Šance na lepší život II

18. kapitola - Merlinův řád

Profesorka Peregrinová seděla na rozvrzané židli ve své učebně a opravovala eseje druhých ročníků. Občas rychle pohlédla na druhý konec místnosti, kde v poslední lavici seděl Severus Snape a se zaujetím si četl nějakou knihu o lektvarech. Nemohla si nevšimnout kradmých pohledů, které směřovaly jejím směrem. Už jí to začínalo vadit. Severus Snape tu s ní seděl už od rána, byl s ní na každé její hodině a studenti je propalovali zvídavými pohledy. Připadala si hloupě. Jako malé dítě, které se o sebe nedokáže postarat. I přesto že svému kolegovi říkala, že je jí už lépe - i když to nebyla pravda, protože čas od času cítila nepříjemné bodání v oblasti břicha, stejně s ní zůstal. Možná to byla tak trochu i pomsta za to, že byla ona na jeho hodině lektvarů, když ho ráno našla krvácejícího v křesle.

„Nebylo to nutné, Severusi," pronesla přísně, když jí profesor věnoval další pohled.

„Včera jsi málem zemřela," řekl věcně a obrátil stránku v knize. „Řekl bych, že to bylo více než nutné."

„Nejsem malé dítě," odsekla nasupeně, „víš moc dobře, že bych to zvládla i sama."

„Mám takový pocit," ušklíbl se Severus, „že jsem ti říkal to samé, když jsi seděla v mé třídě." Alma na to neměla co říct. „Jenže na rozdíl od tebe, jsem já už v pořádku," uchechtl se a trochu si odhrnul límeček hábitu a ona spatřila zubatou jizvu, kterou měl na krku.

„Tím naznačuješ, že bych se měla odstěhovat do svých komnat?" řekla bez emocí a pozvedla jedno obočí. Profesor Snape mlčel a listoval v knize. „Daniel odjel," řekla, aby přerušila ticho. Namočila pero do inkoustu. Ty eseje jsou čím dál tím horší, pomyslela si a rychle přeškrtala nesmyslnou větu.

„Vážně?" řekl Snape medově. Alma se na něj ani nemusela dívat, aby věděla jak se tváří.

„Ano," pronesla věcně. Na pergamenu se rozpíjel inkoust. Fascinovaně to pozorovala. „Bradavice na něj byly až moc...," profesorka se zarazila, aby našla to správné slovo, „živé," dodala a na tváři se jí objevil úšklebek.

„To mě vůbec nepřekvapuje. Nevím, jak jsem si mohl myslet, že se s odchodem Pottera něco změní," uchechtl se lektvaista a zavřel knihu. Alma napsala do pravého rohu eseje velké S jako slabé a srovnala papíry na stole.

„Dal byste si čaj, pane profesore?" řekla a lehce se usmála. Černovlasý muž jen přikývl. Po chvíli se profesorka vrátila ze svého kabinetu s dvěma šálky černého čaje. Jeden podala Snapeovi a sedla si vedle něj do lavice. Na malou chvíli si připadala jako studentka.

„Tady," řekl Snape a podal jí malou lahvičku s jedovatě zeleným lektvarem. Alma nemusela dlouho přemýšlet, aby zjistila, co je to za lektvar.

„Přeci jsem si ti říkala, že jsem v pořádku," pronesla přísně a chtěla mu lahvičku vrátit. V ten moment projela jejím tělem ostrá bolest a ona podrážděně sykla.

„Vážně," ušklíbl se Snape a ona si rezignovaně nakapala tři kapky lektvaru do čaje. Rychle tekutinu v hrnku vypila. Byla nepříjemně hořká.

„To jsem to dopadla," ušklíbla se a podívala se na muže vedle sebe. „Doufala jsem v šťastný konec a skončila jsem s vámi" pronesla žertovně.

„Řekl bych, že jsem dopadl hůř," odtušil Severus a trochu mu zacukaly koutky úst. Někdo zaklepal na dveře. Alma sebou trhla ale lektvarista si toho naštěstí nevšiml. Černovláska se zvedla ze židle a otevřela dveře. Za nimi stála Cassiopeia Abernathyová.

„Dobrý den, slečno Peregrinová," řekla vesele a široce se na ni usmála.

„Dobrý den," řekla ledově Alma. Stále měla v živé paměti nepříjemný výslech, kterému ji knihovnice podrobila.