Šance na lepší život II

11. kapitola - Jenom děti

Profesorka Peregrinová se vzbudila asi ve dvě hodiny ráno, jelikož ji probudily děsivé noční můry. Když se trochu vzpamatovala, převlékla se do dlouhých černých šatů a vlasy si zapletla do copu. Posadila se ke svému stolu v rohu místnosti a dala se do čtení jedné knihy o věštění z čajových lístků. Dnes byl první den, kdy měla jít učit. Neučila už dva roky a bála se, že už nebude tak dobrá, jako bývala. Bylo zvláštní být po tak dlouhé době zase v Bradavicích. Nevěděla, jak na ni studenti budou reagovat. Měla strach, že ji nepřijmou. Plamínek svíčky jí poskakoval po tváři a tvořil na ní zvláštní obrazce. Nevěděla jak dlouho si četla, když  se najednou ozvalo svižné zaklepání na dveře.

„Pojďte dál, kolego. Je otevřeno," zavolala a dál se věnovala knize. Dveře zavrzaly a profesor Snape vešel do místnosti. Alma koutkem oka zpozorovala, že se kolem sebe rozhlíží. Musela se ušklíbnout.

„Co čtete?" zeptal se jí profesor jen tak mimochodem, když byl už za jejími zády. Alma knihu zavřela a podala mu ji. Slyšela, jak se Snape tiše uchechtnul.

„Děje se něco?" pronesla ledově a proplovala lektvaristu pohledem. Profesor knihu odložil na její stůl a vážně se na ni podíval.

„Nic se neděje," řekl klidně a nespouštěl oči z knihy. „Jen bych nečekal, že zrovna vy budete číst knihu o věštění," dodal a na jeho tváři se objevil úšklebek.

„Je to zajímavé," pronesla profesorka Peregrinová uraženě a na důkaz svých slov otevřela knihu a profesorovi už nevěnovala pozornost. Severusovi došlo, že se mu povedlo Peregrinovou urazit a to bylo teprve ráno.

„Přemýšlel jsem," začal černovlasý muž pomalu, „jestli byste mě nechtěla doprovodit na snídani," řekl profesorce, která stále s nezájmem listovala v knize.

„Nevím," pronesl Alma nenuceně. „Být vámi, bála bych se, aby mě na chodbách neviděli s někým, kdo čte knihu o věštění," dodala sarkasticky.

„Ve skutečnosti jste jediný člověk, s kterým bych chtěl být viděl na veřejnosti," pronesl profesor vážně a profesorka se na něj překvapeně podívala.

„Nevěřím svým uším," ušklíbla se černovláska. „Kde je ten sarkastický profesor Snape, který mě celým srdcem nenáviděl?"

Severus Snape jí chtěl odpovědět, ale ona ho mávnutím ruky zarazila. „Nemusíte odpovídat," řekla a trochu se pousmála. „Ráda s vámi půjdu na snídani," dodala a všimla si, že se lektvaristova tvář nepatrně rozjasnila. Vyšli z profesorčiných komnat a vydali se chodbami, které se už začínaly plnit studenty, na snídani. Alma na sobě celou dobu cítila pohledy, které jí vůbec nebyly příjemné. Připadalo jí, jakoby zde nebyla vítaná. A jak si všimla, stejné pohledy propalovaly i profesora Snapea. Když si uvědomila, že ho tu spíše vnímají jako člověka, kterému se nedá věřit, než někoho, kdo svou rolí dvojitého agenta zachránil několik životů, zmocnil se jí tíživý pocit.

„Skoro jsem zapomněla jaké to tu je," řekla profesorovi vedle sebe tiše, aby se přivedla na jiné myšlenky.

„Nepamatuji si, že by to tu bylo tak nehostinné," pronesl profesor ostře a Almě došlo, že i on si všiml nepřátelských pohledů. „Nejspíš jsem to měl čekat," řekl dutě a i on na oplátku propaloval studenty svýma onyxovýma očima. „Měla byste se ode mě oddělit," řekl ledově, „nejspíš by pak všichni oslavovali vaše hrdinství a nedívali by se na vás jako na vraha."

„Nesmysl," pronesla Alma příkře, ale nepříjemný pocit v jejím nitru se jen zvětšoval. „Několikrát jste mi zachránil život a já nevidím jediný důvod, proč bych se vás teď měla stranit."