě zapisoval. Profesorka se posadila na pohovku vedle něj a mávnutím hůlky si přivolala šálek s černou kávou.

„Co to děláte, pane Pottere?" zeptala se ho bezvýrazným hlasem a usrkla hořkou kávu.

„Snažím se přijít na to," začal mladík a rychle něco přeškrtal na jednom z pergamenů, „jak uvěznit Lissandru Sinclairovou bez toho, aby se někdo zranil."

„To je velmi hrdinské," poznamenala profesorka sarkasticky a podívala se na poznámky, které mladík psal. Většina z nich nedávala smysl. „Je vám ale jasné, pane Pottere, že ji nemůžete zadržet bez důkazu?" Mladík se na ni podíval se zoufalým výrazem ve tváři. Nejspíš na to zapomněl. „Jelikož nemáte příkaz k zadržení od vašeho nařízeného a ani žádný důkaz, nemůžete ji zadržet."

„Ale vždyť je nebezpečná," namítal mladý nebelvír. „Když se na to někdo bude ptát, dosvědčíte mi to. Nemůžeme ji přeci nechat..."

„Mé svědectví vám bude k ničemu až vás předvolají před Starostolec za porušení pravidel," pronesla černovláska jízlivě a rychle dopila zbytek kávy. „Je vám asi jasné, co musíme udělat." Potter nic neříkal. Výraz v jeho tváři ale mluvil za vše. Profesorce Peregrinové se ho zželelo. „Není jiná možnost a vy to moc dobře víte."

„Vždyť je to nebezpečné," vyhrkl mladík. „Může se pokazit tolik věcí a..."

„Udělám to," řekla profesorka pevným hlasem, ale uvnitř ní to vřelo jako v kotli. Nechtěla to přiznat, ale také měla strach.

„Ne," namítal Potter, „vy jste ta poslední, která by měla něco takového dělat."

„Tak zaprvé, pane Pottre, byla jsem bystrozorkou daleko déle než vy. A za druhé, je tady přeci kvůli mně. Ne kvůli vám, ani kvůli studentům. Proto to budu já." Mladík se na ni chvíli díval, ale profesorčin pohled byl neústupný. Mladík věděl, že svůj názor nezmění. Unaveně si povzdechl.

„Jak chcete získat nějaké důkazy?" zeptal se rezignovaně.

„Je to prosté," začala profesorka, jako by mu vysvětlovala nějakou primitivní látku, „vy ji nějak zaměstnáte a já se dostanu do jejích komnat. Něco tam kouzlem zdvojím a poté vám už nic nebrání v jejím hrdinném zadržení," pronesla ironicky.

„Víte, že je to riskantní?" pronesl černovlasý mladík opatrně.

„Toho jsem si plně vědoma, pane Pottere," hlesla porfesorka. Moc dobře věděla, že to nebyl jeden z nejlepších jejích nápadů. Ale jiný neměla. Věděla, že se v jeho průběhu mohla spousta věcí pokazit. Jenže neměla na výběr. Nebála se o svůj život. Na tom jí už nějakou dobu nezáleželo. Ale bála se, co by se stalo s její matkou, kdyby ona zemřela při souboji se smrtijedkou. Co by si asi myslela, kdyby ji Alma nepřišla zachránit? Cítila by se zrazeně a v té odporné cele by byla až do konce života s pocitem, že své dceři nestála za to, aby ji zachránila.  Profesorka rychle zapudila nepříjemné myšlenky. „Setkáme se po obědě v druhém patře. Tam má komnaty. Tou dobou by měla pracovat."

„Co když ten plán prostě nevyjde, paní profesorko?" zeptal se mladík ostražitě.

„Vyjde," řekla profesorka ostrým hlasem. „Musí vyjít."