Šance na lepší život II

23. kapitola - Matka

Profesorka Alma LeFay Peregrinová seděla u profesorského stolu ve Velké síní a netečně se dívala na rudé jablko před sebou. Ruce se jí už od rána kvůli strachu třásly a tak je měla schované pod stolem. Nenáviděla se za to, že je nedokázala přimět, aby byly v klidu. Dnes měla dorazit inspekce a prokletá skříňka se stále ještě nenašla. I přes veškerou její snahu, prohlídky studentů a prohledávání hradu. Jakoby se po skříňce z tmavého dřeva slehla zem. Frustrovaně si povzdechla. Neměla dopustit aby se něco takového stalo. Je to jen a jen její vinna. Kdyby sem ty předměty nepřinesla. Kdyby se do Bradavic nevracela. Kdyby... Její myšlenky přerušilo zavrzání židle po její pravici. Tiše profesora Snapea pozdravila a on jí pozdrav oplatil kývnutím.

„Dnes jste nějaká tichá, slečno Peregrinová," ozval se medový hlas profesora Snapea. „Obvykle máte tolik věcí, s kterými se chcete podělit," dodal sarkasticky a Alma ho probodávala pohledem.

„Zrovna dnes se mi moc mluvit nechce," odsekla a napila se z malého porcelánového hrnku, ve kterém měla černou kávu.

Profesor chvíli mlčel, jakoby přemýšlel co dál říct. „Dnes vypadáš jinak," pronesl tak tiše, aby to mohla slyšet jen ona. „Snažíš se na inspekci udělat dojem?" Profesorka se ušklíbla. Dnes měla na sobě černý kostýmek a vlasy měla spletené do pevného přísně vyhlížejícího drdolu. Cítila se v něm trochu nesvá.

„Spíš se snažím vypadat jako někdo, kdo neztratil jednu z nejnebezpečnějších prokletých věcí na světe a teď ji nemůže najít," hlesla sarkasticky a položila bílý hrnek na stůl.

„Jistě se brzy najde," řekl profesor a poprvé se na ni pořádně podíval. Ve Velké síni spolu obvykle nemluvili.

„Opravdu tomu věříš, Severusi, nebo to říkáš jen proto, abys mě uklidnil?" zeptala se ho profesorka trpce a pohlédla na čtyři kolejní stoly, které byly poloprázdné. Profesor jí neodpověděl a Alma se mu ani nedivila. Ke stolu dorazila i profesorka McGonagallová, která šla jistým krokem k černovlasé ženě. Profesorka se pevně chytila opěrek židle, jakoby jí to mohlo pomoci přečkat bouři, která se na ni řítila.

„Slečno Peregrinová," oslovila ji dočasná ředitelka Bradavic, „právě jsem obdržela zprávu, že inspekce dorazí přibližně za dvě hodiny. Jste připravená?" zeptala se jí a v jejím hlase zněl náznak soucitu. Alma jen přikývla. Lhala. Na něco takového rozhodně nebyla připravená.

„Minervo," ozval se lektvaristův ledový hlas. „Chtěl bych tady kolegyni na inspekci doprovodit." Almino srdce začalo bušit rychleji. Najednou se jí zmocnil nevysvětlitelný strach.

„Já... proč, Severusi?" zeptala se ho ředitelka nebelvírské koleje, která byla asi tak stejně zmatená jako Alma.

„Slečna Peregrinová naši školu zostudila už více než dost," pronesl Severus chladně. Alma přemýšlela, jestli to myslel vážně nebo ne. Občas bylo obtížné to u něj poznat. „Dohlédnu, aby před inspekcí nezpůsobila ještě další problémy."  Profesorka McGonagallová se chvíli dívala na Almu a chvíli na Severuse, jakoby se snažila přijít na to, jak rozhodnout. Nakonec se s omluvným pohledem podívala na Almu.

„Profesoru Snapeovi to zakázat nemůžu," pronesla neochotně, jakoby Almu už teď litovala. Severus se samolibě ušklíbl a černovláska předstírala zklamání. Když profesorka McGonagallová odešla, profesorka Peregrinová se nepatrně natočila k lektvaristovi.

„Občas nedokážu poznat jestli jen předstíráš, že mě nenávidíš nebo mě skutečně nesnášíš," pronesla ledově a profesor jí věnoval pohled svých onyxových očích. Nic na Alminu poznámku neřekl.