Šance na lepší život II

35. kapitola - Otupělá

Profesorka Peregrinová stála v závějích sněhu před hostincem U Tří košťat a snažila se v záplavě vloček zahlédnout svého bývalého studenta, se kterým se tu měla setkat. Mráz se jí zabodával do těla a ona byla ráda, že si vzala svou vlněnou šálu. Kolem ní prošlo pár studentů, kteří ji pozdravili. Profesorka ale neodpověděla. Dívala se do dálky, kde viděla osobu v černém. Věděla naprosto přesně, kdo to je. Tak moc se snažila profesorovi Snapeovi vyhýbat a přesto se jí to nedařilo. Vždy ho potkala v tu nejméně vhodnou chvíli. U Merlina, pomyslela si, jak jsem mohla být tak slepá? Celou dobu jen předstíral, že jsou přátelé a ona tomu naivně věřila. Dávalo jí to spoustu práce, ale už se pomalu začínala smiřovat s tím, že je zase sama. Občas to bylo dokonce i příjemné. To ticho a klid. Jenže většinu času jí připadalo, že ji to ticho dusí a že se té samoty nikdy nezbaví. A vědomí, že tento pocit bude mít až do konce života, ji děsilo. Někdo jí najednou poklepal na rameno a ona sebou cukla.

„Omlouvám se, paní profesorko," ozval se vedle ní známý hlas. „Nechtěl jsem vás polekat."

„Nelekla jsem se, pane Pottere," odpověděla černovláska hruběji než by se slušelo. „Jen je opravdu neslušné se takhle k někomu přiblížit." Až teď se na svého bývalého studenta otočila. Klopil zrak k zemi a vypadalo to, že by tu nejraději ani nebyl. Alma zalitovala svého chování. „Měli bychom jít dovnitř," pronesla klidně. „Začíná se ochlazovat."

„Dobrá," pronesl mladík, kterého to nejspíš povzbudilo. „Půjdeme." Otočili se zády k ulici a pár kroky vešli do hostince před nimi. Ihned jak do něj Alma vstoupila, ovanulo ji příjemné teplo, které vycházelo z planoucího krbu hned naproti ní. Nebylo tu ani tolik kouzelníků, kolik očekávala. Vybrala jeden ze stolů u krbu, sundala si svůj černý zimní plášť a posadila se na dřevěnou židli. Potter udělal to samé. Za pár okamžiků u nich byla hostinská madame Rosmerta.

„Co vám mohu nabídnout?" zeptala se a široce se na ně usmála. Alma vyčkávala, než si vybere její doprovod.

„Jednu sklenici máslového ležáku, děkuji," řekl mladík a podíval se na ni. „Budete chtít také máslový ležák?" zeptal se jí.

„Ne, děkuji," odmítla Alma. „Dala bych si lahev skřetího vína," pronesla a snažila se ignorovat udivený výraz svého bývalého studenta. Nejspíš neočekával, že jeho profesorka bude pít alkohol v takto brzkou hodinu. Almě to bylo jedno. Pohled na černovlasého profesora před hostincem ji rozrušil. Připomněl jí ještě nezacelené rány. A jen alkohol ji dokázal uklidnit.

„Chtěla jste mi poradit s těmi smrtijedy," pronesl Potter tiše, aby jí připomněl, co mu slíbila. Profesorka se dívala z okna na sněhové vločky, které padaly k zemi. Dívala se někam daleko, kam její společník nemohl dohlédnout.

„Jistě," pronesla mdlým hlasem. „Málem bych zapomněla. Máte nějaké novinky?"

„Vlastně ano," pronesl nebelvír tiše, „máme několik svědků, kteří viděli jednoho z nich v jedné malé vesničce u Londýna. Ihned jsme ji prohledali, ale už tam nebyl. Předpokládáme, že tam obýval nějaký z domů nebo...," profesorka ho příliš neposlouchala. V hlavě se jí promítaly vzpomínky na dětství v Bentham Manor. Vždy když nasněžilo, chodila ona a její otec stavět sněhuláka před jejich dům. Vzpomínala, že mu vždy na krk dali otcovu starou mrzimorkou šálu a na hlavu jeden z matčiných kotlíků. „Paní profesorko, jste v pořádku?" zeptal se jí najednou mladík.

„Jistě," vyhrkla Alma rychle. Až příliš rychle na to, aby jí její bývalý student uvěřil. Profesorka spěšně nalila do sklenky, kterou měla před sebou, obsah tmavě zelené lahve a bez přemýšlení se napila. V krku ucítila trpkou chuť. „Někteří z nich se mohli usídlit v mudlovských vesnicích nebo hotelech pod falešnými jmény," řekla profesorka první věc, která ji napadla.