Šance na lepší život II

45. kapitola - Za hřbitovními zdmi

Profesorka Peregrinová vstoupila na temný hřbitov a zavřela za sebou vrzající branku. Pomalým váhavým krokem se vydala kupředu. Srdce jí bušilo jako o závod. Třesoucí se rukou vytáhla z kapsy hábitu hůlku a natáhla ji kupředu. Byla si ale vědoma toho, že nemá dostatek síly na to, aby provedla složitější kouzla. Opatrně se rozhlížela kolem sebe a snažila se pohledem zachytit smrtijedku, kvůli které tu byla. Nejprve viděla jen desítky rozpadlých náhrobků a kamenných křížů. Pod nohama jí křupal sníh a ledový vítr ji šlehal do tváří. Srdce jí vynechalo pár úderů, když spatřila dvě temné siluety, které stály až na samém konci hřbitova. Byl to Snape a Lissandra Sinclairová. Stáli vedle sebe naprosto nehybně. Vypadali jako dvě mramorové sochy. Po chvíli přemáhání se černovláska vydala kupředu a siluety jí byly čím dál tím blíž. Za několik vteřin viděla i jejich tváře. Lissandra Sinclairová vypadala přesně jako na oné fotografii, kterou Alma našla v jejích komnatách. Sněhově bílé vlasy jí vlály kolem obličeje a ve tváři jí zářil pár světle modrých očí, které Almu nenávistně propalovaly. Bývalá bystrozorka se s obavami podívala na Snapea. Černovlasý muž měl na tváři nezúčastněný výraz. Jakoby se ho nic z toho, co se tu dělo, netýkalo. Na černovlásku se nepodíval ani jednou. Naprosto ji ignoroval. Pokud měla Alma doteď alespoň nějakou naději, že jí profesor Snape pomůže, svým nezájmem ji pohřbil. Byla na to sama, uvědomila si trpce profesorka Peregrinová. Zase byla sama.

„Dala jste si na čas, slečno Peregrinová," pronesla smrijedka ledovým hlasem. „Už jsem se bála, že nedorazíte."

„Takovou příležitost bych si nenechala ujít," odsekla černovláska sarkasticky. Snažila se tím zakrýt strach, který pociťovala. Stála od smrtijedky jen několik metrů. Kdyby teď použila expelliarmus, dokázala by jí vyrazit hůlku z ruky.

„Vím o čem přemýšlíte, paní profesorko," ušklíbla se Lissandra Sinclairová. „Jen do toho, udělejte to." Alma chvíli váhala. Byla zaskočená tím, že se smrtijedka nebrání, že na Almu nemíří svou hůlkou. Nakonec ale černovláska vyslala jejím směrem expeliarmus. Alma s hrůzou zjistila, že se nic nestalo. Vůbec nic. Zkusila to znovu a i tentokrát to dopadlo stejně. „Vaše hůlka tu nefunguje, slečno Peregrinová. O to jsem se postarala."

„Je... je to kouzlo?" vykoktala bývalá bystrozorka zmateně.

„Jistě, že je to kouzlo, slečno Peregrinová. A vím i moc dobře to, že na použití bezhůlkové magie jste příliš slabá. Jaký je to pocit? Jaký to je pocit vědět, že jste naprosto bezbraná, že si s vámi mohu dělat cokoliv?"

Bývalá bystrozorka mlčela. Nebyla schopná ze sebe dostat jediné slovo. Třesoucí se rukou schovala hůlku do kapsy hábitu. Stejně jí byla k ničemu. Bylo to děsivé. Bylo děsivé vědět, že je smrtijedce vydána na milost. Byla slabá a styděla se za to. „Co teď uděláte?" zeptala se tiše.

„Zeptám se vás na pár otázek," řekla knihovnice medovým hlasem, „povím vám krátký příběh a nakonec...," smrtijedka se zarazila a pak se široce ušklíbla. „Nakonec vás čeká malé překvapení. Víte proč jsem přišla do Bradavic?" zeptala se smrtijedka vesele.

„Abyste mě zničila," pronesla černovláska bezbarvým hlasem. 

„Správně slečno Peregrinová," zaradovala se starší z žen. „A teď mi povězte proč vás chci zničit?"

Alma LeFay Peregrinová mlčela. Odpověď na tuto otázku znala, ale nechtěla ji vyslovit. Byla to její nejhorší noční můra. Vzpomínka, kterou uzavřela hluboko ve své mysli. Smrtijedka ji kývnutím pobídla k odpovědi, ale ona stále mlčela. Nemohla to vyslovit nahlas. Bála se. V hlavě slyšela šílený křik. Vyděšeně zavřela oči.