Šance na lepší život II

28. kapitola - Nejhorší z nočních můr

Profesorka Peregrinová se probudila v temné místnosti. Chvíli čekala, než si její oči přivyknou na okolní temnotu. To se ale nestalo. Temnota kolem ní byla totiž tak hustá, že neviděla ani náznak světla. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, i když neměla šanci cokoliv vidět. Ticho. Všude kolem ní bylo hrůzu nahánějící ticho. Otevřela svá rudá ústa a pokusila se volat o pomoc, jenže se z nich nevydrala ani hláska. Na její tváři se objevila vyděšená grimasa. Neměla tušení kde je a vůbec nic neviděla. Připadalo jí to jako děsivá noční můra. Podařilo se jí dostat do sedu a snažila se najít svou hůlku aby si mohla rozsvítit. Ale kapsy jejího hábitu byly prázdné a po její hůlce nebylo nikde ani památky. Tohle je horší než jsem si myslela, uvědomila si v duchu. Zavřela oči a nad obočím se jí objevila vráska z toho, jak moc se soustředila. Po několika minutách se jí nad zdvihnutou dlaní objevila malá zářící koule. Nevěděla, jak dlouho zvládne toto kouzlo udržovat, ale doufala, že to bude stačit do té doby, dokud se jí odsud nepodaří dostat. Nejistě se postavila na nohy. Připadalo jí, že ji někdo pozoruje. Rychle se otočila a spatřila za sebou svou matku.

„Matko," zašeptala Alma vyděšeně. „Kde... kde to jsme?" zeptala se jí roztřeseným hlasem.

„To není důležité drahoušku," řekla starší z žen přátelsky a široce se na ni usmála. „Důležité je, že jsem spolu, nemám pravdu?"

„Ano," hlesla profesorka. Její matka ji obdařila dalším ze svých oslnivých úsměvů, kterým dokázala každého spolehlivě odzbrojit. Poté dvakrát tleskla a místnost zalilo nepříjemně ostré světlo, které Almu bodalo do očí. Po pár minutách si na něj zvykla a už potřetí se rozhlédla kolem sebe. Stála v malé místnosti z černých cihel. Byly úplně všude. Černovláska neviděla ani žádné okno nebo dveře.

„Potřebuji, abys obstarala další přísadu do mého lektvaru," ozvala se její matka po chvíli. „Už jich chybí jen pár. Za chvíli to všechno budeme mít za sebou, holčičko." I na Almině tváři se objevil úsměv. Za chvíli bude její matka v bezpečí, za chvíli ji zase obejme a řekne jí, jak ji to všechno strašně mrzí.

„Co je ta druhá přísada?" zeptala se netrpělivě.

„Bude se ti to líbit," odpověděla Evellin Benthamová vesele a znovu dvakrát zatleskala. A zničehonic se před ní objevil Severus Snape. Klečel na kolenou před její matkou a propaloval ji onyxovýma očima. Almin úsměv pohasnul.

„Severusi," řekla přiškrceně bývalá bystrozorka. Profesor se snažil promluvit, ale jeho ústa ho neposlouchala.

„Potřebujeme krev velice silného kouzelníka a to tady pan profesor bezesporu je," pronesla starší z žen slavnostně. Almu LeFay Peregrinovou pomalu zaplavovala hrůza. Nechápala co se to tu děje. Musí se dotud dostat. Musí odtud dostat i Severuse.

„Můžeme přeci použít mojí krev," navrhla třesoucím se hlasem.

„Nebuď hloupá drahoušku," usmála se na ni matka. Jenže teď už její úsměv nevypadal ani trochu přátelsky. Byl zlověstný. Profesorka ucítila ve své ruce něco těžkého. Neochotně se na onu věc podívala. A se značným zděšením spatřila ve své dlani ostrou stříbrnou dýku.

„Já... já tohle nechci," koktala černovláska a ustupovala pryč. „Nechci Severusovi ublížit."

Výraz její matky ztvrdl. Z jejích očí se vytratila všechna něha a objevila se v nich zlost. „Myslela jsem si, že mě chceš zachránit," pronesla ublíženým hlasem. „Myslela jsem, že mě máš ráda, Almo."

„Mám tě ráda, jen..."

„Nic se neděje, holčičko," řekla Evellin Benthamová sladce. „Každému občas chybí odvaha aby udělal to, co je správné." Stříbrná dýka vylétla profesorce Peregrinové z ruky a její matka zbraň obratně zachytila. Široce se usmála a přiložila dýku k mužovu krku.