Šance na lepší život II

24. kapitola - Patria patriae

Profesorka Peregrinová vyběhla z knihovny tak rychle, jakoby měla v patách stádo rozzuřených kentaurů. Její matka byla živá. Živá. Almě znělo v hlavě jen tohle jedno slovo. Na tváři měla široký úsměv. Studenti, kteří vycházeli ze tříd, se na ni udiveně dívali. Alma si pomyslela, že si musí myslet, že už se dočista zbláznila. Černovlásce to ale bylo jedno. Zachrání svou matku. Napadlo jí, že ji seznámí se Severusem. Nedokázala si ani představit, jakou bude mít radost Albus, až se dozví, že je její matka naživu. Její úsměv se ještě zvětšil. Všechno bude zase dobré. Její matka ji má stále ráda. Dostala se až do sklepení a zastavila se až před učebnou lektvarů, ze které vycházely hloučky studentů.

„Promiňte..., s dovolením...," pronášela Alma vzrušeně, když se snažila prodrat si cestu skrz skupinu studentů třetího ročníku. Profesor Snape seděl u svého stolu a podezíravě se na ni díval.

„Stalo se něco?" zeptal se, když ve třídě osaměli. Alma potichu zavřela dveře a poté se na lektvaristu otočila se zářivým úsměvem.

„Proč by se mělo něco dít?" řekla tajnůstkářsky, ale nadšení v jejím hlase ji prozradilo. Profesor nakrčil obočí a na čele se mu objevila ustaraná vráska.

„Našla jste tu skříňku?" zeptal se jí a nevědomky při tom ztišil hlas.

Alma na skříňku díky své matce úplně zapomněla. Najednou si uvědomila, že pokud ji zavřou do Azkabanu, nebude mít vůbec možnost svou matku hledat. Její úsměv se vytratil. Ne, nemohla ji nechat po zbytek jejího života v cele s vědomím, že ji její vlastní dcera zklamala. „Viděla jsem svou matku," zašeptala a profesorův ustaraný výraz se ještě prohloubil.

„Opravdu?" řekl ledově a odložil brk, který svíral v ruce.

„Mluvila jsem s ní," pokračovala váhavě a čekala, jak její kolega bude reagovat.

„Tak to bych vás asi měl dopravit do Nemocnice svatého Munga, začíná to být s vámi vážné, kolegyně," uchechtl se černovlasý muž.

Alma po něm šlehla rozzlobeným pohledem. „Mluvím vážně, Severusi. Moje matka je naživu." Čekala, že jí na to profesor něco odpoví, ale on mlčel. Na tváři se mu zračil nic neříkající výraz. A tak mu Alma pověděla vše, co jí řekla její matka. O tom, že ji Voldemort uvěznil a že čeká na to, až ji Alma zachrání.

„Ve službách vy-víte-koho jsem byl nějaký ten pátek," pronesl profesor sarkasticky, „a nikdy se mi nezmínil, že by měl někde jen tak zavřenou ymbrynu."

„Vypadá to, že o ní věděl jen on a nějaký skřítek. Nejspíš ji k něčemu potřeboval, ale už to nestihl," Almu mrazilo, když musela o své matce takto mluvit.

„Je to zvláštní," pokračoval Severus nedůvěřivě, „proč se ozvala teď, proč ne dříve."

„Neměla potřebná kouzla," nenechala se odradit Alma. „A třeba si myslela... mohla si myslet, že mě nedokázala zachránit," hlas se jí v půlce věty zadrhl. Nedokázala si ani představit, co všechno musela její matka - Evellin Benthamová za ty roky vytrpět. Profesorka se začala nepatrně třást. Profesor Snape se trochu uvolnil. Alma vycítila, že je správná doba na její žádost. „Potřebuji tvou pomoc, Severusi," řekla tiše. „Tohle sama nezvládnu."

„Ale, ale," pronesl lektvarista medově, „taková slova od Almy LeFay Peregrinové. Musíte být opravdu zoufalá."

Profesorku to rozzuřilo. „Jistě že jsem zoufalá," vyštěkla a hlas se jí třásl. „Moje matka je zavřená v nějaké odporné cele a já..." Profesor byl pár kroky u ní. Stál u ní tak blízko, že ji to donutilo mlčet.